Československá justice poslala na jaře 1969 na jedenáct let za mříže sovětského desátníka a příslušníka okupační armády Ivana Zinčuka, který se téhož roku pokusil ve středních Čechách o znásilnění a několikanásobnou vraždu. Na nezvyklý případ suverénní justice před hlavněmi ruských tanků upozornil vojenský historik Prokop Tomek, který spolu s Ivo Pejčochem mapoval oběti sovětské invaze.
K násilnému incidentu, který představuje jednu z nejotřesnějších zkušeností Čechoslováků se sovětskými vojáky, došlo ve středočeské Nelahozevsi 19. února 1969. Krátce před polednem se tehdy od sedmičky opilých sovětských vojáků, kteří ve městě už třetí den čekali na pomoc s porouchaným vojenským náklaďákem z milovických kasáren, oddělil velitel Ivan Filipovič Zinčuk.
Devatenáctiletý desátník, syn kolchozníka ze vsi Ščekičin v Rovenské oblasti tehdejšího Sovětského svazu, zamířil k nádraží, překlopýtal koleje a vtrhl do drážního domu, kde zrovna sloužila signalistka Československých drah Jaroslava H. S řevem se na ni vrhl a ve snaze ji znásilnit se z ženy snažil servat šaty. Při tom všem jí ještě hrozil pistolí, protože se napadená signalistka bránila a volala o pomoc.
Právě ženský křik do hradla nakonec přivolal i skupinu nedaleko pracujících drážních dělníků. Jak vyplývá z dobových záznamů, agresivní Zinčuk byl v první chvíli překvapen. V zápětí ale namířil zbraň proti nově příchozím… a stiskl spoušť. Bylo patnáct minut po poledni.
Jedenáct let, jménem republiky
„Obžalovaný v době příchodu skupiny mužů nejdříve zamířil a vystřelil na nejblíže stojícího Františka Pachtu, potom zamířil na hlavu Aloise Šuty a vystřelil. Se záměrem zastřelit je vypálil po každém z nich ze vzdálenosti dvou až pěti metrů po jedné ráně z pistole,“ píše se v rozsudku odvolacího soudu z června 1969.
„František Pachta při tom utrpěl průstřel břicha a jater, spojený s krvácením do dutiny břišní a následným těžkým zánětem pohrudnice, a Alois Šuta střelné poranění hřebenové krajiny lopatek se vstřelem vpravo a zástřelem vlevo,“ upřesňuje spis.
Postřelení dělníci útok opilého sovětského okupanta přežili a desátník Zinčuk skončil před československou justicí. V době šestiměsíční okupace a plíživého nástupu husákovské normalizace takový postup rozhodně nebyl obvyklý, protože trestné činy sovětských vojáků zpravidla řešila Moskva, a nikoliv Praha. Rozhodnutí tuzemských soudů se navíc k brežněvovskému Kremlu nestavělo nijak servilně, a to ani navzdory apelům obhajoby, že byl obviněný opilý a na nic si nepamatuje.
„Desátník Zinčuk dopustil se společensky nejnebezpečnějšího trestního jednání, spáchal více trestných činů, přičemž projevil mimořádnou sveřepost a brutálnost. Pachatel několikráte opakoval pokus vraždy. Jedná se o anomální dráždivou osobnost, u které v kritické době proběhla podnapilost těžšího stupně,“ zapsali čeští soudci.
Pro trestný čin pokusu o vraždu poslal pražský obvodní soud Zinčuka 30. dubna 1969 na jedenáct let za mříže. Pachatelovo odvolání pak zamítl jako nedůvodné Vyšší vojenský soud v Příbrami 24. června 1969.
Vraždy v utajení
„Případ je zajímavý nejen jako ukázka ohrožení občanů, ale i kvůli projednání věci před československým soudem a výkonu trestu sovětského vojáka v československém vězení,“ podotýká vojenský historik Prokop Tomek, který případ objevil v archivech při mapování československých obětí sovětské okupace. „V září 1969 si Zinčuk odpykával trest ve věznici na Ruzyni. K tomu v dalších letech již nedocházelo.“
Nelahozeveský útok sovětského desátníka na československé civilisty nebyl ojedinělý, terčem se Čechoslováci stávali jak pro opilé, tak pro dezertující vojáky. Podle zjištění historiků Tomka a Ivo Pejčocha z Vojenského historického ústavu pod jejich rukama zemřelo dvanáct československých občanů a režim měl na utajení těchto vražd v následujících letech i nejvyšší zájem; obával se napětí, které by zprávy o násilných úmrtích mohly ve společnosti vyvolat.
K jednomu z tragických případů došlo 3. dubna 1981 v Břuchotíně na Olomoucku, kde sovětský zběh Jurij Nikolajevič Kononov ve vesnickém domku kladivem ubil mladou matku a dvě její malé děti – vyrušily ho při krádeži. Poslední známá vražda, kterou má na svědomí voják okupačních jednotek, se pak stala 13. října 1989 v Praze. Dezertér na půdě domu zabil bezmála osmnáctiletého Martina Fejtka, jenž do té doby pomáhal ho ukrývat. Motiv vraždy zůstává dodnes nejasný.
Podle aktuálních zjištění zmiňované dvojice historiků kvůli třiadvacetileté sovětské okupaci přišlo o život 411 civilistů. V důsledku srpnové invaze a během několika následujících týdnů bylo zastřeleno či zemřelo pod pásy tanků 137 lidí. Dalších 274 civilistů zahynulo až po roce 1968, většinou při dopravních nehodách, které zpravidla způsobily armádní vozy okupantů; vyšetřovatelé tehdy tehdy měli tendenci svalovat vinu na oběti.
Okupační armáda čítající asi 150 tisíc vojáků zůstala v Československu až do začátku 90. let. Poslední sovětský voják opustil území republiky 27. června 1991.
- Zabití českoslovenští občané v důsledku okupace od 21. srpna do 31. prosince 1968:
137 (většina zastřelena a smrtelně zraněna vojenskou technikou) - Oběti v Československu v důsledku okupace od 1. ledna 1969 do 27. června 1991:
259 (zahynulo při dopravních nehodách zpravidla způsobených vojenskými řidiči či špatným stavem jejich techniky
12 (zavražděno, zastřeleno)
3 (zahynulo při pádu vojenského vrtulníku) - Celkem 411 (počet však pravděpodobně není konečný)
