Praha – Sedí tu vedle sebe běžné děti, žák s naslouchadlem, vozíčkář a dítě s problémovým chováním. Podle mnohých ideální koncept vzdělávání hodný následování – a zároveň nedostižný cíl. V současném Česku k tomu chybí podmínky, a tak se děti mnohdy dál separují. Vyčleňování, zejména romských žáků, se opět dostalo do popředí zájmu, neboť školní inspekce chce znovu sčítat romské žáky na praktických (dříve zvláštních) školách. Takzvané inkluzivní vzdělávání je podle odborníků pro zemi běh na dlouhou trať jak v legislativě, kapacitách, tak i v tom nejdůležitějším: společenské podpoře.
Běžně viděný příběh: rodiče se poohlížejí po škole, která bude pro jejich potomka „ta nejlepší“. Neopomenou se přitom zajímat zejména o to, s kým jejich děti budou chodit do třídy. Oproti tomu stojí model, kdy rodiče automaticky a bez starostí umísťují děti do nejbližší školy v okolí. Nemají důvod k hledání.
Zatímco první případ zmiňují lidé znalí českého prostředí, druhý popisují zástupci finského školství, které dlouhodobě patří ke státům udávajícím v této oblasti tón. Jde o zjednodušené srovnání, ale za oběma přístupy stojí dvacet let odlišného pojetí vzdělávání, od nejvyšších pater politiky až po jednotlivého učitele v obecní malotřídce.
„Ze všech zemí OECD máme zřejmě nejkratší rozvrhy na základních školách. Nejdeme cestou soutěžení, neporovnáváme výkony škol, místo toho prosazujeme vzájemnou důvěru a rovnost. Financování škol je u nás nyní v poměru k HDP průměrné, přesto jsme v mezinárodních výzkumech na předních příčkách,“ řekl při nedávné debatě o školství na půdě Senátu zástupce finského velvyslanectví Matti Lilja.
Ve finských školách formálně neexistuje žádné dělení ani preference. Všichni až na výjimky chodí do stejných škol a méně nadané děti mají možnost následovat talentované. Finské děti jsou také zvyklé na bezprostřední vztah s učitelem. Není nijak výjimečné, že učitele oslovují děti křestním jménem. Odpovídá tomu také menší počet žáků ve třídách – do 25 (byť maximální počet dětí není nijak stanoven). Ve vyšších ročnících je podstatou mnoha školních úkolů týmová práce. Žáci jsou známkováni zvláštní stupnicí od 1 do 10, vysvědčení je však téměř výhradně slovním hodnocením.
Uchazeči na finských pedagogických fakultách dělají přijímací zkoušky nejen ze znalostí, ale podstupují i talentové zkoušky. Počítá se totiž s tím, že učitel musí mít vrozené dispozice – například umět rozpoznat silné stránky, talent nebo naopak mezery ve schopnostech dítěte. Na pedagogiku ve Finsku se tak dostane zhruba jeden uchazeč z deseti. Zvýšený zájem o učitelství je přitom motivovaný spíše prestiží profese než vidinou lukrativního postu. Finští učitelé berou zhruba o 20 procent vyšší plat, než je průměrná mzda.
Vztahy v. výkon
Za preferování „vztahového“ vzdělávání na úkor „výkonnostního“ Finsko sklízí dlouhodobě pozitivní výsledky. „Existuje tradiční, v kontinentální Evropě velmi populární systém založený na principech trhu, soutěže, standardizaci a stálé kontrole. To je směr, který jsme si my nevybrali. Vybrali jsme si ten, který je založen na spolupráci, sociálním kapitálu a vysoké profesionalitě učitelů,“ dodává Lilja.
Ačkoliv Finsko vlastně téměř rezignovalo na „honbu za žebříčky“, právě v nich dominuje. V roce 2010 na tom byli Finové v programu mezinárodního srovnání žáků (PISA) vedle Jižní Koreje a Japonska vůbec nejlépe. Naopak znalosti 15letých žáků v ČR se zhoršily nejvíc ze všech srovnávaných zemí.
Nálady, koncepce, finance
Zmíněný výzkum OECD uvedl, že jedním z problémů českého školství je nulový vztah českých rodičů ke školám. „U nás rodiče důvěřují školám, školy důvěřují učitelům, učitelé důvěřují žákům a žáci zase jim. A učitelé jsou velmi autonomní,“ nastínila další Finka Kristiina Volmariová.
Zde leží v Česku první překážka pro inkluzivní školství, kterou je možná nejtěžší překonat – společenské nastavení.
Jak se Češi staví k tendenci integrovat školství, ukázal nedávný průzkum pro sdružení EDUin. Ačkoliv u sloučených škol většina lidí spatřuje výhody, současný stav, kdy kromě běžných základních škol existují výběrová víceletá gymnázia i praktické a speciální (či zvláštní) školy, přesto vyhovuje až 85 % obyvatel. Podle tiskového mluvčího EDUin Tomáše Feřteka je jedno z možných vysvětlení nasnadě: za tolerancí selektivního školství se skrývá nedůvěra v to, že se stát dokáže postarat o to, aby smíšená třída skutečně fungovala.
Výzkum ale ukázal, že inkluzivní školství vidí v současnosti jako nereálné také 65 % pracovníků v oboru. Slabinu vidí kantoři podobně jako obecná populace v neschopnosti státu zajistit dobře fungující systém. Mezi řádky lze číst dobře známé problémy: příliš málo učitelů na příliš mnoho žáků, neuzpůsobené třídy pro lidi s postižením, zaměření na formální kontroly a srovnávání místo prokazatelné kvality. Situaci neulehčuje ani chybějící dlouhodobý plán, který by se neměnil s každou novou vládou. „Učitelům nevadí inkluzivní model vzdělávání, ale vadí jim v podmínkách našich škol, které jsou 24 let po revoluci nepřipravené na takový zásadní krok,“ shrnuje šéf Asociace speciálních pedagogů Jiří Pilař.
INKLUZE - SKEPSE ODBORNÍKŮ V BODECH:
- Nepřipravenost
- Organizační a finanční náročnost
- Ztráta individ. přístupu pro handicapované/nadané
- Přetížení učitele, vysoké požadavky
- Diskriminace, šikana ve sloučených kolektivech
- Zhoršení kvality výuky
Jiří Pilař, předseda Asociace speciálních pedagogů:
„Vzdělávání všech v přirozených podmínkách je ideálem, a pokud dnes někdo tvrdí, že je možné tento způsob výuky zavádět plošně, tak je buď snílek, nebo osoba odtržená od reality dnešního školství, kdy mnozí učitelé základních a středních škol nejsou schopni zpracovat bez negativních dopadů na žáka ani drobná vychýlení z normy.“
Jan Korda, prezident Asociace profese učitelství:
„Chybí koncepce kvality. Nikdo dnes neví, co je kvalitní škola, kvalitní vzdělávání, kvalitní učitel, kvalitní ředitel školy. Tohle by mělo být politicky “sjednoceno„, odsouhlaseno odbornou veřejností, vysvětleno rodičům, abychom se posunuli dál.“
Jsme pohodlní, promiňte
Výzvu eintopfových tříd v Česku ale není možné zúžit jen na vnější, objektivní podmínky. Nasnadě je i citlivá rovina, o níž mnozí příliš nemluví. Výběrová, či naopak praktická škola soustředí žáky s podobnými dispozicemi, což pro učitele znamená nižší nároky na organizaci a přípravu. Jinak řečeno, důvod, proč dvěma třetinám školských pracovníků selektivní školství vyhovuje, lze vysvětlit i jejich obavou z méně pohodlné výuky. „Je to pochopitelné. Inkluzivní škola je bez debat pro učitele náročnější, neboť musí učit více individuálně. Ve výběrové se to učí snadněji – jedna příprava, všichni dávají pozor, vše si zapisují, zapamatují, pak je vyzkouším a jde se domů,“ komentuje šéf Asociace profese učitelství Jan Korda.
A na lehkou váhu nelze brát ani další sociální tlak: možnou obavu rodičů, že přítomnost postižených či etnicky rozdílných jedinců, typicky Romů, může mít na jejich vlastní děti špatný vliv. Různí se názory, do jaké míry může přítomnost byť jednoho „neklidného“ žáka narušit zbytek. Negativních případů – vyrušování, zdržování, strhávání „nechtěné“ pozornosti - se najde nespočet. Světlou stránku problému ukazuje příběh Ondřeje C., jejž přinesla ČT. Chlapci v pedagogicko-psychologické poradně diagnostikovali dysgrafii, dyslexii i poruchu soustředění a hyperaktivitu.
Co s takovým dítětem dělat? Formálně vůbec nic, řekla si rodina, příslušná škola a společně hodily za hlavu předsudky i obecně dávaná doporučení. „Ondra je velice živý žák, ale je chytrý, dobře se s ním pracuje,“ tvrdí jeho učitelka z běžné základní školy v Táborské ulici v Praze. S Ondřejem mají ve škole trpělivost a on zase spolužáky a rytmus jako každé jiné dítě jeho věku. (Více čtěte zde:)
Nebezpečná cesta od inkluze k exkluzi
Nabízí se ještě jeden problém, který zatím není úplně snadné vyřešit - vzájemná tolerance dětí k „jiným“ spolužákům. Pokud jakákoliv budoucí vláda přistoupí k nepromyšleným krokům, slovy Pilaře se původně zamýšená inkluze lehce může měnit v exkluzi: paradoxně rovnou úprk nadanějších dětí do výběrových škol a víceletých gymnázií. „Jestliže je dítě potom vystaveno nějakým větším nárokům, což klasicky v té škole je, pak dojde k o to větší manifestaci té nedokonalosti,“ upozorňuje psycholožka Jarmila Klímová.
Pokud tedy zdejší školství někdy adoptuje inkluzivní systém vzdělávání a přiblíží se Finům, neobejde se to bez podpory všech stran: státu, veřejnosti, učitelů, rodičů i samotných dětí. Je však i řada argumentů, které existenci různých druhů škol ospravedlňují. Podle Pilaře například fakt, že i díky praktickým školám je v Česku téměř mizivé procento negramotných osob.
Česko už mnoho let čelí ze všech stran kritice kvůli vysokému počtu romských žáků, kteří končí v praktických školách. Malé děti si od útlého věku navykají, že Romové a většinová společnost jsou od sebe vzájemně odděleni. Stát přitom v listopadu 2007 prohrál u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku spor s 18 mladými Romy z Ostravska. Podle rozsudku Česko jejich přeřazením do zvláštních škol porušilo jejich právo na vzdělání a diskriminovalo je.
Petra Klingerová z organizace Člověk v tísni, která se tematikou praktických základních škol dlouhodobě zabývá, míní, že současná situace okolo těchto škol je „nemocný stav“, který ale v podstatě všem vyhovuje. Spokojeni jsou podle ní úředníci, rodiče dětí většinové populace i učitelé ostatních škol, kteří se romských dětí zbaví. „A nejhorší je, že to ve finále vlastně vyhovuje i těm konkrétním rodinám Romů. Protože základní škola praktická má minimální nároky, děti tam v podstatě ani nemusí chodit,“ zdůraznila Klingerová.
Přitom kvůli tomu, že romské děti končí v praktických školách, pak těžko hledají lépe placenou práci a roztáčí se spirála nezaměstnanosti a dluhů. Zpráva Rady Evropy, která postavení romské menšiny v Česku dlouhodobě tepe, proto doporučuje zařazování co největšího počtu romských dětí do běžných škol.
