Vůbec prvním lékařem, který se systematicky a vědecky věnoval úrazům způsobeným elektrickým proudem, byl Stefan Jellinek. Narodil se roku 1871 v Přerově. Elektřina se začala ve velkém používat po světových výstavách v Paříži v roce 1881 a ve Vídni v roce 1883. Zároveň začalo docházet k úrazům způsobeným touto novou technologií. V roce 1885 pak v Paříži došlo k prvnímu smrtelnému úrazu elektřinou. Lékařská věda však stále tápala.
Stefan Jellinek, který pracoval ve Vídni, zkušenosti sbíral přímo v terénu. V té době to bylo pole neorané a panovaly zde četné předsudky a dogmata. Proti těm musel Jellinek bojovat.
Tak se například věřilo, že zranění způsobená elektřinou od určité síly jsou bez výjimky smrtelná a že terapie nemá smysl. Jellinek na základě své praxe poznal, že většinou jde o pouhou zdánlivou smrt, a dokázal, že včasná pomoc může postižené zachránit.
Další dogma se týkalo popálenin nohou a rukou, jež způsobil elektrický proud. Končetiny bývaly kvůli obavám ze sepse často okamžitě amputovány. Jellinek, který se postavil proti takřka všem autoritám své doby, dokázal, že elektřinou poškozené údy se hojí lépe než normální popáleniny a že je možné je zachránit.
Jeho činnost mu mezi vídeňskými dělníky získala proslulost. Ti díky jeho úspěšnosti věřili, že už jeho pouhá přítomnost je pro raněné zárukou přežití.
Světovou slávu mu získal případ z roku 1924, kdy v obci Kaisersteinbruch jistý dr. Warecha, jenž byl obeznámen s Jellinkovou teorií zdánlivé smrti, v místní márnici spatřil ženu a její dceru, do kterých hodinu předtím uhodil blesk a které byly považovány za mrtvé. Doktor Warecha dokázal ženu i její dceru zachránit.
Roku 1929 Jellinek obdržel místo na katedře elektropatologie na vídeňské univerzitě, která byla první a jediná na světě. Roku 1936 se mu podařilo založit elektropatologické muzeum, kam umístil po desítky let sbírané chorobopisy, zprávy, novinové výstřižky, fotografie, preparáty a předměty.
Na základě jeho výzkumu byly vytvářeny bezpečnostní předpisy pro práci s elektrickým proudem. Vydal též populárně-vědeckou knihu „Ochrana před elektrickým proudem ve 132 obrazech“, kde za pomoci velmi drastických ilustrací vylíčil nebezpečí, jež v sobě skrývá elektřina.
Před nacismem uprchl do Velké Británie, kde potom žil i po válce. Do Vídně pak jezdil několikrát ročně a byl velmi aktivní i ve vysokém věku. Ještě v 97 letech sepsal jeden odborný článek. Zemřel v roce 1968 v Edinburghu. Jeho elektropatologické muzeum je dnes součástí Technického muzea ve Vídni.
