Praha – V České republice je čím dál více dětí jiné barvy pleti, mimo jiné i díky adopcím ze zahraničí, o které je velký zájem, a to častokrát navzdory státním orgánům, které je nepreferují a podle zkušeností některých matek s nimi rodinám ani nechtějí pomáhat. Adopci českých dětí ovšem zároveň stávající systém neumožňuje dostatečně rychle, a tím vyšší je pak počet lidí, kteří své ratolesti nacházejí v zahraničí.
Jednou z žen, která své dítě našla v zahraničí, byla Zuzana Tornikidis. Svou dceru Georgiu adoptovala v americké Atlantě jediný den poté, co ji zařadili do databáze. Zároveň tak ale obešla brněnský Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který má adopce ze zahraničí zprostředkovávat. Dnes tvrdí, že jí nic jiného nezbývalo. „Telefonovala jsem několikrát s úředníky brněnského úřadu a vždycky mi bylo řečeno, že pokud to chci, tak ať si to zařídím radši sama, že takový typ adopcí nepodporují,“ říká Zuzana Tornikidis.
Cílem MPSV je najít místo dětem z českých ústavů
Ředitel úřadu Zdeněk Kapitán možnost, že by jeho úředníci takto reagovali, odmítá. „Pokud by tady byla opravdu odpověď 'My vám nepomůžeme' – o čemž pochybuju, protože lidem v týmu věřím – tak je potřeba z toho vyvodit odpovědnost.“
Faktem zůstává, že instituce za deset let fungování nezprostředkovala ani jedinou adopci z ciziny. Podle Kapitána za tím však stojí špatná spolupráce se zahraničím, a nikoli práce jeho ústavu. „Pokud tu není nabídka, tak my ji v Česku prostě nevytvoříme. My nedonutíme cizí státy, aby sem děti posílaly,“ dodává Kapitán.
Na adopci z ciziny zároveň nemá přílišný zájem stát. „V tuto chvíli je v českých ústavech jedenáct tisíc dětí a velmi těžko pro ně hledáme náhradní rodiče. Cílem státu je určitě najít domov především pro tyto děti,“ podotkl ředitel odboru rodiny na MPSV Miloslav Macela. To ovšem komplikují podmínky adopce přímo v Česku. Kvůli zdlouhavosti celého systému totiž potenciální rodiče ztrácejí o děti zájem.
Černoch, běloch, asiat? Děti samy předsudky netrpí
Obavy panují i kolem toho, nakolik je česká společnost na příliv dětí jiné barvy pleti připravená. „Na několika kilometrech čtverečných se setkáte s reakcemi, které je možné považovat za rasistické nebo xenofobní až po atmosféru, která připomíná idylku, kterou by rodiče chtěli,“ upozorňuje Pavel Košák z projektu Varianty, který organizuje Člověk v tísni. „Na rovině rodiny a přechodu do společnosti může být plno rizik. Ale zase na druhou stranu věřím, že to musí být pro rodiny stejně obohacující,“ dodává.
Rodiče ze zahraničí adoptovaných dětí to potvrzují a dodávají, že se snaží svým dětem možné nesnáze vysvětlit. „Georgia je ve věku, kdy to začíná vnímat, ale ne jako problém. Jak ona říká: 'Já jsem černoušek a ty jsi bíloušek'. Určitě s tím ale ve školce problém nemá,“ říká Tornikidis.
Podle dětské psycholožky Václavy Masákové navíc děti samy předsudky netrpí. „Pokud jim ty předsudky někdo nenaočkuje, tak jim vůbec nevadí, jestli má jinou barvu pleti nebo jinak posazené oči. To pro děti neznamená vlastně nic.“
