Praha - Začátkem listopadu slavili pohané na našem území nový rok. Tak významný to byl v pohanské tradici den, že musel být v počátcích evropského křesťanství nahrazen svátkem křesťanským a patronován všemi svatými. Den po svátku Všech svatých se zachovalo slavení dušiček. To vychází se slovanského podloží, kdy se uctívali naši předkové i hodováním na hrobech. Tradice zůstala ve zdobení hrobů krásnými květy, věnci a svíčkami.
U nás, v oblasti střední a severovýchodní Evropy se v předkřesťanských dobách počítal čas trochu jinak a první listopadový den byl startem nového roku. Šlo o dobu příprav, kdy můžeme něco posunout a naklonit si síly, které jsou mimo nás. Věřilo se, že v přelomových momentech, jako je právě nový rok, mezi nás mohou vstoupit naši předkové, opravovat nás a trestat nás za naše spáchané hříchy. Tato keltská tradice se pak i s Kelty odstěhovala na Britské ostrovy, kde zůstala nejsilnější.
V půlce 19. století se Irové i se svými zvyky přestěhovávali do Ameriky, a protože se tam svátek, Halloween, vyvíjel odtrženě od Evropy, dostal charakter podzimního karnevalu. V této nové podobě přišel k nám už jako nová záležitost, ačkoli má společné prapradávné zapomenuté podloží. I americké dýně, představující hrůzostrašné postavy, mají své kořeny v Evropě. U nás se vydlabávaly tuříny a řepa. Například Lucka na jižním Slovácku chodí v této podobě dodnes.
Pro pohany to byl tak důležitý svátek, že musel být nahrazen Všemi svatými
Bylo zvykem, že významný pohanský svátek naši svatí otcové, tvůrci liturgie, převrstvili nebo přebili svátkem křesťanským. Tady svátkem Všech svatých. Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1. listopad se slavnost dušiček připomíná následující den.
Dušičky se slaví v lidové podobě, kdy se neuctívají duše svatých, ale duše našich věrných zemřelých. „Slavení dušiček vychází se slovanského podloží, kdy se uctívali naši předkové třeba i hodováním na hrobech. Dnes to zůstalo ve zdobení hrobů krásnými květy, věnci a svíčkami. Světlo je totiž symbolem života. I v halloweenské tradici světlo znamená přivolávání duší, které někde bloudí, aby se vrátily domů,“ řekla etnoložka Jiřina Langhammerová.
Období dušiček je příležitost k tomu, aby se lidé zastavili a zamysleli se nad vším, co se smrtí souvisí. Tomáš Halík k tomu dodává, že dušičky by neměly být jen o povinnosti dojít na hřbitov, rozsvítit svíčku a ozdobit hrob. „Měli bychom se zastavit a přemýšlet a v rodinách mluvit o těch posledních věcech. Nejenom, kde má člověk uloženou závěť a vkladní knížky, ale také o tom, jak by si člověk přál, aby se s ním lidé rozloučili, kde a jak by chtěl být pohřben. Také by to měl být večer, kdy lidé hovoří o svých předcích, rodinných tradicích,“ vysvětlil Halík svůj pohled na smysl dušiček.
Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie:
„Zavzpomínání na ty, kteří nás předešli. Uvědomění si, že nás každého může smrt zastihnout kdykoliv a jak jsme na ni připraveni, jak duchovně, tak prakticky.“
Jan Graubner, arcibiskup moravský:
„Křesťan se v tento den u hrobů modlí. Ten, kdo není zvyklý se modlit, tam asi zavzpomíná. Myslím, že jedno i druhé je důležité. Je důležité udržovat svůj osobní vztah a umíme-li projevit vděčnost těm, kteří tu byli před námi, tak i my sami tím získáváme.“
Kult zemřelých hrál odjakživa v lidském společenství významnou roli, nejen obřad pohřbu, ale i místo uložení. Zakořeněná víra, že duše nezaniká zároveň s tělem a za určitých okolností se může navracet, se odrazila v nejrůznějších obřadech k uctění ducha zemřelých.
Po celé zemi se konají mše u příležitosti vzpomínky na všechny věrné zemřelé. Kardinál Dominik Duka ji povede v bazilice sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě. Ve Stříbře na Tachovsku zase místní pohřbili přes 130 zemřelých, kteří čekali na důstojné místo k odpočinku několik desítek let. Urny s pozůstatky obětí trestných činů nebo lidí ze sociálních pohřbů byly uloženy ve dva a půl metru hluboké hrobce rodiny Seifertů.
K unikátním zinkovým sarkofágům tak přibyly pozůstatky, ke kterým se z různých důvodů už nikdo nehlásí. Odpovědnost tak za ně převzalo město Stříbro. Dnes oficiálně pohřbilo například umučené jedince z druhé světové války nebo třeba osoby, jejichž rodina neměla na pohřeb. Právě sociální pohřby přitom nejsou jen odkazem minulosti. Podobných případů naopak přibývá.
