„Dá se říct, že lidé, kteří přežili holocaust, jsou plní stresu, ale také plní posttraumatické síly,“ řekl v Interview ČT24 neurolog Ivan Rektor, který dělal výzkum s přeživšími holocaustu a s jejich potomky v druhé a třetí generaci. Zjistil, že se mezi nimi přenesly stejné neurologické struktury i psychologické komplikace.
Vliv hrůzy holocaustu se přenesl z přeživších na jejich potomky, tvrdí neurolog
28 minut
Interview ČT24 s Ivanem Rektorem
„V roce 2015 jsem si uvědomil, že odchází první generace přeživších holocaustu, že je to poslední možnost je vyšetřit. Zajímala mě i druhá a třetí generace, do jaké míry v nich je, nebo není dopad té hrůzy, která byla v první generaci. Samozřejmě holocaust přežilo velmi málo lidí, velká většina byla povražděna,“ řekl Ivan Rektor.
Jako neurolog se svými kolegy prováděli jak psychologické vyšetření všech tří generací, tak prostřednictvím zobrazení mozku v nukleární magnetické rezonanci. Zjistili, že sedmdesát až pětasedmdesát let po válce jsou v první generaci změny ve struktuře mozku velmi signifikantní na rozdíl od běžných českých obyvatel, kteří fungovali jako kontrolní skupina. Změny zaznamenali především v oblasti, která souvisí se stresem.
„Ti lidé nemuseli být v koncentračním táboře, který přežilo velmi málo lidí. První skupina pocházela ze Slovenka, kde byla jiná situace než v Čechách. V protektorátu Čechy a Morava byli všichni Židé deportováni,“ poznamenal Rektor. Dodal, že na Slovensku například nebyl dostatek lékařů, takže někteří dostali výjimky.
Neurolog popsal i vliv takzvaného prenatálního stresu, který působil na děti narozené během války. Jeho dopad byl podle Rektora na vývoj mozku ještě významnější. Podle spolupracujících psychologů se také u přeživších holocaustu výrazně projevoval stres a částečně také deprese nebo úzkost.
Rektor hovořil také o posttraumatickém růstu, který popsal známým úslovím: Co tě nezabije, to tě posílí. „Dá se říct, že ti, co přežili holocaust, jsou plní stresu, ale také plní posttraumatické síly.“
Přesun na druhou a třetí generaci
„Když jsme se podívali na zobrazování mozku, nikoliv struktury, ale propojování struktur mozku související se stresem, tak je oproti kontrolní skupině rozdíl v druhé i třetí generaci. Rovněž psychologické testy jsou rozdílné oproti kontrolní skupině. Opět vidíme větší stres v druhé i třetí generaci,“ uvedl Rektor.
U přenosu mezi generacemi se snaží zjistit, jestli je genetický, nebo čistě sociální a behaviorální. Značná část lidí z první generace o tom podle něj se svými dětmi nemluvila, ale změny mozku se stejně přenášely. Nejčastěji se z první na druhou generaci přenášel strach o děti.
Rektor zmínil, že se výzkumu zúčastnila i jeho matka, která za války působila jako partyzánka. On sám se necítí jako člověk, který by měl problém se stresem, ale nevylučuje možnost, že by se v určitých testech mohl vliv stresu prokázat.
„Lidé, které jsme vyšetřili a kteří žili tak dlouho po válce, prožili svůj život velmi pozitivně. Samozřejmě život v Československu nebyl po roce 1948 vůbec jednoduchý,“ poznamenal Rektor.
Neurolog Ivan Rektor
Paměť národa a národní mentalita
Podle jeho názoru existuje v různých národech různá mentalita, která se může odlišit a v některých zemích může být agresivnější než v jiných. Rektor uvedl jako příklad Česko, kde na rozdíl od Ruska nevidí agresivní povahu, tu vnímá například i na Blízkém východě. Lidstvo jako takové podle něj není agresivní, ale v historii nastaly okolnosti, které k agresivitě vedly.
„Myslím si, že existuje kolektivní paměť národa. Já sám pocházím z východního Slovenska, ale žiji dlouho v Brně, žil jsem i v Paříži. Vidím, že mentalita je jiná, což souvisí s jakýmsi dědictvím paměti národa,“ míní Rektor.
Sám si není jistý, jestli jsou vzpomínky na mnichovskou dohodu stále v paměti mladých lidí, ale domnívá se, že rok 1968 stále ovlivňuje současnou českou společnost. V české mentalitě vidí jakousi všeobecnou nedůvěru. „Vidím nedůvěru k Evropské unii, skepticismus k vládě. Myslím, že tohle je česká mentalita,“ doplnil neurolog.
Ivan Rektor ovšem nechce předjímat, jak současná válka ovlivní ruskou a ukrajinskou povahu. Z osobní zkušenosti mluví o tom, že Rusové nedávají najevo, co si myslí, protože si to nemůžou dovolit. Reakce Ukrajinců pro něj byla „příjemným překvapením“.
