Když pojišťovna nechce proplatit léčbu vzácného onemocnění, není to kvůli penězům. V Interview ČT24 to řekl náměstek ministra zdravotnictví Jakub Dvořáček. Překážku, kvůli které pojišťovna odmítla uhradit například léčbu dvouletého Martina experimentálním lékem za sto milionů, podle něj představovaly pochyby, zda by taková léčba mohla být úspěšná. Zároveň ale Dvořáček – též někdejší ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu – zapochyboval o cenách, o které si výrobci léků za podobné přípravky říkají, a varoval, že mohou strmě růst. Pomoci by mohly společné evropské nákupy.
Sbírka na léčbu chlapce se syndromem AADC – kvůli kterému se dítě sotva může hýbat – v září vynesla přes 150 milionů korun, rodiče se rozhodli vypsat ji poté, co pojišťovna odmítla nákladnou léčbu proplatit.
Podle náměstka ministra zdravotnictví Jakuba Dvořáčka to ale nebylo kvůli vysoké ceně léčby. Uvedl, že pojišťovny se v takových případech řídí zákonem, který nazval záchrannou brzdou pro situaci, kdy s nimi výrobce nemá smlouvu.
„Máme výjimečný systém, který přiznává individuální úhradu. Musí být splněna indikační kritéria, není to omezeno cenou,“ poukázal náměstek. Zdůraznil, že se neposuzuje cena, ale „pouze to, jestli pacient bude z léčiva benefitovat“. Pravidla přitom stanovují výrobce a Evropská léková agentura, která přípravky pro evropský trh schvaluje – u léků na vzácná onemocnění obvykle podmíněně.
S experimentálními léky na vzácná onemocnění je podle Dvořáčka ta potíž, že mohou být velkou nadějí, ale také velkým zklamáním. To je ovšem také důvod, proč někteří výrobci netouží mít s pojišťovnami smlouvy, které by definovaly, co se stane, když léčba zabere jen částečně nebo vůbec.
„Systém je nastaven tak, že pokud to opravdu lze, pacientovi léčbu poskytnout, aby ji dostal. Pouze v případech, kdy je jasné, že pacient nebude benefitovat, nelze vynaložit sto milionů ze zdravotního pojištění, které je omezeno,“ shrnul.
Někdejší šéf asociace farmaceutických firem poukázal, že v posledních letech cena podobných přípravků dramaticky vzrostla, a obává se, že poroste dál. Domnívá se, že by místo sto milionů mohla v budoucnu přijít na půl miliardy nebo miliardu. Nakolik to ovšem odpovídá nákladům na vývoj, o tom Dvořáček zapochyboval.
„Nevíme, jaký je náklad farmaceutické společnosti na vývoj léčiva a na jeho uvedení na trh. Léta bylo průmyslem deklarováno, že největší náklady jsou v oblasti klinického hodnocení. (…) Ale tady jsme na jednotkách. Je otázka, jestli je to vůbec klinické hodnocení z hlediska kazuistiky jednotlivých pacientů,“ poukázal.
Zlepšit podmínky pacientů by ale mohly společné evropské nákupy, které by výrobce léčiv postavily nikoli před soubor menších evropských trhů s jednotkami nebo desítkami milionů pacientů, nýbrž před jeden velký půlmiliardový trh.
Ačkoli se ale o společných nákupech mluví, zatím se takto podařilo nakoupit pouze vakcínu na opičí neštovice a společně vyjednávaly státy Evropské unie o nákupech vakcín proti covidu-19. Potíž však je nejednotnost. „Ukazuje se, že je velmi těžké udržet soudržnost evropských států, když se podmínky začínají měnit,“ podotkl Jakub Dvořáček.
