Praha - Na Českou republiku si stěžují evropští komisaři z výboru pro zabránění mučení. Nelíbí se jim, že sexuální devianti jsou u nás stále ještě kastrováni, což je metoda, kterou civilizovaná Evropa v zásadě opustila. Běžně se tam v těchto případech nasazují léky a injekce v kombinaci s doživotní izolací. Pokus zavést znovu kastrace zvažovala loni Francie poté, co dva devianti krátce po propuštění z vězení znovu vraždili. Návrh ale neprošel. Vedoucí Ústavu pro lékařskou etiku 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Marek Vácha zastává názor, že kastrace nelze řešit nějakým obecným principem, ale případ od případu. „Ale pokud bychom drželi v ruce nějaké prostředky, kterými by to šlo udělat jinak, tak potom bych hlasoval, abychom do kastrací nešli,“ tvrdí Vácha.
Primářka sexuologického oddělení psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě MUDr. Želmíra Herrová přibližuje nutné úkony, které předchází samotné kastraci. „Samozřejmě musí proběhnout pořádné vyšetřování devianta. A takové vyšetření trvá několik dní. A pak, když ten doktor pozná, jaká ta deviace je, probíhá seznamovací proces pacienta s tou deviací. Po určité době, když se přijde na to, že ta deviace je příliš nebezpečná, že třeba hrozí nějaké zabití nějaké oběti, pak doktor obyčejně navrhuje tomu člověku kastraci,“ vysvětluje Herrová. Nejnebezpečnější jsou podle ní sexuální agresoři a sexuální sadisti.
Petr se stal sexuálním agresorem už před deseti lety. Tehdy se podle svého vyprávění setkal se dvěma malými děvčátky na pískovišti. Jedno z nich následně odtáhl do křoví, kde je osahával po celém těle. Dívence se ale podařilo uniknout. „Pak jsem viděl jejího tátu, dostal jsem od něho jednu přes hubu a zavolal policajty. Policajti mě odvezli a pak byl z toho soud. Dostal jsem tři roky podmínku a čtyři sta padesát hodin prospěšných prací,“ vypráví Petr. V psychiatrické léčebně mu nasadili prášky a zkoušeli i injekce, jenže ty Petrovi nepomohly. Proto přišel za primářkou sám s žádostí o kastraci, kterou také v prosinci podstoupil. „Tak mi dala papír, sepsala tam všechny věci, co mě trápí, že jsem ani nemohl večer spát. Furt jsem měl divný myšlenky a prostě jsem nechtěl chodit s klukama ven do areálu,“ vzpomíná.
Luděk je sadomasochista a podle vlastních slov mu nezáleží na tom, jestli „to“ dělá s dospělou ženou nebo mužem, či s malou holčičkou nebo chlapcem. Do psychiatrické léčebny se dostal podobně jako Petr. Na dvorku uviděl dvanáctiletého kluka, jak si hraje s míčem. „Viděl jsem, že si hraje o samotě, tak jsem tam za ním šel, kopnul jsem mu míč tam, kde jsou popelnice, a on si tam pro ten míč došel. A pak jsem mu slíbil, že mu dám čokoládu, když to neřekne rodičům. On s tím souhlasil, začal jsem ho hladit a pak tam začal brečet. Přiběhl jeho brácha, začali jsme se prát. A pak to skončilo, zadrželi mě policajti a odvezli mě na kriminálku do Holešovic,“ svěřuje se. Po deseti měsících ve vězení skončil v léčebně.
Kastrace nemusí být dobrovolná, tvrdí Brusel
Komisaři Evropského výboru mají pochybnosti, zda jsou kastrace dobrovolné. I když si pacient musí o zákrok zažádat sám, nelze podle komisařů vždy říci, že šlo o jeho zcela svobodné rozhodnutí, a to zejména v případě, že mu byla soudem nařízena ochranná léčba. „Pacient si to rozmýšlí, taky má možnost jít do jiné léčebny nebo poradit se s jiným sexuologem. Obyčejně dvě třetiny pacientů s návrhem ošetřujícího lékaře souhlasí a podají si návrh na kastraci. Pak se sejde kastrační komise, která má několik členů. Je tam doktor, sexuolog, který zná toho pacienta nejlépe, potom psychiatr, endokrinolog, právník a urolog. Ti se seznamují se žádostí pacienta a baví se s ním o tom,“ přibližuje Herrová.
Marek Vácha:
„Obecně západní Evropa po druhé světové válce je neuvěřitelně opatrná na to, aby kohokoliv sterilizovala, protože džin v láhvi, respektive džin sterilizace, akce T4 a eugeniky je tady nesmírně živý, takže já bych viděl ty věci v těch historických souvislostech.“
Podle psychiatra a sexuologa Jaroslava Zvěřiny je kritika Rady Evropy neoprávněná a nevychází ze skutečného stavu věcí. „U nás se víceméně ojediněle provede kastrace na přání sexuálního delikventa, který trpí sexuální deviací a je u něj indikovaný doživotní útlum sexuality. Já jsem se za téměř čtyřicet let, co se věnuju sexuologii, nikdy nesetkal s kastrovaným pacientem, který by si na ten výkon stěžoval nebo tvrdil, že k tomu byl donucen. Nic takového u nás dokonce ani v době totality nepřicházelo do úvahy, takže nevím, proč se to teď tak aktualizuje,“ diví se známý odborník. S tím souhlasí i Vácha. „Je ohromný rozdíl mezi tím, pokud o tu kastraci sám požádám, anebo o to, jestli je na mě jaksi nuceně navalena. Pokud bych o ni sám požádal, tak tam by nemusel být eticky žádný problém,“ ujišťuje.
Pacienti mohou mít děti i po kastraci
Kastrace však nemusí nutně znamenat ani konec sexuálního života. „Není pravda, že dospělý muž, který je po kastraci, musí být sexuálně impotentní. Oni jsou schopni žít třeba v heterosexuálním nebo i homosexuálním pohlavním vztahu bez toho, aniž by konali na základě deviace,“ tvrdí primář urologického oddělení nemocnice v Havlíčkově Brodě MUDr. Jindřich Bárta. Luděk po kastraci přestal mít sny o malých dětech a se svojí partnerkou je po sexuální stránce spokojený. „Tak nám to oběma vyhovuje a ona to všechno o mě ví. Byla tady i za paní primářkou Herrovou, taky o tom s ní mluvila,“ vypráví Luděk.
Primář Bárta objasňuje, že ani po zákroku se pacient nemusí vzdát naděje na vlastní děti. Pacienti mají možnost uložit si sperma do spermabanky. „Odběr spermatu zajišťuje většinou psychiatr před samotným rozhodnutím o kastraci. Důvodem zákroku není, abychom zabránili vzniku spermií, ale abychom zabránili hormonální činnosti varlat. Proto se odebírají celá varlata a odebírají se i ty semenné provazce,“ vysvětluje Bárta. Někteří devianti ale přistupují ke kastraci hlavně z obavy, aby znovu neskončili ve vězení. Tam totiž mívají peklo. Luděk byl ve věznici necelý rok, spoluvězni mu plivali do jídla, šikanovali ho v koupelně a několikrát ho i znásilnili.
Evropská unie propaguje zásadně medikamentózní léčbu. Ideální formu představují hormonální injekce čili takzvaná „chemická kastrace“. Některé státy Evropské unie ji zavedly, ale ne vždy je dostupná. Francouzské ani belgické pojišťovny injekce při ambulantní léčbě nehradí a mnozí pacienti si je proto nemohou dovolit. České pojišťovny injekce proplácejí, ale jejich použití musí pokaždé schválit revizní lékař. „Je to medikamentózní léčba, která je poměrně jednoduchá. Ta injekce se aplikuje jednou za tři měsíce. Ovšem účinek toho léku samozřejmě není kastrace. Účinek toho léku je útlum sexuální aktivity a ten trvá jen tak dlouho, dokud se lék podává,“ popisuje Jaroslav Zvěřina. Primářka Herrová navíc dodává, že po injekcích se recidivuje daleko častěji než po kastraci.
