Dovedete si představit, jak asi hrál Gustav Mahler na klavír? A dovedete si představit, že byste jeho autentickou hru mohli dnes slyšet v hifi kvalitě a digitálním zpracování? Asi sotva, že?
Mahler hraje Mahlera
Za prvé, o Mahlerově hře a o způsobu jeho dirigování se už za jeho života vyprávěly legendy. A za druhé, Mahler zemřel roku 1911. Edison si sice nechal svůj fonograf patentovat už roku 1878, ale ač do té doby na jeho voskové fonografické válečky byl zaznamenán kdekdo, Mahler mezi nimi nebyl. Mahler nebyl zaznamenán dokonce ani na gramofonovou desku, ač ta existovala – i v Americe, kde Mahler tehdy pobýval – už od roku 1900.
Přesto existují dva autentické záznamy Mahlerovy hry. Byly pořízeny 9. listopadu roku 1905 za velmi konspirativních podmínek pracovníky firmy Welte-Mignon na zdánlivě bizarní záznamové zařízení – děrovaný papírový svitek orchestrionu.
Orchestriony nebo pianoly byly mechanismy imitující hru různých hudebních nástrojů za pomoci předem programovaného záznamu na válci s hroty nebo děrovaném kotouči. Stávaly v hospodách a salonech a linuly se z nich oblíbené šlágry. Jejich levnější variantou byl flašinet. Německý podnikatel Michael Welte se stal v polovině 19. století významným výrobcem podobných zařízení, a jeho syn Emil, který přesídlil do Ameriky, si nechal roku 1865 patentovat technicky jednodušší, avšak dokonalejší způsob záznamu melodií na děrovaný pruh papíru svinutý do válečku. Firma Welte pak vyráběla stále dokonalejší nástroje, včetně velkých varhan, schopné reprodukovat i náročné hudební skladby. Slůvko Mignon v názvu firmy znamenalo, že nástroje byly oproti výrobkům konkurence sympaticky malé. Kolem roku 1904 už americká pobočka firmy Welte-Mignon dosahovala takové technické dokonalosti záznamu a reprodukce, že vyráběla i koncertní klavíry – bez klávesnice, zato s tichým elektromotorem a dvěma válci. Záhy začala v Německu spolupracovat s proslulou firmou Steinway, do jejíchž koncertních křídel montovala své reprodukční mechanismy. Záznam se pořizoval na speciálním klavíru na papírový svitek inkoustovým zápisem, který registroval u každého úderu klávesy tempo, dynamiku úhozu, a dokonce i práci pedálů. Zápis byl pak převeden do několika děrovaných matric, z nichž se už snadno pořizovaly komerčně velmi úspěšné kopie.
Celá procedura záznamů, stejně jako technologie reprodukčních nástrojů, byla přísně střeženým firemním tajemstvím, dokonce tak velkým, že se je podařilo takřka dokonale uchovat až dodnes. Nepochybně právem, protože podle svědectví současníků byla reprodukce naprosto věrná a mimořádně kvalitní. Systém záznamu je záhadou i pro dnešní odborníky, protože v papírovém svitku jsou oddělené pruhy děr pro tóny a pro jejich kvalitu.
Orchestriony, pianoly a klavíry firmy Welte-Mignon však přece jen prohrály souboj s gramofony a během třicátých let vyklidily pozice. Druhou světovou válku přežilo na celém světě jen několik málo kusů schopných přehrát rovněž jen velmi omezený počet dobře zachovaných papírových svitků.
Mahler si pro utajovanou nahrávací sekvenci vybral dvě své písně a vokální finále 4. symfonie a první větu 5. symfonie, kterou právě nedávno dokončil. Jde o mimořádný dokument, už jen proto, že v prvních letech dvacátého století nahrávky, ať už na fonografické válečky, gramofonové desky, nebo i papírové svitky Welte-Mignon, pořídila celá řada Mahlerových známých i méně slavných současníků. Mahler, ač v té době v Americe hvězda první velikosti, však mezi nimi – jak jsme se donedávna domnívali – chyběl. Svitků s jeho hudbou se zachovalo jen velmi málo.
Papírové klavírní svitky Welte-Mignon, které vůbec přežily, se staly předmětem zájmu už v 60. letech. Bylo je sice možno přehrát na několika málo dochovaných nástrojích, ale zdálo se, že nemá smysl šířit je dále prostřednictvím nahrávky na vinylové desky. Až v roce 1993 se naskytla možnost digitalizovat tyto, ale i mnohé jiné nahrávky pomocí zařízení speciálně zkonstruovaného péčí dědiců firmy Welte-Mignon. Šlo o jakýsi mezistupeň, mechanismus, který zápis na papírovém svitku převedl do mechanických úderů do skutečné klávesnice koncertního křídla Steinway, jehož zvuk pak snímaly mikrofony do digitálního záznamu. Znalci tvrdí, že v něm slyší i rušivé šelesty pohybu válců a pneumatických „prstů“, i když se je samozřejmě producenti snažili digitálně odrušit.
Záznam autentické Mahlerovy hry trvá jen 26 minut. Proto byly na zbytek CD pořízeny pozoruhodné dodatky, na nichž k Mahlerovu doprovodu zpěvačky zpívají příslušné party.
Jak tedy hraje Mahler sám sebe?
Ti, kdo Mahlera znají z dnešních interpretací, musí konstatovat, že hraje expresivně, kvapně, netrpělivě spěchá k cíli, nedbá na přesnost, protože překypuje energií, je nervní, emočně přepjatý – je zkrátka všechno, jen ne romantický, jak si to dnes představujeme. Zvláštní. Když člověk poslouchá Kubelíkovo podání jeho symfonií, jedno z prvních souborných, tedy systematických zpracování Mahlera po období, kdy byl Mahler vnímán jako excentrický exot, má pocit, že nová vlna módního zájmu o Mahlera v 70. a 80. letech je předznamenána jakýmsi sentimentálním předporozuměním, jak Mahlerovi, tak celému romantismu. To platí i pro nahrávky Haitinkovy, stejně jako pro úsilí Herberta von Karajana či Václava Neumanna, kteří se od 70. let pokoušeli o údajně věrnou, nesubjektivní interpretaci skladatelova záměru. Slyšíme-li ale Mahlerovo rozervané bušení do kláves, připomínající spíše jazzovou improvizaci na mahlerovské téma, vytanou nám na mysli reference pamětníků, kteří popisovali Mahlera jako běsnícího fanatika sledujícího svou vizi, jíž obětuje leccos, co sám do partitury napsal, jen aby dosáhl dokonalosti výrazu a totality účinku. Překvapivě se tak potvrzuje, že zřejmě nejblíže k Mahlerově intenci měl vznětlivý a energický Leonard Bernstein, který si neskromně nárokoval kongeniální vcítění do Mistrova ducha, za což sklízel kritiku od strážců údajné čistoty věrné reprodukce partitur.
Mahlerovy symfonie jsou světem pro sebe. Kdo se do nich ponoří, nalezne v nich jako v mikrokosmu, analogii téměř všeho. Totéž ovšem platí i o jejich interpretacích. A konečně o celé Mahlerově rozervané a přecitlivělé osobnosti, stejně jako o hektické, převratné době, v níž žil.
Objev a rekonstrukce krátké ukázky Mahlerovy autentické hry na klavír vrhá nový paprsek světla na barvitý a mnohotvarý monument jeho díla. Mahlerovští interpreti a badatelé z 60. a 70. let svitky z klavírů Welte-Mignon asi sotva znali. Zajímavé ale je, že ani dnes, kdy už od 90. let jsou rekonstruované a digitalizované Welte-Mignon svitky z počátku století, nejen Mahlerovy, ale i mnoha dalších skladatelů a muzikantů, opakovaně vydávány, dokonce už existuje i jejich desetialbový komplet, nikdo přímo na dokument autentické Mahlerovy hry nereagoval. A to ani v letošním mahlerovském roce.
Je tedy na nás, abychom sice laicky, ale o to ne méně labužnicky vychutnávali vzorky jednotlivých podání Mahlerovy hudby a porovnávali je s etalonem, nabídnutým samotným Mahlerem – a vyvozovali z nich nekonečné další možné verze tohoto zvláštního okoušení světa.
Doporučený poslech:
Mahler Plays Mahler: The Welte-Mignon Piano Rolls. CD.
Existuje v různých vydáních, např. IMD, 1993, Pickwick, 2007, katalogové číslo 790202, případně v kompilacích se skladbami i jiných autorů zachovanými na děrovaných svitcích, například Dal Segino, 2008, katalogové číslo 272255.
Doporučená četba:
VÍTEK, Bohuslav. Gustav Mahler – král hudebních nosičů. Harmonie, č. 7, 2010, 4. 7. 2010. Dostupné z: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Gustav-Mahler-kral-hudebnich-nosicu~04~cevenec~2010/