Praha - Mnichovský diktát, Mnichovská zrada, o nás bez nás. Chování velmocí v Mnichově a ponechání Sudet na pospas Hitlerovi vyvolalo silnou reakci mezi všemi Čechoslováky. Ti byli v září 1938 připraveni postavit se se zbraní v ruce německému nepříteli. Z dlouhodobější perspektivy a v kontextu dobových nálad lze ale chování Velké Británie a Francie pochopit. Československo nepoznalo brutalitu první světové války tak, jak ji měli v živé paměti Britové a především Francouzi. Miliony obětí krvavého konfliktu a následná zoufalá snaha představitelů obou zemí zajistit mír „pro naši dobu“, určovaly dráhu kolejí směřujících k Mnichovu. Benešova oběť dodnes mnohé pobuřuje. Zachránila ale desetitisíce lidí před téměř jistou smrtí a umožnila zachovat kulturní dědictví mnoha českých měst tak, jak ho vidíme dnes.
Mnichov: Mocnosti nás zradily, jejich jednání ale dává smysl
Událostem roku 1938 se věnoval pořad ČT24 Historie.cs pod názvem Zvon zrady: „Jaký je pohled historiků na Mnichovskou dohodu dnes?“
Mnichovská dohoda byla ve své době pro Čechoslováky diktátem. Velmoci, které ji uzavřely, ale situaci vnímaly poněkud odlišně. Nejednalo se o výsledek jednání několika dnů, ale spíše let. A klíčovou roli hrála Velká Británie, jejíž impérium bylo na samém vrcholu, nicméně jako mocnost pomalu ustupovala z výsluní. „Ve 30. letech se stává rozhodující politika Anglie, která byla oslabena politikou appeasementu. Anglie se velmi bála války. Navíc mluvíme-li o středoevropském prostoru, anglické zájmy tady byly daleko menší než třeba ve východním Středomoří nebo jiných oblastech světa. Anglie totiž vedla celosvětovou imperiální politiku,“ konstatoval historik Miroslav Tejchman.
Osud impéria a kolonií tak byl pro Británii prioritněji než Československo, s nímž navíc spojeneckou dohodu neměla. „Bylo by hrozné, kdybychom museli kopat zákopy a zkoušet plynové masky, protože se v nějaké vzdálené zemi (Československu) hádají mezi sebou lidé, o nichž nic nevíme. Kdybychom měli bojovat, museli bychom mít větší důvod,“ uvedl tehdy ministerský předseda Británie Neville Chamberlain.
Francouzi a Britové svorně věřili, že válka je zažehnána
Velká Británie tak snadno nalezla společnou řeč s Francouzi, kteří ovšem v té době na mezinárodním poli hráli již druhé housle. Podnětů vedoucích k Hitlerovu triumfu bylo hned několik. Francie zrovna procházela střídáním vlád a dlouhodobou krizí z nestability, což ovlivnilo i její mezinárodní politiku. Možná nejvíce ke konečnému rozhodnutí přispěly historické aspekty. „Obě země měly traumata ze vzpomínek na první světovou válku, která pro Francii byla ještě strašlivější než pro Británii,“ upozornil historik Vít Smetana. Z toho důvodu tak Chamberlaina i Deladiera čekalo po podepsání smlouvy doma velmi vřelé přivítání. Pro Francouze a Brity Mnichov v tu chvíli znamenal jen jedno - válka byla zažehnána.
Mnichovská dohoda:
Mnichovskou dohodu, která v podstatě předznamenala počátek druhé světové války, podepsali v noci 29. září premiér Velké Británie Neville Chamberlain, předseda francouzské vlády Édouard Daladier, italský diktátor Benito Mussolini a německý nacistický vůdce Adolf Hitler. Dohoda nejen zlikvidovala tehdejší demokratické Československo, ale také výrazně usnadnila naplňování Hitlerových expanzivních plánů. Československo bylo přitom z těchto jednání vyloučeno a jeho představitelům bylo pouze doporučeno, aby podmínky dohody „prostě přijali“. Vláda tak učinila již dopoledne 30. září
Sudetští Němci vítali „osovoboditele“, Čechoslováci zůstali sami
Již tehdy se ale ozývaly opoziční hlasy, které odtušily zcela opačný spád událostí následujících let. Mezi přední kritiky Mnichovské dohody a celé politiky appeasementu se od počátku řadil budoucí britský premiér Winston Churchill, podle nějž byla dohoda totální porážkou diplomacie. Spojené státy se držely své tradice mezinárodní izolace a o angažování v evropských roztržkách nechtěly v meziválečném období ani slyšet. „Situace na podzim roku 1938 byla hrozná a Edvard Beneš i politická reprezentace našeho státu stáli v naprosto zoufalé a strašné pozici, protože každé rozhodnutí bylo v tu chvíli špatné,“ dodal historik Michal Pehr z Masarykova ústavu Akademie věd.
Čechoslováci tak nabyli pocitu, že zůstali sami. Mnichov byl pro většinu z nich šok i přesto, že jeho příchod jako vyvrcholení Hitlerovy snahy o obsazení pohraničí se dal z určitých signálů vytušit. Otázka Sudet se stala z česko-německé záležitosti problémem mezinárodním, do nějž mohla československá vláda zasahovat pouze omezeně. „Byla postavena před hotová rozhodnutí, která byla nucena akceptovat,“ podotkl historik Jan Němeček.
Čestná válka by byla lepší pro národ, Mnichov pro lidi
Někteří historici ale zastávají názor, že podpisem Mnichovské dohody Beneš vyjádřil skutečné názory českého národa. „Tvrdím to na základě toho, že když dospěl k tomu krutému rozhodnutí a předložil ho národu, národ rozhodnutí přijal. Dokonce i armáda, která psala na pevnosti 'Ani krok!' a naprosto vyjadřovala svou ochotu raději padnout, než se vzdát, se stáhla téměř bez jediného protestu. Vojenská zařízení předala německým úřadům a, byť smutně a se svěšenými hlavami, pokojně a poslušně vyklidila pozice,“ uvedl historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity. Beneš tak podle něj zároveň ukázal, že byl seznámen se skutečnými pocity a tužbami českého národa. „Spíš tyto názory byly v nás všech a Beneš na sebe do určité míry i hrdinsky vzal úlohu černého Petra, který tyto názory veřejně řekl,“ zdůraznil.
Mnichovská dohoda tak měla převážně morální dopad. „Nabízí se silný argument, že čestná válka by byla možná pro náš národ a společnost lepší. Výsledek by byl ovšem za dané situace jistě nesporný,“ tvrdí Pehra. Na druhou stranu, samotný stát se díky dohodě nestal bitevním polem a oběti Čechů ve válečných konfliktech byly oproti jiným zemím mizivé. Svůj historický vzhled si zachovala i Praha a ostatní česká města, kterým se vyhnulo masové bombardování, což vyzní nejlépe v porovnání s Varšavou, Londýnem či Drážďanami. „Nepochybné je, že rozhodnutí podvolit se výsledkům Mnichovské dohody, vedlo k tomu, že Československo vyšlo z této zoufalé situace relativně se 'zdravou kůží',“ doplnil Pehra.
Dopady Mnichovské dohody:
Bezprostředním následkem mnichovského diktátu bylo nucené postoupení Sudet Německu a dalších československých území Polsku a Maďarsku. Republika přišla o 30 procent území s téměř 34 procenty obyvatelstva. Pohraničí do konce roku 1938 opustilo více než 114 500 Čechů, 11 500 německých antifašistů, 7000 Židů a přibližně tisíc osob jiných národností. Pod svrchovanost Německa, Maďarska a Polska se dostalo přes jeden milion osob české, slovenské, případně ukrajinské národnosti. Československo ztratilo rovněž obrovský ekonomický potenciál a Hitler navíc bez boje získal pásmo pohraničních pevností.
Během války pak sílily v československé exilové vládě hlasy po tom, aby byla Mnichovská dohoda zneplatněna na mezinárodním poli. To se podařilo v roce 1942 i díky úspěšnému atentátu na Heydricha. „Mnichovská dohoda byla vzata jako jedno z prvních exemplárních porušení mezinárodních pravidel, celá záležitost byla řešena i na půdě nově vzniklé Organizace spojených národu,“ doplnil Němeček. Snahou Československa bylo, aby byl Mnichov chápán i v budoucnu jako flagrantní porušení mezinárodních pravidel. A aby se něco podobného již nikdy nemohlo opakovat.