Ve světě těch několik dní nemá obdoby. Jednou za pět let se desítky milionů voličů z často velmi odlišných zemí scházejí ve volebních místnostech napříč celým kontinentem a volí jeden společný parlament. Na tom se zatím nedokázal shodnout nikdo jiný než Evropané. Z Evropského parlamentu tak vytvořili zcela unikátní místo: jediný mezinárodně volený parlament na planetě.
Volby do Evropského parlamentu jsou světový unikát se 400 miliony obyvatel
Evropskou unii čeká společný svátek demokracie. Občané napříč 27 státy budou od čtvrtka do neděle vybírat 720 europoslanců. Pravidla voleb se napříč státy liší, dohromady však tvoří jedinečný celek.
Společné hlasování je přitom organizačně velmi náročným procesem. Volební pravidla respektují místní tradice, a napříč zeměmi se tedy liší. Jedním z mála povinných prvků je, aby hlasy byly na mandáty přepočítávány poměrným způsobem. Přizpůsobit se tak musí například Francie, která jinak pro volbu svých národních poslanců využívá většinový systém.
Celá řada dalších odlišností ale zůstává. Ve většině zemí se mohou o europoslanecký mandát ucházet všichni dospělí občané, to se týká například Německa, Švédska nebo Maďarska. V Česku je věková hranice pro možnost kandidovat 21 let, v Rumunsku 23 a v Itálii a Řecku tak mohou občané učinit nejdříve ve věku 25 let.
Dalším rozdílem mezi zeměmi je, že čeští nebo slovenští voliči v zahraničí nemohou své vlastní europoslance vybírat vůbec. Naopak ti estonští si mohou zvolit mezi volbou korespondenční, na ambasádě, či pomocí elektronického systému.
A zatímco například francouzské strany musí pro zisk mandátu na celostátní úrovni získat minimálně pět procent hlasů, žádné takové omezení neplatí v Nizozemsku či Německu. Podobná stížnost na zrušení této uzavírací klauzule byla podána před deseti lety i českému Ústavnímu soudu. Ten však stěžovatelům nevyhověl.
Strůjci i odpůrci Unie v jednom sále
Právě kvůli mezinárodnímu rozměru jsou v Evropském parlamentu už příliš malé i národní politické strany. Europoslanci z členských států se proto sdružují do politických frakcí na základě ideologie a politických názorů svých národních stran. Například ve společné socialistické skupině tak zasedají dánští nebo rakouští sociální demokraté spolu s těmi českými. Těchto skupin je v europarlamentu aktuálně celkem sedm.
Dohromady evropští poslanci naplňují funkce Evropského parlamentu. Společně s Radou EU spolurozhodují v oblasti zemědělské politiky nebo vnitřního trhu. Evropský parlament dále musí vyslovit souhlas s unijním rozpočtem. V neposlední řadě europarlament dohlíží na činnost Evropské komise, které i vyslovuje důvěru. Parlament má právo komisi také vyslovit nedůvěru – k tomu ale v historii dosud nikdy nedošlo.
Samotná parlamentní jednání přitom nejsou vůbec jednoduchá. Na jednom místě se po volbách setká 720 poslanců z různých stran a členských států. Kromě vlastních asistentů je jim proto k ruce i více než pět tisíc zaměstnanců parlamentního sekretariátu. Jenom překladatelé a tlumočníci tvoří čtvrtinu z nich.
Babylonská věž Evropského parlamentu
Právě jazyková bariéra je asi největší výzvou tohoto shromáždění. Evropská unie má hned 24 oficiálních jazyků: od němčiny a angličtiny přes češtinu nebo slovenštinu až po maltštinu či estonštinu. Přestože Evropská unie má celkem 27 členů, některé státy své oficiální jazyky sdílejí. Například úředním jazykem Kypřanů je řečtina a Rakušané se svými severozápadními sousedy zase sdílejí němčinu. A ani odchod Velké Británie ze společenství na počtu jazyků nic nezměnil.
Jako úřední řeč totiž angličtinu používají ještě Irové a Malťané. Nebýt jich, hrozila by paradoxní situace. Oficiálním jazykem by přestala být právě angličtina, která slouží k vedení většiny neformálních setkání. Alternativou jsou pro neoficiální setkání a zákulisní jednání zejména němčina a francouzština.
Všechna oficiální zasedání jsou ale simultánně tlumočena do každého z unijních jazyků. Stejně tak jsou překládány i veškeré stěžejní dokumenty. Každý poslanec tak má právo vystupovat v jazyku svého státu. Podobně si všichni občané mohou přečíst všechny parlamentní zprávy či nové směrnice bez nutnosti znalosti cizí řeči.
Parlament ve třech státech a „létající cirkus“
Oficiálním sídlem Evropského parlamentu je francouzské starobylé město Štrasburk. Jeho ulice byly smutným svědkem francouzsko-německých válek 19. a 20. století. Například mezi lety 1871 a 1944 se ve vládě nad městem vystřídaly oba státy hned čtyřikrát.
Právě jako výsledek historického smíření sídlila od roku 1949 ve Štrasburku Rada Evropy, která dnes sdružuje 46 zemí. Počet se snížil o jednu zemi, když bylo v roce 2022 vyloučeno Rusko kvůli agresi na Ukrajině. Instituce sice nemá s Evropskou unií formálně nic společného, její sál byl ale už od 50. let 20. století využíván i postupně se rodícím Evropským parlamentem. Když byl proto Štrasburk v roce 1992 prohlášen za oficiální sídlo unijního parlamentu, šlo pouze o formální potvrzení tehdejší praxe.
Jelikož ale parlament kromě jiného i kontroluje práci Evropské komise a rady ministrů sídlící v Bruselu, europoslanci se postupně rozhodli být více spojeni také s belgickou metropolí. Aktuálně se proto každý rok ve Štrasburku koná 12 společných zasedání. Jednání výborů ale probíhají v Bruselu, kde se v menšině případů schází i celé plénum. Parlamentní sekretariát navíc sídlí v půli cesty mezi oběma městy v Lucemburku. Pro logisticky náročné stěhování poslanců a úředníků mezi třemi městy se proto vžilo označení „létající evropský cirkus“.
2 minuty
Infovideo: Sídla Evropského parlamentu
Náklady na stěhování parlamentu dosahují přibližně tří miliard korun ročně, a řada evropských politiků proto považuje stěhování nejen za finančně, ale i zcela zbytečné. Jakákoliv změna v současném systému ale vyžaduje změnu základních smluv, a tedy i společný souhlas všech členských zemí. Otázka je to citlivá ale i politicky, právě proto, že Štrasburk je jedním ze symbolů usmíření nejen Francie a Německa, ale i celé poválečné západní Evropy.
Poslanci jsou si rovni, někteří ale rovnější
Pro konání voleb je zásadní rozdělení míst v Evropském parlamentu mezi členské státy. To vychází z počtu obyvatel jednotlivých zemí. Počet křesel pro jednotlivé země se také upravoval po odchodu Velké Británie z EU. Vůbec nejvíce europoslaneckých mandátů tak má zhruba osmdesátimilionové Německo, a sice 96. Následované je Francií, která má 79 členů parlamentu a po odchodu Británie si o pět křesel polepšila. Následuje Itálie (76 mandátů), Španělsko (59 mandátů) a Polsko (52 mandátů).
Naopak pouze šest europoslanců reprezentuje každý ze čtveřice nejmenších států – Kypr, Lucembursko a Maltu. Právě šest míst stanovuje Lisabonská smlouva jako minimum pro zastoupení jednoho státu. Po odchodu Velké Británie, která měla původně 73 evropských poslanců, se v roce 2020 celkový počet křesel snížil na 705 z původních 751.
I pro funkční období po letošních volbách se určuje počet europoslanců pro jednotlivé země na základě demografických změn od posledních voleb v roce 2019. Pro Českou republiku se počet mandátů nemění a zůstává neměnný. Voliči tak budou i letos volit 21 poslanců Evropského parlamentu. Naopak o jeden mandát si polepší například Belgie, Dánsko, o dva europoslance více bude mít Španělsko.
Rozdíly v počtu obyvatel jsou napříč unijními státy příliš velké. Reprezentace občanů jednotlivých zemí tak není stejnoměrná. Při přepočtu je vidět, že ve Francii zastupuje jeden europoslanec více než 900 tisíc obyvatel. Naopak jeden maltský europoslanec reprezentuje pouze asi 80 tisíc obyvatel tohoto ostrovního státu. Rozdíl je tak více než jedenáctinásobný.
Česko ze současného systému spíše těží, reprezentace tuzemských voličů je čistě početně oproti unijnímu průměru vyšší. Konkrétně jeden český europoslanec zastupuje průměrně o něco více než půl milionu obyvatel České republiky. Podobnou míru reprezentace mají například voliči ve Švédsku či Řecku.
Hledání evropských voličů
Evropský parlament ovšem čelí i dalším výzvám. Jednou z těch zásadních je nízký počet unijních občanů, kteří se evropských voleb účastní. Už od prvních voleb do Evropského parlamentu v roce 1979 jich totiž každých pět let přichází k volebním urnám vždy o něco méně.
I z toho důvodu se ve veřejném prostoru pro evropské volby zažilo označení takzvaných voleb druhého řádu. Tedy takových, kterým voliči nepřikládají příliš velkou důležitost. Kromě nižší volební účasti v nich voliči i více experimentují a volí méně známé či zavedené strany.
Volební účast v evropských volbách není dlouhodobě příliš vysoká. K evropským volbám v roce 2014 dorazilo historicky vůbec nejméně unijních občanů, pouze 42,6 procenta. Volební účast snížily zejména státy bývalého východního bloku, když z nich jediní Litevci překonali unijní průměr. Například v České republice přišlo k urnám pouze 18,2 procenta oprávněných voličů.
Nižší už byl zájem voličů jenom na Slovensku, kde k volbám dorazilo 13,1 procenta voličů. Naopak v roce 2019 se volební účast zvýšila a na evropské úrovni činila 50,6 procenta voličů. Bylo tím dosaženo nejvyšší volební účasti od roku 1994. Toto zvýšení je dáno zejména tím, že k volebním urnám přišlo více voličů v Polsku, Rumunsku, Španělsku, Rakousku, Maďarsku a Německu. A dokonce i v zemích s nejnižší volební účastí – Česku a Slovensku – byla volební účast vyšší než v roce 2014.
Účast ve volbách se snaží podpořit i samotný Evropský parlament, který připravil celoevropskou kampaň s heslem „Využijte svůj hlas”. Voličům může pomoci webová stránka se základními informacemi o tom jak a kdy volit. Pro kampaň bylo vytvořeno i video, které má přimět voliče zajímat se o evropské volby.
Podle letošního dubnového průzkumu Eurobarometru více než 80 % Evropanů považuje hlasování ve volbách za důležitější s ohledem na současnou geopolitickou situaci. Podobně to vnímají i Češi, kteří hlasování považují za důležité v 77 procentech případů. Hlavními tématy, které voliče zajímají, jsou podle tohoto průzkumu boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení (33 %), veřejné zdraví (32 %) a jako stále důležitější jsou vnímána i témata obrany a bezpečnosti.
