Uvádění světových divadelních kusů, u některých dokonce v kontinentální premiéře, často v netradičním provedení v Městském divadle Brno je hlavně doplňkem originální české tvorby. Právě ta je totiž základem úspěšného více než dvacetiletého působení režiséra, libretisty a ředitele divadla Stanislava Moši. V Profilu z 28. listopadu s ním hovořila Patricie Strouhalová.
Vaší životní scénou je město Brno. Jaký je ten brněnský kulturní a intelektuální genius loci?
Jsem v Brně velmi rád, stalo se mým městem. A proč právě Brno? V divadle a v umění lze Evropa rozdělit na emocionální východní část a racionální západní část. Když vezmeme Čechy a Slovensko, můžeme to velmi dobře identifikovat. Ale jak říkal Jan Skácel, my máme také hymnu, tu jednu vteřinu mezi Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska. A právě na Moravě se tyto dva světy střetávají a mezi rozumem a emocemi to tam krásně jiskří.
Jak vás to ovlivňuje? V čem vám to pomáhá?
Především jsou tam výborní lidé. V Brně existuje něco, čemu se dá říkat divadelní Mekka. Jako student jsem byl vychováván Divadlem Husa na provázku. A Brno mělo vždy nějaký divadelní fenomén, o který se dalo opřít, inspirovat se jím. Mělo také krásné básníky a spisovatele, Jana Skácela, Oldřicha Mikoláška, Ivana Kříže a další.
Znáte divadlo ze všech stran včetně té herecké. Jak vypadá divadlo z té které strany?
Obdivuji herce, kteří v danou vteřinu, ať je jejich osobní život jakýkoliv, musí vystoupit na jeviště a skrze cizí kroky a cizí text, které jim někdo naoktrojoval, spojit svou osobnost s tím okamžikem a vstoupit do dialogu s obecenstvem. A to, že se divadlo odehrává v čase – teď, je na něm to nejúžasnější. Všechny ty servisní okolnosti kolem divadelního představení slouží pak prostě k tomu, aby ten byl zážitek fascinující v tom nejlepším slova smyslu – myšlenkově, výkonem a tak dále.
Režisér, textař, libretista, ředitel. Co z toho je vám bližší? V jakých životních chvílích utíkáte k čemu?
Hlavně jsem si nemyslel, že budu ředitel, na to jsem nestudoval. Když jsem v devadesátém roce přebíral Divadlo bratří Mrštíků, myslel jsem, že je to na rok dva a že pak zase uteču ke své práci, k režírování a psaní.
Musím ale říct, že mě baví chodit do té kanceláře a vytvářet podmínky nejen pro své kolegy, ale i pro sebe, abychom mohli konat to, k čemu je divadlo určeno. Když režíruju, cítím se být doma. A psaní pak zůstává na intimní chvilky, kdy jsem sám. Nechci se srovnávat, ale v minulosti bylo normální, že principálové, ať už se jmenovali Shakespeare, Moliére, nebo Tyl, dělali stejnou práci, jako dělám já.
Budete obhajovat post ředitele. Čím přesvědčíte komisi, že jste tím nejlepším kandidátem?
Mám výhodu, že v divadle pracuji kontinuálně, takže nebudu navrhovat nic jiného, než pokračovat v tom, co bylo započato. Ta hlavní teze, vedle budování silného souboru, je získávání platformy pro současné české autory, pro současné české divadlo.
Věnujete se i hudebnímu divadlu. V Městském divadle Brno jste inscenoval muzikály West Side Story, Jesus Christ Superstar, My Fair Lady. Podle jakého klíče se rozhodujte při výběru muzikálů?
Velkými světovými muzikály, v kontinentální premiéře jsem uvedli Čarodějky z Eastwicku nebo Probuzení jara, doplňujeme domácí tvorbu. A jsem rád, že se kolem divadla vytvořilo silné portfolio autorů, kteří pro naše divadlo píší. Osmdesát procent našeho repertoáru je repertoár originální. Každý rok uvádíme dvě hudební inscenace, které jsou napsané přímo pro nás. Například naposledy pro nás Miloš Štědroň s Milanem Uhdem napsali Divou Báru (po dvou opusech, které pro nás napsali předtím). S Ivanem Hubačem a Vašo Patejdlem chystáme muzikál o Donu Juanovi, já se Zdeňkem Mertou teď máme před sebou premiéru muzikálu Očistec.
Z těch světových muzikálů se v sezoně 2013/2014 chystáte uvést muzikál Flashdance. Jak moc máte volné ruce při jeho realizaci? Jak se bude lišit od verze na Broadwayi?
Máme kontinentální práva. Dokonce budeme mít premiéru ještě před Broadwayí. A volné ruce… Máme dobrou pozici u agentur, které vlastní práva, a dokonce očekávají, že přijdeme s něčím naprosto jiným. V licenci je pouze napsáno, že když se jim to bude líbit, můžou to použít jako svůj majetek. To je samozřejmě hezké a párkrát se to už stalo. A třeba na jaro chystám muzikál Kočky, a tam je v licenci přímo podmínka, že to musí vypadat jinak, než jak to bylo kde uvedeno. Těší se na ten koncept a jsou zvědaví, co zase z Brna vyleze na světlo boží. Například zmíněné Čarodějky z Eastwicku považují za nejlepší inscenaci, jaká kdy byla na světě s tímto titulem realizována.
Jak těžké je takovéto muzikály získat?
Je to dlouhá cesta, především je to o důvěře. Česká republika pro ně není tak obchodně zajímává, takže jim jde především o kvalitu. Když jsem například usiloval o práva na Čarodějky, dostal jsem nejdříve nabídku na jiné inscenace a z nich jsem si vybral Olivera! Přijeli se na něj podívat, byli nadšení, a tím se otevřely dveře k Čarodějkám, následně k Bídníkům a obdobně s námi teď jednají o dalších inscenacích. Prostě je to ta úroveň, kterou očekávají.
Nedávno jste se také angažoval v kampani Pomozte svému divadlu. Nesouhlasíte se správou financování regionálních divadel. Pomohla tato kampaň k nějaké změně?
Zatím nepomohla, byť výbor Asociace profesionálních divadel získal podpisy od významných osob české politiky, premiéra, ministryně kultury a hejtmana Jihomoravského kraje. Všichni tři konstatují, že si naše výhrady k financování pečlivě přečetli, že s tím souhlasí a že budou vykonávat kroky ke zlepšení této skandální situace. Například město Brno je město hrdina, protože ze svého rozpočtu na umění investuje ročně deset procent. Stát samotný investuje do kultury 0,45 procent z rozpočtu. Když přijde divák z jiného města, město Brno mu na jednu vstupenku věnuje 800 korun. Navíc kvůli změně rozpočtovému určení daní došlo u velkých měst k úbytku prostředků. Je proto největší čas, aby se zapojily Kraje, stát, neboť kultura je celonárodní záležitostí a je hloupé, když se o ni mají starat jenom obce.
Snažíme se o to už patnáct let. Všichni politici, kteří se tam zatím vystřídali, nám říkají, až vyhrajeme volby, bude jedno procento na živou kulturu, uděláme vícezdrojové financování, jak je to běžné ve vyspělé Evropě. Patnáct let uteklo, a nic se neděje.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Těším se zkoušení v divadle. Každá z inscenací, kterou realizujeme, je darem nejen pro diváky, ale i pro nás samotné. Nádherné bylo zkoušení inscenace Jakub a jeho pán Milana Kundery, kterážto měla premiéru přednedávnem. Teď zkoušíme Očistec, chystá se muzikál Zorro v režii Petra Gazdíka. Ale to divadlo je pažravé. Věc se nazkouší, předá se divákům a hraje se, a každá ta věc zase odejde. Tak už to je tisíciletí, prostě je to jako život.
Stanislav Moša (*1956, Nový Jičín)
Ředitel a režisér Městského divadla Brno, textař a libretista. Po absolvování gymnázia vystudoval hudebně-dramatický obor Státní konzervatoře v Ostravě a poté činoherní režii na brněnské JAMU. Po ukončení vysoké školy nastoupil v roce 1983 jako režisér do tehdejšího Divadla bratří Mrštíků. V letech 1984 - 1994 působil také jako pedagog na brněnské JAMU a tři roky vedl jako umělecký šéf Činoherní studio JAMU - Martu. V roce 1990 se stal uměleckých šéfem Divadla bratří Mrštíků a o dva roky později ředitelem Městského divadla Brno. Režíroval více než 120 inscenací a to nejen v našich divadlech, ale i v zahraničí (mj. v Německu, Itálii, Chorvatsku, Holandsku, Španělsku.). Vedle činoherních režií se věnuje také režii muzikálů. Jako libretista a textař spolupracuje především se Zdenkem Mertou a Petrem Ulrychem. Stojí za nápadem i realizací provozu Soudobé hudební scény, od podzimu 2004 druhé divadelní budovy Městského divadla Brno.
(redakčně kráceno)
