Praha – Oficiální seznamy spolupracovníků StB se do rukou veřejnosti dostaly čtrnáct let po listopadové revoluci. Ministerstvo vnitra 20. března 2003 zpřístupnilo 75 tisíc jmen evidovaných spolupracovníků StB. Zpočátku byl zájem o informace ze svazků takový, že stránky okamžitě po spuštění zkolabovaly. Mohlo by se zdát, že dnes už lidé tolik nestojí o podobné informace, ale podle údajů Archivu bezpečnostních složek (ABS) je o webové prezentace archivu stále poměrně velký zájem.
Prezentace slouží badatelům k vyhledávání svazkové agendy a dalších archivních materiálů. „Archiv bezpečnostních složek zaznamenává každý rok kolem 4 500 badatelských návštěv, což je číslo srovnatelné s archivy, které spravují několikanásobně větší počet archivního materiálu,“ řekl portálu ČT24 Pavel Kugler, zástupce ředitelky ABS.
A co v seznamu vlastně lze nalézt? Pokud hledaný člověk opravdu pro StB pracoval, na obrazovce se během pár vteřin objeví jeho krycí jméno, číslo svazku, v němž je jeho spolupráce popsána, a typ spolupráce.
Celá společnost již krátce po pádu komunistického režimu volala po zveřejnění všech těch, kteří v minulosti spolupracovali s tajnou policií. Úplně první seznam spolupracovníků StB otiskly v roce 1992 Necenzurované noviny Petra Cibulky. Tento seznam byl neověřený, nikdy nebyla potvrzena jeho autentičnost, nicméně byl po něm obrovský hlad – vyšel nejen knižně, ale byl dostupný též na internetu.
Politici stále hledali cestu, jak právně ošetřit zpřístupnění osobních údajů osob, jejichž jména se ve svazcích vyskytují. Přes všechny politické peripetie nakonec svazky spolupracovníků StB spatřily světlo světa a záhy poté, co je ministerstvo vnitra zpřístupnilo na internetu, stránky zkolabovaly. Problém ohledně zpřístupnění svazků StB nebyl jen v tom, zda vůbec lze zveřejnit informace komunistické tajné služby, ale i v tom, zda to, co svazky obsahují, je hodnověrné. Podle Kuglera je potřeba k seznamům přistupovat kriticky, a to podobně jako ke každému jinému archivnímu materiálu, tzn. prověřovat informace, které obsahují, a případně je porovnávat s informacemi z dalších dostupných zdrojů.
V seznamech by měli být zaneseni rezidenti, agenti, informátoři, držitelé propůjčeného bytu nebo držitelé konspiračního bytu. Najdou se tam i lidé, kteří podle soudu nebyli dobrovolnými spolupracovníky. U jejich jmen by však měla být poznámka o soudním verdiktu.
Seznamy ministerstvo zpřístupnilo nejen v elektronické podobě, zájemci si je tehdy mohli vyzvednout i zdarma v podobě tištěné. Publikace čítající 5 000 stran ve 12 svazcích vážily osm kilogramů. Vyšla nákladem 3 000 výtisků a byl o ni tehdy obrovský zájem, o poslední výtisky se tři dny po jejich zveřejnění dokonce málem poprali.
Lidé se proti uvedení svého jména na seznamech brání. A bývají úspěšní
V souvislosti se zveřejněním seznamů spolupracovníků StB se řada lidí, jejichž jméno se v seznamech objevilo, začala bránit. A od soudů tak přicházela usnesení, že „žalobce byl veden v evidencích StB neoprávněně“. V takovém případě museli pracovníci tato jména v seznamech znečitelnit (tzv. výmaz). „Od vzniku Archivu bylo provedeno znečitelnění cca 500 jmen na webových stránkách ABS,“ tvrdí Kugler s tím, že odhadem lze říci, že žalobci jsou ve většině případů úspěšnější. „Většina těch, kteří se začnou soudit, vědí, že jejich svazek již byl skartován, nebo neexistují další důkazy, proto budou ve sporu úspěšní,“ dodává Kugler.
Sami do svého svazku můžeme nahlédnout již od roku 1997
Kromě toho, že si od roku 2003 může každý najít svého „estébáka“, může též nahlédnout i do svého osobního svazku. Vnitro eviduje kolem 60 tisíc svazků bývalé komunistické tajné policie. Pro lidi, kteří se chtějí dozvědět, co o nich StB zjišťovala, jsou přístupné již od června 1997. Od roku 1954 StB založila zhruba 900 tisíc svazků, některé z nich však byly podle běžného postupu skartovány, jiné zmizely. Řada svazků se ztratila či byla zničena krátce po listopadu 1989 a zbyl jenom záznam o jejich existenci v takzvaném registru svazků.
