Slezskoostravská galerie uvádí výstavu obrazů, smaltů a fotografií Antonína Gavlase Levitace. Stojí za pár slov. A začneme u autora. Antonín Gavlas je éterická bytost. Už na pohled. Ale kdo ho blíže pozná, musí uznat, že tento člověk stojí nohama pevně na zemi – byť s hlavou v oblacích. Je to, pravda, nevšední kombinace – umělec a manažer, estét a podnikatel. Ale je to tak: Antonín Gavlas dovede jednat s úřady i místními politiky, nebojí se papírování, sám si vede účetnictví, a matematika, pro jiné postrach, je mu koníčkem, na obraz vezme kružítko. A toto jeho založení, spojující vznešené i nízké, projevuje se i v jeho díle – praxe pozemského lidství je extaticky prolamována do transcendující kosmické dimenze.
Slovo k Levitaci Antonína Gavlase
Výtvarný umělec jedná svým dílem, nepotřebuje pohnutky své tvorby intelektualizovat ani verbálně artikulovat. To by se musel stát filozofem nebo spisovatelem. Ale my, kteří jsme umělecky neplodní, ale esteticky sensibilní, bychom možná rádi znali a vyjádřili, co s námi to které umělecké dílo tak mocně dělá.
Pokusím se vyznačit některé rezonance a interference, které nám umožní ozřejmit a pochopit to, co v pouhých dojmech hrozí vyprchat, co se vzpírá uchopení. Nejde o tradiční vysvětlení, redukci hloubky na plochu, zjednodušení složitého. Spíše o rozvinutí souvislostí.
Určité prvky v díle Antonína Gavlase jsou nápadné a snad se i dožadují, aby byla ještě více zdůrazněna jejich naléhavost. Tak například figura člověka, člověka hodně abstrahovaného, zobecněného až na ono základníhumanum. Rovněž výška, dálavy prostoru naskýtajícího se člověku v dimenzi k zemi kolmé. Výmluvný je i jas a svébytná paleta zářících barev. Jak si při tom nevybavit Goethovo úsilí skloubit přírodní vědy a umění.
Goethův zájem o optiku, založenou ovšem nikoli na newtonovské fyzice, nýbrž na metaforice světla a symbolice barev, nedošel v dějinách velkého uznání. A přitom Goethe si své nauky o barvách cenil víc než Fausta. A nálepku romantismu, jíž je dnes cejchován, by nevnímal jako poctu. Vývoj se tehdy ubíral spíše ve stopách osvícenství směrem k pozitivistické vědě a materialismu. Němečtí romantičtí básníci a filozofové idealismu, navazující na opomíjenou linii platonismu a gnóze, však inspirovali pozoruhodné myslitele a literáty, z jejichž děl pak vznikaly revoluční alternativy k panujícím vědeckým a společenským ideologiím. Jiskra přeskočila k americkým transcendentalistům Emersonovi a Thoreauovi, jejichž četbou se pak zpětně sytili evropští teosofové. Jungovská psychoanalýza navazuje na nedoceněného Schellinga a jím proklamovanou jednotu přírody a ducha. Metafyzika subjektivity, psychoanalýzou podpořená, dává vykvést zbujelému květu surrealismu a jeho triumfu Já, autenticity, sebeidentity.
Tím vůbec nechci říct, že Antonín Gavlas přetavil filozofickou četbu do svých enkaustik. To, že se zde jeví jistá paralela s antroposofií či hledáním svatého grálu, není míněno jako ideologická nálepka kastující umělce do nějaké esoterické sekty. Jde spíše o sdílenou ideu, sladěné směřování. Malíř dospěl k podobné paletě barev jako Rudolf Steiner ve své koncepci výtvarné výchovy, odvozené z Goethovy svérázné optiky. Dokonce i ty stylizované figury žen připomínají Goethovodas ewig Weibliche– sublimované věčné ženství. Antonín Gavlas, podobně jako transcendentalisté a jiní idealisté či spiritualisté, jde se svou vírou v člověka sebepřesažného proti povrchnímu rozumářství a primitivnímu materialismu. Že je to naivní a utopické? Možná. Lidem, kteří pragmaticky rezignovali nebo se nechali prostoupit skepsí až k cynismu, lidem postmoderně rozptýleným se to tak jeví.
Ale tvorba a snažení Antonína Gavlase není pouhé snění. Je obdivuhodně praktický a podnikavý. Je neuvěřitelné, že se nedá znechutit. Má svou hrdost, a přitom ne narcistní ego. Nekolaboruje s mocnými, nezaprodá se bohatým. Vytýkají mu, že jeho dílo hladí po srsti, místo aby bodalo ostruhami a švihalo bičem. A on dál tvoří něco nekomplikovaně a přitom netriviálně pozitivního, energetického, harmonizujícího – a tím vzdoruje entropii a vyhasínání lidství. Šíře jeho umělecké produkce je obdivuhodná – vzhledem k tomu, v jak umění a duchu nepřejícím prostředí vzniká.
A přitom žádná hořkost, žádné propasti. Zde není faustovská rozervanost, tragické rozpětí mezi protichůdné tendence. Země a nebe nejsou ve sváru. Země je přirozeně dobrá a nebe je onen fyzikální vesmír, poznatelný a člověkostředný. A vesmír, ne nebe se svatými, vesmír březinovský, bratry obydlený, hmatatelně, až fyzikálně doslovně pojímaný, je oním logickým, a přesto opomíjeným kontextem, k němuž umělec odkazuje zbloudilé lidstvo. Panteismus? Ano, raději panteismus než Mefisto – Lucifer, tragický, pýchou padlý Světlonoš.
Máme tedy co činit s mystikou? Asi ne. Spíše s extází, tedy vytržením, povznesením. Proto levitace! Antonín Gavlas netouží po splynutí, rozpuštění. Chce zůstat zde, trošku stranou, jako vidoucí a ukazující. Jeho umění má terapeutickou a pedagogickou funkci.
A ještě jedno je třeba zmínit. Výtvarné techniky, které Antonín Gavlas preferuje – enkaustika, keramika, smalt, sochařství, preparovaná fotografie – jsou nápadné tím, že jsou pracné, zdlouhavé, vyžadují soustředění, rozvahu, pečlivost, cílevědomost. Žádná pouhá expresivita, náhlá vnuknutí, spontánní výlevy – vydávané za umění. I v tom se projevuje etický rozměr a cíl tvorby Antonína Gavlase. Nejde o prvoplánové moralizování či programní ideologii. Ozývá se zde spíše onen antický – i romantický – ideál, že filozofie a umění, jakmile se vymaní z područí náboženství, musí mít étos terapeutický, pedagogický, psychagogický – přivádět duši k sobě samé.
Pravda, jeden legitimní umělecký prvek zde chybí – logická přítomnost ošklivosti, tragiky, stínu smrti. Ten v romantismu najdeme. V americkém optimistickém transcendentalismu ale ne. Chybí ostatně například i v tradičním umění čínském. Antonín Gavlas se k této pozitivní víře v lidství a nedramatickou uměleckou harmonii hrdě hlásí.
(Výstava Antonína Gavlase je v Slezsoostravské galerii do 17. června.)
x