Dostal jsem kytičku, takovou voničku. Hrst hudebních lahůdek. Občas si s přáteli vyměňujeme několik rozvážně vybraných hudebních ukázek, umně provázaných osobitým vkusem a dávaných s výmluvným gestem – toto je to pravé, to musíš, hle, to je nové, toto zase nadčasové… Znáte to, člověk vždy dává podle sebe, to, co jemu samému chutná.
Tak co to tu dnes máme? Poslouchám, nic negooglím. Na první poslech, na druhý. Přeskakuju, vracím se. Něco zavrhnu hned, něco stojí za zmínku.
Alvik: Breathing geometry. Příjemné, aniž by to ale bylo trestuhodně krotké a plytké jako většina takzvané gaučové (lounge) hudby. Hodně najazzlé, to je dobře, žádná prvoplánově vtíravá slaďárna. Našla by se chvíle, kdy je přesně toho třeba.
Brigitte Fontaine. Tak to ne, to nemůžu. Lidičky, to jste mě špatně odhadli. Francouzské šansony v žádné z jejich podob!
Bred Mehldau. Ano, znám. Vždycky mi připadal trochu suchopárný, nestravitelný, snad tím, že přeintelektualizovaný. Ale Anything goes je překvapivě klidný, pohodový, až líbivý jazzík.
David Dorůžka: Silently drawing. Třetí generace slavného rodu. Slyšel jsem o jeho závratné kytarové kariéře. Ale co ta zpěvačka? Vždyť neumí vůbec zpívat! A nebo se nemá pouštět do takových těžkých věcí. Tedy těch, co vypadají zdánlivě jednoduše. Josefine Lindstrand. Hudba násilně přestylizovaná. Tlačí to ze sebe silou, aby to vypadalo, jako že lehce plyne. Žádný požitek. Chybí cosi, špetka, ale podstatná, aby to bylo mistrovství. Jak asi musí vypadat naše hudební scéna, když tohle dostalo desku roku 2008?
DVA: Fonók. Párkrát už jsem o nich četl. Takže jsem zvědav, cože kritika chválí. Ale ať dělám, co dělám, není co hodnotit. Zní to provincionálně. Lepší amatéři.
Floex: Hub. Taky už jsem je slyšel. Dobré, mohli by uspět i ve světovém měřítku. Jenomže tam je v této oblasti nezměrná konkurence.
Alchemik. Ne, s tím na mě nechoďte! Ani náhodou, předem odmítám.
Jónsi. Aha, zádumčiví seveřani. Vhodné pro povzbuzení deprese, za dlouhých zimních večerů. Ale když já radši enervující dramík, a pokud něco temného, tak abstraktní hip hop.
Marc Johnson. Ucházející jazz. Ale takového jsou kopy, mandele!
Sleigh Bells. To jsou ženský, co? Zvláštní, ty když začnou dělat rock, tak do toho takhle řežou. Proč ne. Být teenager, tak to žeru.
Takže tahle kytička se do mého vkusu netrefila.
Zato já když někomu stočím vínek…to jsou jiné skvosty!
