Vladimír Šiler

Veřejný statek – například vzduch, sluneční svit, ale třeba i silniční síť či existence policie – je ekonomicky a politicky definován ne jednoduše tím, že jej veřejnost společně užívá, ale spíše tím, že je obtížné zabránit někomu v jeho užívání. Proto jsou veřejným statkem třeba houby a borůvky v lese, i když jde o les, který někomu patří. Jsou země, které se pokoušejí regulovat nepřiměřenou spotřebu lesních plodů nebo třeba čerpání spodní vody ke komerčním účelům. Jiné takovou regulaci vzdaly pro zjevnou marnost i komičnost.

Asi před pěti lety kolovala po internetu historka ze základní školy. Paní učitelka probírala s dětmi Boženu Němcovou. Četla jim ukázky z povídek a vyprávěla o nelehkých životních osudech autorky. Pak jim zadala domácí úkol. Ať si přečtou Divou Báru, napíšou osobní úvahu a pokusí se ji propojit s životopisnými údaji spisovatelky. Příští týden sedm dětí z jednadvaceti odevzdalo naprosto identický referát. Když jim to učitelka vytýkala, děti nechápaly, co jí vadí. Vždyť to tam bylo, namítaly. Tam… na internetu. Ale říkala jsem vám, pokračovala učitelka, že nejnovější bádání prokázala, že Božena Němcová se nevdávala tak mladá, jak se až dosud soudilo. A vy jste všichni opsali ten starý údaj. Vy jste nějaká chytrá… odvětily děti.

Ostrava má, zdá se, novou tradici. Na Černé louce se v půli června konal 2. Letní knižní veletrh. Opravdu jde ale o akci hodnou zopakování?

Katalog obchodního domu Jelmoli z roku 1911 jsem objevil v jednom ostravském antikvariátu. Po takových raritách mlsně skočím a neváhám vypláznout nemalou sumičku. Proto jsem ho taky promptně oskenoval a dal všem k dispozici. Ne jako dokument – je ostatně hodně poničený, chybí mnoho listů. Ale jako memento. Už letmé prolistování nejednomu přivodí šok.

Slezskoostravská galerie uvádí výstavu obrazů, smaltů a fotografií Antonína Gavlase Levitace. Stojí za pár slov. A začneme u autora. Antonín Gavlas je éterická bytost. Už na pohled. Ale kdo ho blíže pozná, musí uznat, že tento člověk stojí nohama pevně na zemi – byť s hlavou v oblacích. Je to, pravda, nevšední kombinace – umělec a manažer, estét a podnikatel. Ale je to tak: Antonín Gavlas dovede jednat s úřady i místními politiky, nebojí se papírování, sám si vede účetnictví, a matematika, pro jiné postrach, je mu koníčkem, na obraz vezme kružítko. A toto jeho založení, spojující vznešené i nízké, projevuje se i v jeho díle – praxe pozemského lidství je extaticky prolamována do transcendující kosmické dimenze.

Říkám to nerad, ale argumenty těch, proti nimž vysoké školy protestují, jsou v něčem rozumné a do jisté míry oprávněné. Škol je moc, studentů příliš. A jakých! Extenzivní rozvoj v 90. letech byl nutný. Ale sami cítíme, jak se obrátil proti nám.

Na přelomu roku účtovali hudební kritici v médiích, co nového se v uplynulém roce objevilo a významného událo. Výborná příležitost porovnat si hudební vkus a dobrý čich na vybrané lahůdky. Nabyl jsem však dojmu, že se pohybuji v úplně jiném zvukovém éteru než oni.

Ostravská firma Intoza se zabývá plastovými okny a zateplením budov, v poslední době pak zejména ekologickými, energeticky úspornými a pasivními domy. Proto si také postavila nové sídlo jako pasivní dům, první budovu takového druhu v České republice. Ve čtyřpatrové bílé kostce, už na pohled architektonicky asketické, sídlí kromě vedení také školicí a informační středisko šetrných staveb. Exkurze v něm byla zajímavá i pro netechnika a nestavaře.

Herbie Hancock je monument, ovšemže. Zasloužilý umělec, chtělo by se říct. Nepopiratelné zásluhy ho však neopravňují k tomu, aby velkopansky zasahoval do kdečeho, jako by mu to patřilo, a aby si ledasčím posluhoval, jako by to automaticky uměl. Měl štěstí, že hrál s muzikanty, kteří měli vizi. A sám měl neomylný čich na to, co má budoucnost (Future Shock). Člověk má sice právo být i v důchodovém věku aktivní. Otázka je, má-li Herbie Hancock ještě zapotřebí vydělávat další peníze.

Dostal jsem cédéčko skupiny Boozoo Bajou s názvem Grains. Kopii, samozřejmě. Ale zato s důrazným upozorněním, že toto je to pravé, prý ne jako ta hudba, co já poslouchám. Kupodivu, jméno skupiny předtím nikdy neslyšel. Na první poslech nic moc. Kulisa. Hudba do auta. Pohodovka. Tak se tomu i „oficiálně“ říká – lounge music, tedy gaučová hudba.

Dostal jsem kytičku, takovou voničku. Hrst hudebních lahůdek. Občas si s přáteli vyměňujeme několik rozvážně vybraných hudebních ukázek, umně provázaných osobitým vkusem a dávaných s výmluvným gestem – toto je to pravé, to musíš, hle, to je nové, toto zase nadčasové… Znáte to, člověk vždy dává podle sebe, to, co jemu samému chutná.

Dovedete si představit, jak asi hrál Gustav Mahler na klavír? A dovedete si představit, že byste jeho autentickou hru mohli dnes slyšet v hifi kvalitě a digitálním zpracování? Asi sotva, že?

Každé město se potřebuje nějak strukturovat a rytmizovat. Horizontálně i vertikálně. Sbíhá se do náměstí, shlukuje se do center, odkud pak zase expanduje vydýchat se na předměstí, opisuje kruhy i lomí pravé úhly, místo bran má dnes dostředivé vjezdy i odstředivé výpadovky, někdejší hradby nahradily obchvaty a tangenty. Život města díky tomu získává řád a jeho tep se stává pravidelným.