Přesně před deseti lety senátoři schválili přímou volbu hlavy státu a umožnili občanům vybírat, kdo bude sídlit na Pražském hradě. Změna úřad prezidenta výrazně posílila, což podle oslovených politologů způsobuje v českém parlamentním systému řadu potíží. Existují podle nich ale způsoby, jak je odstranit.
Přímá volba prezidenta posílila, což způsobuje v systému řadu potíží, hodnotí politologové
O jedné z nejvýznamnějších ústavních změn od vzniku samostatné České republiky se diskutovalo již od roku 2001. Úspěšnému schválení z 8. února 2012 předcházelo nejméně pět neúspěšných pokusů. Do té doby vrcholného představitele státu vybírali poslanci a senátoři při společném zasedání obou komor parlamentu.
„Ve světě a v Evropě je obecně trend, že stále více hlav států včetně prezidentů parlamentních režimů je přímo volených, což není nutně nic špatného,“ uvádí politolog Miloš Brunclík z Univerzity Karlovy. Občané volí nejvyššího reprezentanta země například na Slovensku, v Rakousku nebo v Polsku.
obrázek
Klasické pojetí parlamentní demokracie, k němuž se Česko od dob první republiky hlásí, ale s takovou variantou nepočítá. Politolog Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity ji dokonce označuje za deviaci. Jde totiž o prvek, který je typický pro prezidentské a poloprezidentské režimy, ve kterých hlava státu není pouze ceremoniářem, ale má rozhodující slovo.
Strukturální problém
Hlava státu, která se může odvolat na hlasy svých voličů, je totiž v silnějším postavení. „V případě, že nemá větší pravomoci a je tam proto, aby reprezentoval stát navenek nebo garantoval určité hodnoty, tak ho vyšší legitimita ponouká, aby úřad nevykonával v zájmu fungování systému, ale v zájmu většiny, která ho na Hrad dostala,“ vysvětluje disharmonický prvek právník z Univerzity Karlovy Jan Wintr.
Vzniká tím hrozba dvojvládí, kdy si vzájemně konkuruje prezident a premiér, jehož kabinet formuje podpora většiny v Poslanecké sněmovně. „Demokracie by neměla znamenat anarchii. My jsme v situaci, kdy zavedení přímé volby systém mnohem víc chaotizovalo,“ komentuje Kopeček.
„S přímou volbou jsem nikdy nesouhlasil a mám pocit, že rizika, před kterými jsem varoval, se naplnila dokonce ve větší míře, než jsem se obával,“ přiznává Wintr.
Debata České televize s kandidáty na prezidenta v roce 2018
Odborníci proto navrhují, jak svízelnou situaci řešit. „První cestou je nedělat nic, do Ústavy by se nemělo zasahovat příliš často,“ navrhuje Brunclík. Tvrdí totiž, že pokud je systém stabilní, umožní přirozeně vzniknout ústavním zvyklostem a vzorcům chování, které budou problémovým situacím předcházet. „Je to strukturální problém, ale podotýkám, i ten parlamentní režim se s tím dokáže vypořádat,“ dodává.
Jak ústavní řád funguje totiž závisí i na samotných politicích. „Dobrými ústavními aktéry jsou obecně ti, kteří nevykonávají své pravomoci na maximum, ale snaží se být hnáni odpovědností a tendencí k sebeomezování,“ hodnotí Brunclík.
Návrat k volbě parlamentem
Další variantou je návrat k nepřímé volbě. „Myslím si, že by byl pro ten systém užitečný, ale bylo by to asi velmi nepopulární,“ říká Wintr. Stejně uvažuje i Brunclík. „Kdo by chtěl zase zavést parlamentní volbu prezidenta, by spíš přišel o politické body,“ poznamenává politolog.
Kopeček ale připomíná, že i nepřímé hlasování mělo své potíže. Zákonodárci se totiž nemohli shodnout na tom, jestli má být tajné, nebo veřejné. „Že (volby) byly v posledním pokusu v roce 2008 veřejné, dost přispělo ke kompromitaci celého způsobu.“ Úřad tehdy obhájil Václav Klaus. Pokud by se hypoteticky volba parlamentem vrátila, Kopeček by doporučoval, aby byla tajná.
„Druhý bod, který by dával smysl, by bylo rozšířit kolegium, které volilo, to jest nemít jen dvě komory parlamentu, ale zamyslet se nad tím, jestli do toho nevtáhnout krajská zastupitelstva,“ uvažuje Kopeček a dodává: „Třetí věc, která by ale v případě druhého bodu nebyla tolik potřeba, by bylo zvážit kvorum (potřebný počet hlasů pro zvolení). To tehdy bylo nastaveno velmi náročně, což vedlo k docela velkým problémům z hlediska délky volby.“
Cesta k francouzskému modelu
Tvůrci Ústavy by se mohli vydat i cestou semiprezidencialismu a posílení pravomocí hlavy státu, stejně jako tomu bylo ve Francii na konci padesátých let 20. století. Přímo volený prezident v takovém případě aktivně prosazuje vlastní politiku.
„Mám pocit, že poloprezidentský systém je riskantní, že ještě docela dobře funguje v té Francii, ale i tam to bylo postupně upravováno. Jsme přeci jenom mladá demokracie, která není úplně definitivně ustálená,“ varuje Wintr.
„Změna by vedla k narušení tradice a mohla by vést k nějakému rozkolísání veřejných nálad a k frustraci z toho, jak by to nakonec celé dopadlo,“ nedoporučuje posílení prezidentských pravomocí Brunclík a dodává, že implementace cizích institucí do domácího prostředí nemusí vždy fungovat.
Omezení pravomocí
Poslední možností je zpřesnit a omezit některé kompetence hlavy státu, aby nebyly tak široce interpretovatelné. Prezident Miloš Zeman se totiž podle oslovených odborníků během svého mandátu často pohyboval na hraně svých ústavních pravomocí a někdy i za ní.
„Ukázalo se, že jsou určité kritické body, kde hrozí, že se politický systém zasekne,“ vysvětluje Wintr a zmiňuje například jmenování vlády. Zeman třeba loni na podzim hrozil nejmenováním ministra zahraničí Jana Lipavského (Piráti), v roce 2019 zase odmítl nominaci Michala Šmardy (ČSSD) na ministerstvo kultury.
„Mělo by být jasné, za jakých podmínek může prezident odepřít jmenování ministra. Případně by mohl ministry jmenovat premiér,“ navrhuje ústavní právník.
Miloš Zeman při svém prvním vítězství v prezidentské volbě v roce 2013
Podle Kopečka by navíc bylo vhodné k jednotlivým ústavním procesům doplnit jasné časové lhůty. Prezident by tak měl například na jmenování ministra maximálně třicet dní.
Na hodnocení dopadů přímé volby je ale podle Brunclíka stále ještě brzy. „Měli jsme jen jednoho přímo voleného prezidenta. Ústavu musí otestovat více aktérů a uvidíme, zda se ustálí nějaký vzorec žádoucího výkonu funkce prezidenta. Teprve čas ukáže, jestli přímá volba byl dobrý nápad,“ uzavírá Brunclík.
Občané prezidenta doposud vybírali dvakrát, v letech 2013 a 2018. Pokaždé zvítězil expremiér a bývalý předseda ČSSD Miloš Zeman. O jeho nástupci na Hradě se rozhodne nejpozději na začátku příštího roku, kdy Zemanovi skončí mandát, třetí zvolení v řadě Ústava nepřipouští.