Praha - Jan Welzl byl mužem mnoha povolání, za svůj život stihl být topičem, strojníkem, stavitelem transsibiřské magistrály, polárním lovcem, zlatokopem, vynálezcem perpetua mobile, charismatickým vypravěčem a především cestovatelem a dobrodruhem. Ve svých pětatřiceti letech byl rodák z moravského Zábřehu dokonce zvolen na Novosibiřských ostrovech náčelníkem a nejvyšším soudcem. Jeho nevšední život se stal hlavním tématem řady oblíbených cestopisů, oceněných i v zahraničí.
Na cestu kolem světa se pětadvacetiletý zámečnický tovaryš vydal po smrti svých rodičů v roce 1893. Zpátky v mladém Československu se objevil až po více než třech dekádách strávených v cizině. Během nich plul po světových mořích, stavěl transsibiřskou magistrálu, podnikl dvouletou pěší pouť z Irkutsku na sever a prožil 26 let na Novosibiřských ostrovech, kde se prosadil jako schopný lovec a obchodník s kůžemi.
Za nedobrovolný návrat do Evropy vděčil Arktický Bismarck, jak Welzla přezdívali bílí polárníci, ztroskotání své lodi u pobřeží Aljašky. Krátce na to ho americký soud vypověděl z USA, podezřelý běloch se totiž odvolával na už neexistující rakousko-uherskou monarchii. Životem ošlehaný dobrodruh se usadil v Hamburku, odkud navázal písemný kontakt s redaktorem Lidových novin Rudolfem Těsnohlídkem, budoucím autorem první knihy o polárníkových dobrodružstvích s prostým názvem - Eskymo Welzl (1928).
Doslova senzaci vyvolalo přednáškové turné a rozhlasový pořad, v němž věčně dobře naložený Moravan účinkoval při své návštěvě Československa v roce 1929. Jeho vyprávění, mnohdy směšná a neuvěřitelná, byla přijímána s velkým nadšením a aplausem.
Osobnost Welzla údajně inspirovala Karla Čapka k vytvoření postavy kapitána Van Tocha ve slavném díle Válka s mloky. Jeden z největších českých dobrodruhů budí dodnes zájem široké veřejnosti a je předmětem bádání mnoha zapálených „welzlologů“. Ctitelé Strýčka Eskymáka pokládají polárníka za druhého Járu Cimrmana, ovšem s tím rozdílem, že Eskymo skutečně žil.
