Praha - Hokejový obránce Chris Chelios měl v závěru kariéry jedinou touhu, hrát NHL až do padesáti. To se mu nakonec nepodařilo, skončil už o dva roky dříve, přesto se jeho jméno stalo synonymem pro hokejovou dlouhověkost. Hokejový nezmar a tréninkový fanatik, kterému mohli fyzickou kondici závidět i o generaci mladší spoluhráči, se narodil v Chicagu 25. ledna 1962.
Budoucí hvězda hokejových arén přišla na svět jako Christos Kostas Tselios do rodiny řeckých přištěhovalců. Jeho dětským vzorem byl Stan Mikita, legendární útočník chicagských Černých jestřábů a vítěz Stanley Cupu z roku 1961. Chris ale vynikal více bojovností a zarputilostí než bruslením či kreativitou a zvolil kariéru v obraně. Po několika marných pokusech prorazil až v juniorském celku Moose Jaw Canucks, kde naplno rozvinul obě své přednosti - výbornou střelu a tvrdou hru.
Po dvou letech na University of Wisconsin a ročním turné s americkým národním týmem konečně zakotvil v NHL, konkrétně v Montrealu, který ho v roce 1981 draftoval. Nejslavnější časy Canadiens už sice patřily historii, přesto se mladík pod dohledem mentora Larryho Robinsona dostal už v první sezóně 1984-1985 na výborných 64 bodů v 74 zápasech. O rok později už zvedal nad hlavu poprvé Stanley Cup, když Montreal dokázal překvapivě triumfovat v době dominance dvou klubů z provincie Alberta, Edmontonu a Calgary. V roce 1989 si pak odnesl z galavečera NHL první Norris Trophy pro nejlepšího obránce soutěže.
Po následující sezóně přišlo první stěhování, v rámci výměny dvou budoucích členů Síně slávy putoval za Denise Savarda domů, do Chicaga. Hned se stal oporou zadních řad a málem opět ve své druhé sezóně v klubu získal Pohár, jenže ve velké formě hrající obhájce z Pittsburghu byl ve finále nad síly Blackhawks. Chelios patřil k velkým oblíbencům trenérského diktátora Mikea Keenana a na vrcholu kariéry hrával pravidelně více než 30 minut za zápas. Ve „Větrném městě“ se také krátce setkal s dalším z osudových spoluhráčů Dominikem Haškem, který jej později označil za nejlepšího obránce, s kterým kdy hrál.
Doma však ani Chelios nebyl prorokem a za devět let vyhrál „pouze“ další dvě Norris Thophy v letech 1993 a 1996, finále ze sezóny 1991-1992 bylo jinak maximem týmu, který se v hierarchii soutěže pomalu sunul dolů. V rámci omlazování kádru byl tehdejší kapitán týmu v březnu 1999 vyměněn do Detroitu, který hledal zkušeného obránce. Co mělo být původně krátkou epizodou na dohrání kariéry, stalo se nakonec (s roční přestávkou během výluky NHL) desetiletým svazkem. Navíc okořeněným dvěma Stanley Cupy v letech 2002 a 2008, kdy se stal populární „Cheli“ zároveň nejstarším vítězem této trofeje. U obou triumfů se znovu potkal i se svým velkým kamarádem Dominikem Haškem.
Chelios byl znám jako velký tréninkový fanatik a dříč, takřka legendární se stala historka o tom, kterak se čtyřmi křížky na krku pravidelně každé léto trénoval na rotopedu v sauně, aby se dostal do optimální formy. Právě v obrovské vůli, dřině a také štěstí na zranění spočíval jeho recept na hokejovou dlouhověkost. Postupem času sice jeho minuty na ledě klesaly, Chelios však NHL miloval natolik, že byl ochoten se rvát o místo i ve třetím obranném páru. „Miloval jsem každou minutu na ledě,“ prohlásil na konci srpna 2010, když oznamoval konec kariéry.
Posledních sedm utkání z ní odehrál na jaře téhož roku v Atlantě, která si jej vytáhla z farmy v Chicagu na konec základní části, aby pomohl Thrashers do play off. Mise se však nezdařila a „Chelimu“ tak nebylo dáno rozloučit se v bojích o Stanley Cup. V nich chyběl za celou kariéru pouze dvakrát, poprvé o dvanáct let dříve ještě v Chicagu. Jeho 24 účastí ve vyřazovací části je tak prakticky nepřekonatelným rekordem soutěže. Ironií osudu právě ve stejné sezóně se Cheliosovo Chicago dočkalo triumfu v play off, na které čekalo dlouhých 49 let.
Dnes již legenda hned tří klubů slavné Original Six odešla ze scény jako druhý nejstarší hráč historie soutěže (Gordie Howe hrál v sezóně 1979-1980 za Hartford v 52 letech). Jeho 1652 utkání v základní části je rekordem mezi obránci, v celkovém pořadí je čtvrtý za Ronem Francisem, Markem Messierem a právě Howem. Dalších 268 startů přidal v play off. Jeho statistiky čítají 948 bodů v základní části včetně 763 přihrávek a dalších 144 bodů v play off, ale také 2891 trestných minut. S reprezentací si zahrál na čtyřech olympijských hrách (první v Sarajevu 1984 a poslední v Turíně 2006 přitom dělilo 22 let!), třech Kanadských a dvou Světových pohárech. Přivezl si stříbro z OH v Salt Lake City a Canada Cupu 1991, triumfoval však pouze v roce 1996 na premiérovém Světovém poháru.
