Sametové revoluci předcházely – už několik dní před zásahem na Národní třídě – protesty v Teplicích. Za demonstracemi, které se staly předzvěstí pádu režimu, přitom stál na první pohled nepolitický motiv – čisté ovzduší. Kvůli neúnosné smogové situaci dotlačili tepličtí občané 13. listopadu 1989 tamní funkcionáře k veřejné debatě. Byl to první takový dialog, se kterým komunisté souhlasili. Samotné setkání se pak uskutečnilo o týden později, když už se politický systém po dění v Praze hroutil.
Extrémní smogová situace na severu Čech trvala v roce 1989 už od poloviny října. Koncentrace oxidů síry a množství spadlého popílku z elektráren několikanásobně překračovaly limity. Podle odborníků celodenní průměrné koncentrace oxidu siřičitého tehdy přesahovaly 1000 mikrogramů na metr krychlový, limit byl v té době přitom 150.
„Nedala se přejít ulice, byla žlutá mlha. Na každém autobusu jezdily dva žluté praporky, což byl symbol toho, že je inverze, nevycházejte ven,“ uvedl jeden z účastníků teplických protestů Jan Sajdl.
„Kdo poslouchal cizí rádio, věděl, že to nebude úplně v pořádku a všichni věděli, že se takhle nedá žít,“ dodal Sajdl, který byl tehdy součástí místního undergroundu. V Litvínově, Mostě nebo Děčíně se proto uskutečnily demonstrace, na nichž místní občané protestovali proti katastrofálnímu stavu životního prostředí v regionu.
Situace se vyhrotila především v Teplicích, kde se lidem 13. listopadu opakovanými protesty podařilo dotlačit představitele města ke slibu veřejné debaty. To ukazovalo slábnoucí moc tehdejšího režimu a signalizovalo, že už se lidé přestávají bát.
Ekologické protesty vedl šestnáctiletý student
Žlutošedá mlha páchla a byla podle pamětníků už tak silná, že nebylo možné dohlédnout přes pět metrů. Zatímco vedení města vydávalo stále stejná nařízení, aby Tepličtí vůbec nevětrali a nevycházeli raději z domu, Zbyšek Jindra, tehdy šestnáctiletý student zapojený do teplického undergroundu, se rozhodl začít jednat a organizoval protesty.
„Myslím, že jeho hlavní motivací k ekologické demonstraci bylo to, že jeho sestra měla z ovzduší zápaly plic, mononukleózu i jiná bolestivá onemocnění − tím žil,“ vyprávěla České televizi Zbyškova matka. (Její syn později – v roce 1996 – tragicky zahynul při autonehodě.)
„Nikdo tehdy nevěděl, co bude, jestli se třeba bude střílet,“ popsala vyhrocenou situaci tehdejších demonstrací. Jejich organizaci svému synovi ale nerozmlouvala – ani nemohla, až do poslední chvíle o ní totiž podle svých slov nevěděla.
Zbyšek Jindra se rozhodl navzdory doporučení úřadů dostat naštvané spoluobčany do ulic. Společně se svým kamarádem Davidem Krčmářem vyrobili letáky, které lidi vyzývaly, aby v sobotu 11. listopadu přišli na náměstí Zdeňka Nejedlého (dnes Benešovo náměstí) a vyjádřili nesouhlas s „nelidským přístupem vůdčích osobností politického aparátu k ochraně životního prostředí a zdraví obyvatelstva“.
„Zbyšek za mnou přišel na konci října. Pak jsme udělali tři sta letáků, já jsem je psal na psacím stroji,“ vzpomínal na události Krčmář. Letáky se mladým mužům podařilo rozšířit po městě i díky známým z undergroundového prostředí. Do distribuce se zapojili i lidé, kteří měli zkušenosti ze šíření ilegálních Lidových novin a dalších zakázaných tiskovin.
Mladíkům se tak během krátké doby podařilo umístit všechny archy na autobusové zastávky, zdi veřejných budov či lampy, část letáků roznesli přímo do poštovních schránek. Při tom se ale nevyhnuli pozornosti Veřejné bezpečnosti.
„Naložili nás do žigulíku a odvezli na okresní komisařství. Tam nás drželi asi čtyři hodiny. Nadávali nám, křičeli na nás, co si to dovolujeme. Samotný výslech byl ale v klidu, nepamatuji si ani, že by po mně chtěli třeba nějaká jména,“ popsal v roce 2009 v rozhovoru pro iDNES Jindrův spolupracovník Jindřich Uhlíř. Akci se tak policii překazit nepodařilo.
Demonstrovali mladí i jejich rodiče
V sobotu 11. listopadu se začali na náměstí scházet první demonstranti – celkem jich přišlo asi osm stovek. Většinou to byli mladí, někteří z nich měli plynové masky nebo roušky přes ústa. Vedle náctiletých z punkových kapel a studentů konzervatoře přišli i nespokojení rodiče. Všichni skandovali jen hesla o čistém vzduchu, takže policii nedali záminku k zásahu.
O den později se již na náměstí shromáždilo přes tisíc lidí a začaly drobné potyčky s ozbrojenými složkami Veřejné bezpečnosti. Večer pak vznikla petice, která požadovala, aby vedení města uspořádalo veřejné shromáždění s občany o řešení ekologické situace.
„Lidé si na konci každé demonstrace řekli heslo ,zítra ve čtyři‘, takhle to bylo tři dny po sobě. Druhý den se odehrály konflikty s policejními složkami a vzešla z toho petice, s požadavky vůči představitelům moci ve městě,“ přiblížil Martin Fuksa, spoluautor knihy Inverze 89, která 30 let staré události připomíná. V ní jsou vůbec poprvé uveřejněny i dosud nikde nepublikované fotografie teplických demonstrací z roku 1989.
Studentovi z Prahy vypnuli mikrofon
V pondělí 13. listopadu převzal podepsané petiční archy předseda městského národního výboru a náměstí bylo opět plné lidí. Napětí ale postupně houstlo a policie dav z náměstí vytlačila. Ten se přesunul před sídlo okresního výboru KSČ, kde byl jeho tajemník Antonín Váňa silou shromáždění donucen, aby slíbil veřejnou debatu. Ta se měla konat za týden na zimním stadionu.
K setkání komunistických představitelů s demonstranty 20. listopadu opravdu došlo. Hlavním tématem už ale po událostech 17. listopadu na Národní třídě v Praze nebyla ekologie, ale politika.
„Tam vystoupil i pražský student Radovan Chmel, který chtěl přednést informace o tom, co se odehrálo 17. listopadu v Praze na Národní třídě, ale byl mu vypnut mikrofon, což lidé nesli s nelibostí a začali ze stadionu odcházet. Výsledek tohoto setkání tedy nebyl žádný, věci se už ale daly do pohybu a nedaly se zastavit,“ dodal Fuksa.
„Měli určitě dobře vymyšlené, jak nám to zdůvodní a jaká se budou dělat opatření, ale vždycky, když řekli jednu větu, tak začal celý stadion, těch sedm tisíc lidí, skandovat ,kdo za to může‘. To byl první pokus o nějakou komunikaci moci s nesourodou opozicí a bylo zajímavé, že je už v tuto dobu nepustili ke slovu, pak už se jen řešilo, kdo za to může – komunistická strana – a 17. listopad,“ dodal pamětník teplických událostí Sajdl.
Ani tehdy však ještě nebylo jasné, jaký bude další vývoj. „Všechny si nás fotili, ještě se vesele zatýkalo,“ říká účastník setkání Marek Fujdiak. Zlom podle něj přišel až s generální stávkou.
Teplice si listopad 1989 připomenou bruslením a koncertem
Teplické demonstrace v listopadu 1989 byly v celorepublikovém srovnání ojedinělé. Šlo o jedny z největších veřejných protestů od Palachova týdne na začátku roku. Specifické jsou i díky tomu, že za celou akcí stála především tehdejší undergroundová scéna, ne disent, který je se sametovou revolucí nejčastěji spojován.
Teplice si 30. výročí listopadových událostí letos připomínají několikadenní akcí Sametové Teplice. Na samotný 17. listopad je připraven celodenní program. „Zařadili jsme do něj odlehčenou akci, a to sametové bruslení na zimním stadionu v dobovém oblečení 80. let s hudebním doprovodem ve stylu 80. let,“ uvedl náměstek primátora Jiří Štábl (ANO). Od 12:00 hodin bude program na Benešově náměstí v centru města.
