Evropský parlament (EP) je přímo volenou institucí Evropské unie, která reprezentuje zájmy občanů jednotlivých členských států. Podílí se na schvalování směrnic a nařízení, tedy evropských norem, musí odsouhlasit rozpočet Evropské unie a má i řadu významných kontrolních funkcí – schvaluje Evropskou komisi, kterou může také odvolat. O všech 720 poslancích rozhodnou volby, které se v členských státech konají od 6. do 9. června. V Česku budou volební místnosti otevřeny v pátek 7. a v sobotu 8. června.
Evropský parlament jako jediný přímo volený zákonodárný orgán EU reprezentuje zájmy občanů členských zemí. Každých pět let voliči ze sedmadvaceti členských států vyberou více než sedm set poslanců na základě kandidátů národních stran.
Rozdělení křesel Evropského parlamentu mezi jednotlivé země je založeno na principu takzvané degresivní proporcionality; počet zástupců každého státu je zhruba úměrný počtu obyvatel, s tím, že žádná země nemůže mít méně než šest a více než 96 poslanců. Celkový počet volených zástupců se mění, nesmí ale překročit 750. Nedílnou součástí EP je pak ještě jeho předseda či předsedkyně.
Aktuálně má EP 705 poslanců, po letošních volbách jich patnáct přibude. Nejvíce mandátů má Německo a nejméně, po šesti, mají Kypr, Lucembursko a Malta. Česko zastupuje 21 poslanců.
Zvoleným politickým zástupcům jednotlivých států jsou na základě proporčního systému rozdělena křesla, která jsou učena pro danou zemi. Následně se začlení do takzvaných frakcí, tedy obdob politických stran. Poslanci Evropského parlamentu tedy zasedají ve skupinách podle politické, nikoli podle státní příslušnosti.
Mezi pravomoci parlamentu patří schvalování a odvolání Komise
Pravomoci Evropského parlamentu lze rozdělit do tří kategorií. První je legislativní funkce. Spolu s Radou EU na základě návrhu Komise schvaluje „zákony“, které mají podobu nařízení, směrnice nebo rozhodnutí. Europoslanci mohou k právním předpisům předkládat pozměňovací návrhy a také je odmítnout.
EP dále rozhoduje například o mezinárodních smlouvách, o rozšíření Unie o nové členy nebo vyzývá Komisi k navržení nové legislativy.
Další důležitou funkcí, kterou EP plní, je kontrola. Dohlíží na činnost dalších orgánů a institucí EU, zejména na Evropskou komisi. Poslanci mohou například zamítnout nominaci na člena Komise, kterou jako celek schvalují. A právě to bude prvním zásadním úkolem nově zvoleného europarlamentu – potvrdit nebo odmítnout sedmadvacet členů nejvyššího výkonného orgánu EU.
Komisi může parlament během funkčního období také vyslovit nedůvěru, podobně jako je tomu na národní úrovni. Pro takový krok musí hlasovat dvě třetiny přítomných europoslanců, nejméně však polovina všech zvolených, poté musí Komise odstoupit. Parlament schvaluje také předsedu nebo předsedkyni Komise, kterou je aktuálně Ursula von der Leyenová, která chce svůj mandát obhájit. Šéf Evropské komise by měl pocházet z politického uskupení, které ve volbách získá nejvíce křesel.
Do pravomocí EP patří také ta rozpočtová. Spolu s Radou EU na návrh Komise schvaluje rozpočet EU. Může ho také upravit a má tedy vliv na to, na co Unie peníze vynaloží. Dokud ho nepodepíše předseda europarlamentu, nemůže rozpočet vejít v platnost. Během rozpočtového období pak kontroluje výdaje, aby Komise a další instituce a orgány řádně nakládaly s evropskými prostředky.
Parlament má ale i další funkce, zabývá se například peticemi, tedy návrhy občanů na témata, kterými by se EU měla zabývat, zahajuje vyšetřování nebo projednává měnovou politiku s Evropskou centrální bankou.
Politické frakce
Zvolení poslanci se na úrovni Evropského parlamentu sdružují do skupin podle své politické orientace, tedy evropských, nadnárodních politických stran. Těch je v EP v současnosti sedm, zasedání se ale účastní i nezařazení poslanci.
Z posledních evropských voleb v roce 2019 vzešla jako nejsilnější Evropská lidová strana (EPP – European Peoples Party), která sdružuje konzervativní, pravicové a středopravicové politiky. Získala téměř dvě stě mandátů.
Druhou nejpočetnější frakcí je Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů (S&D – Progressive Alliance of Socialists and Democrats), která dosud drží přes 130 mandátů. V této skupině zasedají sociálně demokratické a levicové strany, které chtějí prohlubovat evropskou integraci.
Třetí nejsilnější frakcí je Obnova Evropy (Renew Europe), ve které zasedají středové a pravicové strany podporující prohlubování evropské spolupráce. Její součástí je například hnutí ANO. Dále v europarlamentu zasedá sdružení radikálních a komunistických stran pod Evropskou jednocenou levicí (GUE/NGL), Zelení, nacionalistická a euroskeptická Identita a Demokracie (ID) či skupina Evropských konzervativců a reformistů (ECR – European Conservatives and reformists), která je mírně euroskeptická, tedy nepodporuje další prohlubování evropské integrace. Členem této frakce je dlouhodobě ODS.
EP je takzvanou cestující institucí, která sídlí současně na třech místech. Ve francouzském Štrasburku většinou jednou měsíčně probíhají plenární zasedání, kde se hlasuje o zákonech, v Bruselu jednají politické skupiny a dvacet jednotlivých výborů, každý z nich se zabývá určitou oblastí politiky. Sekretariát instituce pak sídlí v Lucemburku. Mezi těmito místy se pak europoslanci i úředníci velmi složitě a nákladně přesouvají.
Přímá volba do parlamentu od roku 1979
Předchůdce dnešního Evropského parlamentu, tehdy Parlamentní shromáždění, bylo zavedeno již v Pařížské smlouvě z roku 1951 ustavující Evropské společenství uhlí a oceli. Po vzniku Evropského hospodářského společenství a Euratomu v roce 1957 se pravomoci tohoto shromáždění rozšířily i na oblast působnosti těchto dvou předchůdců Evropské Unie, přičemž bylo tvořeno zástupci národních parlamentů.
V roce 1976 došlo ke změně smluv a od roku 1979 byli poslanci voleni přímou volbou občany jednotlivých členských zemí. V prvních přímých volbách bylo zvoleno 518 poslanců. Jednotný evropský akt pak v roce 1986 oficiálně změnil název Shromáždění na Evropský parlament a přidělil mu další nové pravomoci.
Evropský parlament dále posílil své postavení v roce 2009 na základě Lisabonské smlouvy, a to zvláště v legislativním procesu rozšířením oblastí, kdy unijní předpisy vytváří společně s Radou prostřednictvím procedury spolurozhodování.
