„Celé to bylo oplocené koridorem z ostnatého drátu, kolem plotu bylo pět metrů široké ostřelovací pásmo, také všude s ostnatými dráty, kolem takzvané špačkárny, hlídací věže. Tady byl vždycky bachař se samopalem. Přístup byl zakázaný, bachaři měli povoleno bez varování střílet,“ popisuje Zdeněk Mandrholec model Rovnosti, jednoho z jáchymovských pracovních táborů pro politické vězně. Tábor dobře zná, strávil v něm nedobrovolně přes dva roky.
Za ostnatými dráty. Na „Jáchymovské peklo“ se nezapomíná ani po 50 letech
Rovnost byla jen jedním z téměř dvaceti různých nápravně pracovních táborů, které za komunismu na Jáchymovsku vznikly. Vězni, kteří se do tábora dostali, byli převážně odsouzeni na dlouhé tresty, většinou více než 10 let. Prohřešky byly různé, náplň trestu byla ale pro všechny podobná – práce v uranových dolech.
Zdeněk Mandrholec v dubnu oslaví 89. narozeniny. Už jako chlapec se v rodném Přerově podílel na odboji proti okupaci. Doručoval a na smluvených místech v lese ukrýval balíčky. Až později si uvědomil, že šlo pravděpodobně o zásilky pro partyzány.
Když přišel o otce, byla jeho rodina nucena se vystěhovat z hezkého bytu do dvoupokojového domku. Budova ale nebyla v dobrém stavu, mladík navíc přišel o místo na obchodní akademii. Jeho místo si tehdy pro svého syna vyhlédl jeden ze sovětských občanů a Mandrholec byl tak ředitelem akademie přeřazen na méně kvalitní obchodní školu. Rodina proto záhy odešla do Karlových Varů.
Nástup komunismu nesl těžce, se skupinou přátel zvažoval i emigraci. „Mezi Chebem a Aší jezdil vlak, na hranice to tam byl kousek. Strojvůdce vždycky přibrzdil, jel úplně pomaličku, krokem. Kdo chtěl, mohl vyskočit a utéct. Tu trasu jsme si projeli, abychom se tam podívali. Každý jsme seděli jinde, aby na nás nepřišli.“ Všichni jeho přátelé nakonec možnost utéct za hranice využili. „Zůstali v Kanadě, Austrálii. Všichni se pak měli dobře.“ Zdeněk Mandrholec ale zůstal, nechtěl opustit matku a sestru.
Na vojně byl poslán k posádce v Nové Říši, do objektu bývalého kláštera, jehož původní obyvatelé odtud byli násilně vystěhováni. I to přispělo k jeho odporu vůči režimu. Spolu s podobně smýšlejícími vojáky vytvořili antikomunisticky smýšlející skupinu. Dva týdny po konci vojny ho doma čekali příslušníci StB.
Když mě zatkli, zavázali mi oči, spoutali ruce a hodili mě do auta. Jeli jsme, jeli, a já si říkal, že jestli pojedeme půl hodiny, tak jedeme do Jáchymova. Bál jsem se, věděl jsem, že když skončím v Jáchymově, budu mít do druhého dne zlámaná žebra, domlácené tělo, obličej samou krev. Nakonec jsme ale jeli asi dvě a půl hodiny.
Nevěděl, kde je, ve stísněné temné kobce měl jen matraci a turecký záchod. „Budíček byl v šest hodin ráno, do deseti hodin večer jsem musel bez zastavení chodit. Každý den jsem nachodil tak dvacet kilometrů. Spát bylo povoleno na zádech, přikrytý pouze po prsa. Žárovka na stropě svítila celou noc. Do toho nás vodili na výslechy, hlavně v noci. Jeden vyšetřovatel se ptal, další tam popíjeli vodku.“ Sám byl v cele osm měsíců a 21 dní. Netušil, kde je, a žádné zprávy o něm neměla ani rodina. Až později zjistil, že byl vězněn na Ruzyni.
Dobré očekávej, na zlé buď připraven
V prosinci roku 1953 byl souzen za velezradu. Dostal deset let a odvezli ho do obávaného Jáchymova. Pracovní tábory prošel tři, Nikolaj, Mariánská, dva a půl roku strávil v táboře Rovnost.
„Já jsem byl tady na druhém baráku, v jedné místnosti nás bylo asi 22, se mnou tam byl i Zdeněk Kessler, předseda Ústavního soudu. Za táborem byla šachta, Rovnost. Chodili jsme na několik směn, od šesti do dvou, od dvou do deseti, od deseti do rána. Museli jsme projít koridorem z drátů, tam stáli bachaři, ti nás kontrolovali, zapisovali čísla. Vyfasovali jsme známku a lampu, převlékli jsme se a sfárali jsme dolů.“
Jakou práci bude dělat, se dozvěděl až na místě. Pravidelně se vydával na 12. těžební patro, 660 metrů pod zem. Těžila se uranová ruda a hlavně smolinec, velmi vzácná hornina za účelem odvážení do tehdejšího SSSR. Za dobývání stály i další cenné horniny – kobalt, stříbro nebo zinek. Bezpečno tam nebylo. Chodby nebyly stabilní a minimálně jednou unikl Zdeněk Mandrholec závalu jen o vlásek. „Byl tam takový komín, procházel jsem pod ním, a jak jsem prošel, tak to spadlo. Děkoval jsem Bohu, že jsem to přežil.“
„Pracoval jsem tu na 12. patře, hluboko, ale bylo tam docela teplo. Byla stanovená norma, z předchozí směny nám vždy zbyl odstřel hlušiny, to jsme museli naložit do vozíků, to bylo takových osm, deset vozíků, odtlačit to pryč. Pak jsme museli vzít vrtačky a navrtat čelbu – podle toho, jak byla hornina tvrdá, jsme vrtali metr dvacet, někdy metr padesát. V jednotlivých vrtech změřil kolektor záření a následně střelmistr vrty odpálil. Po skončení směny jsme mohli odejít k šachtě a po vyfárání odejít na lágr,“ popisuje podmínky na šachtě. Pokud vězni narazili na žílu smolince, rudu obsahující uran, nesmělo se odstřelovat a museli cennou horninu těžit ručně.
Podmínky v táboře byly tvrdé, vězně trápila zima i hlad. Na den dostávali pouze jeden kbelík uhlí na barák, příděly jídla byly chudé. Pracovalo se každý den, jen na Vánoce podle Zdeňka Mandrholce bývalo den nebo dva volno. Život ztěžovali i bachaři.
„Levá dva, levá dva… až na šachtu“
„Šel jsem s plnýma rukama ze šichty do známkovny, nesl jsem si vybavení a nevšiml jsem si, že proti mně jde bachař. Tenkrát jsme museli zůstat stát, sundat čepici a povinně zdravit. Já jsem si ho nevšiml, po noční šichtě to bylo, nepozdravil jsem, strčili mě za to na deset dní do korekce. Byl jsem sám v nevytápěné boudě, jídlo jsem dostával jen jednou za tři dny.“
Schody a dozorčí věž u dolu Svornost. Zbytky pracovního tábora nyní slouží jako expozice pro návštěvníky. Přilehlý důl Svornost je stále v provozu.
- Vězni byli za práci v dolech placeni, dokonce stejně, jako důlní civilní zaměstnanci. Z platu se jim ale strhávaly náklady na pobyt ve vězení, náklady na stravu a plat bachařů.
Nedostatek jídla jen občas zpestřovaly malé dávky na přilepšenou. Zdeněk Mandrholec vypráví, že občas dostal na šachtě jídlo od civilních zaměstnanců. „Byl jsem překvapený, myslel jsem si, že to bude určitě zase nějaký estébák. Začali jsme si rozumět, poprosil jsem ho pak, aby zašel za mojí maminkou, jestli by mi něco neposlala. Chodil za ní několikrát do týdne a vždycky mi přinesl něco k jídlu. Kdyby ho chytili, měl by problém.“
V táboře Nikolaj bývalo běžně kolem 900 vězňů, počty ale někdy šplhaly i k tisíci uvězněných. Utéct se prakticky nedalo. Historické záznamy hovoří o minimálně 31 vězních, kteří byli zastřeleni při pokusu o útěk z různých táborů. Prostor tábora opouštěli pouze vězni na Nikolaji. Aby se přesunuli k důlní šachtě, která byla umístěna asi o kilometr dál, byli postaveni v řadách, namačkáni na sebe a omotáni ocelovým lanem. Z takzvaného „ruského autobusu“ byl podle Zdeňka Mandrholce útěk nemožný.
„Už víme, jak to bylo“
V pracovních táborech strávil šest a půl roku. Propuštěn byl až v roce 1960 na amnestii. Kvůli chudým přídělům jídla v té době vážil pouhých 47 kilogramů. „Když mě pustili, dostal jsem oblečení, ve kterém mě zatkli. To bylo to jediné, co jsem měl, kalhoty, košili, sako a polobotky. A na ruku jsem dostal vše, co jsem si v těch dolech za šest a půl roku vydělal. 630 korun.“
Ani na svobodě si jako bývalý vězeň práci nemohl vybírat. Jako dělník byl přidělen k podniku Pozemní stavby. Později dostal nabídku dělat mistra, večerně si dodělal střední průmyslovou školu. Teprve v roce 1990 vedoucí jejich protistátní skupiny zjistil, kdo celou skupinu udal a kde bydlí.
„Byl to pracovník rozvědky, přidal se do naší skupiny s tím, že by nám chtěl pomáhat. Pak nás udal.“ Spolu s kamarádem Lubošem Dvořákem, se kterým před lety ve skupině antikomunisticky naladěných vojáků byl, později zjistili, že udavač bydlel v Písku. „Zajeli jsme tam a do schránky jsme mu dali papír s nápisem ,Už víme, jak to bylo!‘ Jestli mu to došlo, kdo mu tam ten vzkaz dal, to nevím.“
GALERIE
Pozůstatky dolů a táborů v okolí Jáchymova. Rudá věž smrti v nedalekém Vykmanově. V 50. letech byla využívaná jako úpravna uranové rudy. I tady pracovali vězni.
Dnes je Zdeněk Mandrholec dvojnásobným dědečkem, s manželkou žije v Karlových Varech, zhruba půl hodiny cesty od Jáchymova. Do města se ale pravidelně vrací přednášet studentům a zájemcům o historii. Přispěl také k obnově osmikilometrové Naučné stezky Jáchymovské peklo, která návštěvníky vede po místech bývalých táborů a dolů.
U dolu Svornost vznikl modelový tábor, který je otevřený pro zájemce. Navštívit lze i průzkumnou štolu č. 1 v expozici Muzea Sokolov. Oba prostory alespoň trochu nastiňují podmínky a prostředí, v jakých vězni žili a pracovali. Samotný důl Svornost je stále v provozu, v roce 1964 byl přenechán lázním a nyní se odtud čerpá léčivá radonová voda.
„Je to hrozné, co my jsme tu prožili. A teď jsou tu chaty“
Ostnaté dráty krom muzea a jeho expozic už nikde nejsou, zanikly kolem roku 1960. Po táborech zbyly jen nenápadné pozůstatky. Někde zůstaly pobořené zdi, některé stavby byly přestavěny. Budovy pro vězně byly často dřevěné, po těch nezbylo vůbec nic. V areálu šachty Rovnost zbyla pouze budova převlékárny, ta je ale v tristním stavu a střecha je prakticky kompletně zřícená. Na místě bývalé ošetřovny nyní stojí hotel, místo tábora Rovnost je rekreační chatová osada.
Na místě dolu Eduard vznikl tréninkový areál pro biatlonisty, další štola slouží jako úložiště radioaktivního odpadu. Ani po táboře Nikolaj nezbyly prakticky žádné viditelné stopy. Oblast je pokrytá vzrostlým lesem, jen občas tam člověk zakopne o z trávy trčící kus kovové trubky nebo místy viditelné kamenné základy. Archeologické objevy ale odhalují mnohem více. V půlce října se po vězních našel kartáček a tuba zubní pasty nebo zbytek kopačky bachařů a nádobky od léků.
Archeologové prozkoumávají lágr Nikolaj (zdroj: ČT24)
- Na konci 19. století objevila Marie Curie-Skłodowská v jáchymovské uranové vodě nový prvek radium. Právě blahodárně působící voda dala vzniknout tamnímu lázeňství. Lázně byly v Jáchymově oficiálně založeny v roce 1906, během druhé světové války sloužily jako lazaret. Během vlády komunistů byla lázeňská tradice narušena těžbou uranu. Lázně se znovu otevřely až v šedesátých letech, v roce 1963 pak Jáchymov získal statut lázeňského města. Léčí se tam převážně nemoci pohybového aparátu, nervové a revmatické poruchy.
- V současné době Archeologové ze Západočeské univerzity v Plzni (ZČU) zkoumají jeden z osmi bývalých komunistických táborů nucených prací na Jáchymovsku - Nikolaj. Pozůstatky tábora, který byl srovnán se zemí buldozery, zmapovalo 11 vědců a studentů od 4. do 10. října. Výstupem terénního srovnávací výzkumu, který je součástí projektu šesti evropských univerzit, bude virtuální rekonstrukce tábora a mobilní aplikace, která umožní „procházet se“ po jeho území.
- Ještě před výzkumem archeologové přímo na místě hovořili se dvěma bývalými vězni a ptali se jich, kde by měli zavést sondy, ale i na život v táboře, jeho uspořádání, konstrukci staveb a další. Výzkum bude pokračovat na jaře a v létě 2019 v táboře Nikolaj i v dalším dobře zachovaném táboře Eliáš II, který byl podle pamětníků největším „peklem“, protože se tam překládal uranový prach.
- Tým provedl také rešerše archivních pramenů. Těch je ale podle Michala Preusze ze ZČU velmi málo, protože kolem roku 1960 nařídilo ministerstvo vnitra velkou skartaci. Plány ani popisy budov tak neexistují, ale pamětníci je nakreslili.