Praha – Solitér, vyznavač surreálna, filmař, výtvarník, básník i esejista - to je Jan Švankmajer (narozen 4. 9. 1934). Bezpochyby jeden z nejvýznamnějších českých filmařů. „Úzkostlivě jsem se snažil nevytvořit si svůj umělecký rukopis, svou stylizaci,“ říká. Jeho snímky překypují obrazností, prolíná se v nich sen s realitou, černý humor a agresivita s básnickým viděním světa. „Celý život jsem si jen hrál,“ prohlásil také Švankmajer.
Švankmajer patří k aktivním stoupencům surrealismu. V 70. letech, kdy jeho tvorba neodpovídala socialistickým normám, byl členem surrealistické skupiny, která se zformovala kolem básníka Vratislava Effenbergera. Toho řadí mezi své oblíbence, stejně jako Lewise Carrolla, Edgara Allana Poea, markýza de Sade anebo Arthura Rimbauda.
„Surrealismus se vrací k základním otázkám po smyslu svobody, lásky či poezie. Není to jen umělecký směr. Je to postoj ke světu a k životu,“ tvrdí Švankmajer. Jeho inspirací jsou díla Salvadora Dalího nebo Luise Buňuela, patrný je ale v jeho tvorbě i vliv freudovské psychoanalýzy či rudolfinského manýrismu, například Arcimboldovými portréty z ovoce a zeleniny. Velkou inspirací Švankmajerovi byla jeho žena Eva, která zemřela v říjnu 2005.
Ve svých filmech experimentuje, kombinuje animaci s triky a hranými scénami. Sází na prolínání snu a skutečnosti a zejména na imaginaci. „Umění se dostalo na šikmou plochu v okamžiku, kdy se začalo emancipovat od svých magických kořenů,“ domnívá se Švankmajer. „Současné umění je v podstatě narcistní reklamou na osobu autora. Nejde tu o autentickou výpověď.“
„Celý život jsem si jen hrál“
Švankmajer je pražským rodákem. V Praze také studoval – scénografii a loutkovou režii na DAMU. S filmem se poprvé setkal v Laterně magice. V roce 1964 debutoval snímkem Poslední trik pana Schwarzewaldea a pana Edgara. Za normalizace ale nemohl točit vůbec, a když už, jeho filmy, například Byt a Zahrada, končily v trezoru.
Možnosti dialogu (1982) jej sice mezinárodně proslavily, v Československu byly ale označeny za exemplární příklad toho, jak nemá vypadat socialistický film. Satisfakcí mu byl celosvětový úspěch snímku Něco z Alenky (1987). Uznání sklidila také už porevoluční Lekce Faust nebo Spiklenci slasti. Pak následoval Otesánek a v roce 2005 filozofický horor Šílení.
Za svou tvorbu byl Švankmajer mnohokrát oceněn. Cenu Trilobit získal celkem čtyřikrát, z toho třikrát v 60. letech. Je držitelem Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu a ze 44. ročníku festivalu v Karlových Varech si za přínos světové kinematografii odnesl Křišťálový globus.
