Varšava - Před zraky sto tisíců lidí se 8. září 1968 před vládní tribunou na varšavském Stadionu desetiletí upálil polský účetní Ryszard Siwiec. Svůj život takto tragicky ukončil na protest proti okupaci a potlačování svobody slova v Československu. Po uhašení byl Siwiec odvezen do nemocnice, kde však za čtyři dny zemřel. Po celou dobu byl v nemocnici hlídán tajnou policií, které se podařilo jeho čin utajit. O smrti Ryszarda Siwiece se začalo otevřeně hovořit až po pádu komunismu.
Svým dlouho zvažovaným činem chtěl dát tento devětapadesátiletý vystudovaný filozof z východopolského Přemyšlu, který v té době pracoval jako účetní, najevo svůj osobní postoj k aktuálním událostem. Ještě před svým zapálením rozhodil kolem sebe letáky s textem odsuzujícím nespravedlivou agresi vůči Československu. Jedna z posledních vět pak zněla: „Proto, aby nezahynula pravda, lidskost a svoboda.“
Policisté a požárníci křičícího muže ihned uhasili a odvezli do nemocnice. Kvůli popáleninám na osmdesáti procentech těla však v nemocnici, kde byl od veřejnosti izolován bezpečnostními orgány, po čtyřech dnech zraněním podlehl.
Polský tisk o události vůbec neinformoval a ještě několik měsíců o něm nic nevěděla ani veřejnost v zahraničí. Divákům, kteří tragickou událost viděli na vlastní oči, policie namluvila, že šlo o opilce, na němž se vzňala rozlitá vodka, když si chtěl zapálit cigaretu.
Ke stejnému činu se v lednu 1969 na pražském Václavském náměstí odhodlal Jan Palach, který se tak snažil vyburcovat k odporu proti nastupující normalizaci. O tři měsíce později se v centru Rigy upálil Lotyš Ilja Rips, který ale pokus o sebevraždu přežil a skončil v psychiatrické léčebně.
O tragickém konci Ryszarda Siwiece se začalo otevřeně hovořit až po pádu komunismu. V roce 1991 o něm režisér Maciej Drygas natočil dokument, v němž použil i do té doby utajené záběry Siwiecova činu, které pořídil kameraman filmového týdeníku. V roce 2001 byl Siwiecimu udělen tehdejším českým prezidentem Václavem Havlem Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
