Praha - Nebývá zvykem v české kotlině, že by se některá z tváří pop music stala symbolem společensko-politických událostí. Martě Kubišové se to podařilo. Díky písni Modlitba pro Martu se stala symbolem Pražského jara 1968. Narodila se 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích a po dvacetiletém zákazu svou stěžejní píseň má stále v repertoáru.
Modlitba pro Martu zněla poprvé v roce 1968 v televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III., v díle, který reagoval na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa, čímž de facto skončilo nadějné Pražské jaro. Píseň posléze začala žít svým životem, pro veřejnost představovala odpor proti okupantům. „Necítím se být symbolem. Beru to spíš jako takový svůj druhý život, jako takovou zvláštnost. A zvláštnosti má každý,“ komentuje svou roli zpěvačka.
Ze dvou set jejích písní se zachovala polovina. V šestadvaceti jí zakázali zpívat, když byla na vrcholu slávy. Podle publicisty Josefa Vlčka šlo však o „dobré“ načasování - Kubišová se nacházela v nejlepší formě, o to úderněji její odchod ze scény vyzněl.
Než se z ní stal „národní mazel“, jak své postavení sama trefně nazvala, pomýšlela na lékařskou profesi. Její otec byl totiž internista a kardiolog. Na medicínu ji ovšem nevzali, protože neměla doporučení z továrny. Na základě konkurzu se dostala do divadla Stop v Poděbradech, později pak v divadelní kariéře pokračovala v Plzni a hlavně v pražském Rokoku, kam odešla v roce 1963.
„Měla jsem rychlý, až raketový start,“ vzpomíná zpěvačka, která za pouhých šest let dokázala třikrát vyhrát anketu Zlatý slavík a s Golden Kids spolu s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem sklízela úspěch i v zahraničí.
Na přelomu let 1967 a 1968 dostala nabídku z Londýna, ale za velmi nevýhodných finančních podmínek. Její potenciální angažmá v Paříži překazila vojska okupantů. Písničkou Modlitba pro Martu si nad sebou de facto podepsala ortel. V únoru 1970 jí zakázali uměleckou činnost pod záminkou údajných pornografických fotografií. U soudu se prokázalo, že jsou to fotomontáže, zákaz ale zrušen nebyl.
V září 1969 se vdala za režiséra Jana Němce, který s ní natočil dodnes velmi zajímavý televizní recitál. Kubišová též zpívala v jeho slavném filmu Mučedníci lásky. Manželství však trvalo krátce. Dva roky po Němcově emigraci se vdala za režiséra Jana Moravce a pět let po svatbě se jim narodila Kateřina. Ani tohle manželství nevydrželo.
Zpěvačka mohla svou existenční situaci zlepšit, kdyby ovšem veřejně deklarovala svůj kladný postoj ke společenskému režimu. Ona však naopak přidala svůj podpis pod Chartu 77. Státní bezpečnost ji nepřetžitě šikanovala a o zpívání si nedovolila ani snít. V té době pracovala jako referentka ve Výstavbě sídlišť.
Poprvé od zákazu si veřejně zazpívala až v roce 1988 při shromáždění na Škroupově náměstí. O rok později ji Jiří Černý vystrčil na balkon Melantrichu, kde opět zazněla Modlitba pro Martu. Brzy nato vyšly znova na desce její Songy a balady. Nová kariéra se rozjela. Po revoluci vydala sólová alba Řeka vůní a Bůh ví.
Vlček míní, že jsou zpěvaččina pozdější alba sice kvalitní, ale silně poznamenaná stylem 60. let. Kubišová prý moc neměla představu o tom, jak fungoval showbusiness 90. let, a nastoupila tudíž do vlaku, který už jel trochu jiným směrem. „S rokem 1989 se navíc stala “matkou národa„ a zkuste pro matku národa vymýšlet nějaké písničky, to není vůbec jednoduché,“ přemítá hudební publicista.
„Měla jsem hezkej život. Takovej veselej a kalamitní,“ říká Marta. Největší své hrdinství vidí v tom, že dokáže „opustit něco, co už je zajeté“. A to i přesto, že je prý opravdu hodně konzervativní. A za nejdůležitější v životě považuje, aby ho člověk prožil se ctí.
Marta Kubišová byla 29. 10. 2012 vyznamenána Řádem čestné legie, nejvyšším francouzským státním vyznamenáním.
Supraphon k životnímu jubileu Marty Kubišové vydal kolekci 6 CD nazvanou Zlatá šedesátá
Při poslechu vašich hitů si člověk uvědomuje, jak silné měly texty a jaké emoce musely ve své době vzbuzovat – třeba Tajga blues nebo Cesta. Uvědomovala jste si, že si jejich interpretací můžete ublížit?
Takhle jsem vůbec nepřemýšlela. Bylo mi úplně jedno, co riskuju. Potřebovala jsem to prostě sdělit. Vzpomínám si na povinnou předváděčku v roce 1969, kde se mě ptali, co si pod tím Tajga blues myslím. Tak jsem jim opáčila: „A vy nemáte ten text?“ Se Zdeňkem Rytířem jsme se domluvili, že to bude píseň na počest sedmi statečných sovětských občanů, kteří v srpnu 1968 protestovali na Rudém náměstí v Moskvě proti naší okupaci.
Zlatá šedesátá přináší i jednu raritu. Je to píseň Tvé jméno Jan - Pocta Janu Patočkovi. Natočila jste ji v roce 1978. Jak k tomu došlo?
Slova napsal po smrti signatáře Charty 77 profesora Jana Patočky spisovatel Pavel Kohout na melodii písně amerického dua Mike and Tonelle. Tu písničku jsem znala díky svému bratrovi, který mi posílal desky se současnou americkou a kanadskou muzikou. Možná ale nejdřív vznikl text… Můj tehdejší muž Jan Moravec zařídil v nějakém dabingovém studiu v Praze utajenou frekvenci a my to tam nahráli. Pak za námi na Vysočinu, kde jsem tehdy trávila většinu času, přijel kameraman Standa Milota a natočil klip. Neměla jsem ani žádná líčidla, abych se nějak upravila – tam jsem je nepotřebovala.
Když vám zakázali veřejně vystupovat, zpívala jste si třeba jen tak doma pro radost?
Vůbec ne. Zpívání jsem v sobě úplně zamkla a myslela jsem si, že se k němu už nevrátím.
Nikdy jste nelpěla na slávě, ani na ocenění. Přesto muselo být hodně nepříjemné, když jste zjistila, že vám někdo ukradl celou vaši první kariéru.
Měla jsem fotky a zřejmě i Zlaté slavíky uložené ve sklepě v Nuslích a někdy v roce 1986 odtamtud skutečně všechno zmizelo. Později mi něco donesli fandové, něco Helena a Vašek….
U svého divadelního principála Milana Heina začínáte přípravy na muzikál Touha jménem Einodis. Kdy se můžeme těšit na premiéru?
Příběh zajímavé ženy a velké vlastenky Sidonie Nádherné z Vrchotových Janovic píše Marta Skarlandtová a premiéru by měl mít v červnu příštího roku na Letní scéně Divadla Ungelt. Mladou hraběnku bude zpívat Aneta Langerová a provázet nás bude živý orchestr.
/z rozhovoru pro vydavatelství Supraphon/
