Osvětim - Za největší hromadnou popravu československých občanů během šestileté německé okupace je považováno vyvraždění vězňů takzvaného rodinného tábora v Osvětimi-Březince. V noci z 8. na 9. března 1944 tam rukou nacistů v plynových komorách zahynulo téměř 3 800 Židů. Rodinný tábor, ve kterém obecně panovala mírnější pravidla než v jiných táborech, se podle historiků připravoval, podobně jako terezínské ghetto, aby posloužil jako důkaz, jak je o Židy postaráno. Celkem tam bylo deportováno více než 17 500 lidí.
Už 7. března byl v rodinném táboře Osvětim-Březinka vydán rozkaz, aby nikdo nevycházel do práce a všichni se vrátili do bloků. Osoby z transportů se přemístily na prázdné bloky. Následující den kolem poledne obešel bloky rapportführer a vyvolal některé vězně, kteří se shromáždili před vchodem a byli odvedeni do jiné části tábora. Jednalo se především o zdravotnický personál a lékaře v počtu asi 70 vězňů. Kolem osmé hodiny večerní přijela od nádraží kolona nákladních vozidel a tábor byl obklíčen silně ozbrojenými jednotkami SS.
Následně byli vězni z jednotlivých bloků nakládáni na auta a odváženi do plynových komor. Nejprve muži do krematoria III, později ženy do krematoria II. „Mysleli si většinou, že jdou na práci. Dali jim balíčky na cestu. Nacisté je vozili kolem brány jako na nádraží k Osvětimi a oni si mysleli, že je vezou do nějakého tábora. A pak je oklikou přivezli zpátky do těch krematorií a tam je v noci z osmého na devátý březen zavraždili,“ vzpomíná historik Toman Brod, který jako jeden z mála českých Židů masové vraždění přežil.
Ženy při vstupu do plynových komor zpívaly Internacionálu, Hatikvu, tedy izraelskou hymnu nazvanou Naděje, a českou hymnu Kde domov můj. Toman Brod ale tuto informaci spíše vyvrací. „Jsem velmi skeptický k takovým zprávám, protože si dovedu představit, co se dělo, jaké to musely být hrůzné scény, když lidé byli hnáni do těchto příšerných míst, do těchto plynových komor, a oni věděli, že jdou na smrt. Takže já si nemyslím, že byla nálada na nějaký zpěv,“ přesvědčuje Brod. Kápy a esemany bylo údajně utlučeno a zabito přibližně 60 osob, které se postavily na odpor. Celkem té noci v plynových komorách zemřelo 3 791 lidí.
Brod: Ignorance státních představitelů je nepochopitelná
Tomanu Brodovi se zdá dodnes nepochopitelné, proč se čeští politici v den výročí Osvětimi-Březince vyhýbají. Datum vypálení Lidic je všeobecně známé, osmý březen je mnohem více spojován s Mezinárodním dnem žen než s osvětimskou tragédií. „Je to problém, který trvá dodnes. Komunistický režim to nepropagoval, protože židi nebyli vítanými členy české společnosti. Ale dneska by se to mělo zdůraznit, jestliže kladou státní představitelé věnce v Lidicích a Ležácích, tak by mohli přijít aspoň sem k tomu památníku a položit sem pár kamínků židovským obětem té nejstrašnější a největší vraždy českých občanů za druhé světové války,“ je přesvědčen Brod.
Do německého vyhlazovacího tábora v Osvětimi Březince byli deportováni Toman Brod s bratrem a s matkou spolu s pěti tisíci protektorátními Židy v prosinci roku 1943. V tzv. rodinném táboře v Březince už pobívali čeští Židé s tzv. zářijového transportu. Oproti jiným Židům z jiných zemí nebyli čeští Židé hned masově zabíjeni, mohli bydlet pohromadě v takzvaném rodiném táboře. „Bylo to opravdu něco, s čím si ti zkušení vězňové nevěděli rady. Nic takového nezažili, že by se s Židy zacházelo tímto způsobem. Že by jim nechali vlasy, že by je neostříhali dohola. Nechali jim jistou část zavazadel, že by žily pohromadě rodiny. To bylo bezprecedentní. A ten blok byl poměrně teplý, byl vyhříván, ty děti tam měly poměrně klid. Nemusely jsme se dívat denně na ty hrůzy, co se děly v táboře,“ vzpomíná Brod.
V komplexu vyhlazovacích táborů v Osvětimi vyvraždili nacisté jeden a půl milionu Židů. Za druhé světové války jich zahynulo celkem šest milionů. Osvětimí prošlo na 50 tisíc československých občanů, především Židů, Romů a politických vězňů, z nichž přežilo asi 6 000. Ztráty v Osvětimi představovaly více než polovinu z celkových 80 tisíc zavražděných nebo zemřelých Židů z Čech a Moravy, jejichž jména jsou na památku v Pinkasově synagoze v Praze napsána na stěnách.
Na seznamu zemřelých jsou i matka a bratr Tomana Broda. „O osudu matky jsem věděl už tehdy, když zahynula. Můj bratr prošel selekcí, Byl ještě silný a zdravý, sice nezahynul v osvětimských plynových komorách, ale patrně nepřežil pochod smrti na jaře 1945 v nějakém jiném koncentračním táboře. Já jsem marně pátral po jeho skutečném osudu, takže já nevím ani, jak zahynul a kde leží,“ vrací se do minulosti Brod.
