Praha - Milan Kundera patří v současnosti bez nadsázky k našim nejznámějším, nejpopulárnějším a nejsvětovějším spisovatelům, a to přes (nebo možná právě pro) ambivalentní vztah, který existuje mezi ním a jeho domovinou. Jeden z našich nejlepších spisovatelů žije od roku 1975 ve Francii, píše ve francouzštině a k překladům do češtiny nedává souhlas. Česko ho střídavě adoruje a zatracuje. Světový věhlas mu přineslo především jeho prozaické dílo, přitom i jeho dílo dramatické nese pečeť výjimečnosti. Je autorem tří her, z nichž každá se svým způsobem zapsala do historie českého divadla.
Majitele klíčů napsal Kundera v roce 1962. V absurdním dramatu zpracoval téma osobní zodpovědnosti v soukolí velkých dějin. Děj hry se odehrává během jedné hodiny dne během 2. světové války. Hlavní hrdina, sedmadvacetiletý architekt Jiří Nečas, je shodou okolností a absurdních náhod postaven před nutnost osudové volby. Drama Milan Kundera nezařadil do kánonu svého díla, proto se dnes už nikde nehraje a nebylo znovu vydáno. Ve své době bylo však velmi ceněno a zařadilo se mezi dvanáct nejvýznamnějších inscenací Otomara Krejči v Národním divadle.
Ptákovina vznikla „během jediného šťastného týdne roku 1966 v malém pokoji malého hotelu v Trenčianských Teplicích, kde jsem byl po pět dnů vždycky dopoledne sám,“ jak uvádí spisovatel ve fiktivním rozhovoru, který pro program k inscenaci v Činoherním klubu vedl sám se sebou a v němž kromě jiného dále říká:
- To je důvod, že ses k ní přestal na tak dlouho hlásit?
- Nepřestal jsem se k ní hlásit. Hra měla prostě podivný osud. Už si dnes nepamatuju, co jsem s jejím rukopisem podnikal, ale zřejmě teprve v roce 68 ho nějaká divadla přijala, takže první premiéra se uskutečnila po ruském vpádu, na začátku roku 1969, tedy v ten nejhorší možný čas. Hrála se v Liberci, v Ostravě, v Brně a v Praze ve zcela výjimečné euforii, ale též zcela výjimečně krátce, vlastně jen několik měsíců, protože koncem téhož roku dopadla na zemi definitivní tma a hra byla zakázána."
Inscenace Kunderova textu téměř po čtyřiceti letech se okamžitě stala událostí divadelní sezony a přispěla také k tomu, že Činoherní klub získal Cenu Alfreda Radoka - Divadlo roku 2008. Před premiérou Ptákoviny panovaly určité obavy o její aktuálnosti. „Otázka byla, jak se podaří její návrat do českého divadla v roce 2008; zda ji vyproštění ze souvislostí začínající normalizace a koneckonců celé atmosféry socialistické společnosti nezbaví její působivosti. Nestalo se tak. Inscenace Ladislava Smočka v Činoherním klubu mohla v dnešním kontextu plně rozvinout základní kvalitu tohoto textu,“ konstatoval teatrolog Jan Císař.
Ukázalo se, že tato absurdní groteska o moci a sexu na pozadí školního prostředí má nadčasový charakter, dokonalou stavbu i jazyk. Režisér Ladislav Smoček k současnému nastudování řekl: „Hra je tak dokonale napsaná a formulovaná, že pokud by se jen změnil slovosled ve větách, ublížilo by se jim. Jazyk hry je naprosto dokonalý a její obsah je hodný mistra, který je vynikajícím světovým esejistou.“ Ptákovinu hrají v Činoherním klubu tak, jak byla napsána v roce 1966 s jednou nepatrnou autorskou korekturou, jež byla příliš dobově ohraničena.
Jakub a jeho pán je bezpochyby nejúspěšnější z trojice Kunderových her a také jediná, ke které neměl nikdy výhrady. Soubor množství dramatických příběhů, tu rozsáhlejších, tu kratších (pouhých anekdot), které si na své cestě „odtamtud někam“ vyprávějí Jakub a jeho pán, vytvořil Kundera jako variaci na román Denise Diderota Jakub fatalista, pro svoji potěchu. Česká premiéra se konala v Činoherním klubu Ústí nad Labem v roce 1975 v režii Ivana Rajmonta ovšem, tehdy byl jako autor uveden Evald Schorm, který text svým jménem zaštítil, neboť z Milana Kundery se právě stal emigrant.
Ivan Rajmont dnes sice tvrdí, že měl dojem, že Kunderovo autorství bylo spíše veřejným tajemstvím, přesto se z dopisu Milana Kundery, který otiskl v knize teatrolog Z. A. Tichý, dočítáme: „Ve svém dopise mi pan Tichý píše, že i on byl ještě v roce 1990 přesvědčen, že autorem je Schorm. Mystifikace se tedy podařila mistrovsky. Mystifikace. Ta patří přece naprosto k duchu mé hry. Patří k ní jako její dekorace, její hudba, její osvětlení. Protože, jestli vás to zajímá, Diderot miloval mystifikace. Nevím, jestli je Jakub to nejlepší, co jsem kdy napsal (přiznám se, že si to někdy myslím), ale nic, co jsem kdy napsal, nemělo tak krásný, veselý, bohatý osud. A nic mi nepřineslo víc vnitřního potěšení. Evalde, díky! Pane Rajmonte, díky, díky!“
Inscenace, v níž excelují Karel Heřmánek a Jiří Bartoška, se zařadila mezi nejúspěšnější a nejdéle hrané v historii českého divadla. Od své premiéry se s menšími přestávkami hraje dodnes. „Na tehdejší dobu to byl text nevšední, naprosto ojediněle navazoval kontakt s divákem. Dnes je to snad už běžné, ale tehdy to zvykem nebylo. Navíc přes epickou skladbu vyprávění jednotlivých příběhů skýtal nepřeberné možnosti pro hru a divadelní metaforu,“ říká režisér úspěšné inscenace Ivan Rajmont.
Dopis Milana Kundery z roku 1993 inscenátorům hry Jakub a jeho pán v režii Ivana Rajmonta:
Milí přátelé,
Po celou dobu svého pobytu ve Francii jsem vždycky teskně vzpomínal na české divadlo, teprve zde jsem si uvědomil, jak bylo vynikající. Když jsem od Vás před několika týdny dostal kazetu s Vaší inscenací mého Jakuba, potvrdil jsem si to. Je to znamenité divadlo, báječně hrané, se smyslem pro tempo a změnu tempa, s vtipem, s nádhernou jednoduchostí scény…co Vám mám říkat, byla to pro mne radost Vás vidět. Děkuju Vám za to, že jste tuhle mou hru (mám ji sám velice rád, nebudu to zapírat) hráli v těch nejhorších dobách ruské okupace a jsem Váš věrný autor
Milan Kundera
