„Zastrašit a odejít.“ Znásilnění je zbraní proti civilistům, ve válkách ničí jedince i komunity

Na Ukrajině dochází ze strany ruských vojáků ke znásilňování, které je podle některých organizací i expertů dokonce používáno jako zbraň proti civilnímu obyvatelstvu. Podobné chování už opravdu v minulosti některé válčící strany použily.

Foto z protestu proti ruským sexuálním zločinům na Ukrajině
Zdroj: ČTK

S tím, jak se ruská armáda stáhla z ukrajinských území okolo Kyjeva, vyšly najevo zprávy o válečných zločinech, kterých se ruští vojáci měli dopouštět. Nejhorší situace byla dle zpráv pravděpodobně v Buče na samém předměstí Kyjeva. Kromě vraždění a mučení civilistů se ruští vojáci dopouštěli i znásilňování.

Podle právničky Heleny Kennedyové, jež je členkou týmu, který se zabývá událostmi v Buče, měli ruští vojáci při řadě případů znásilňování tichý souhlas nadřízených.

Ukrajinská ombudsmanka Ljudmila Denisovová uvedla, že při osvobozování okolí Charkova dostává její úřad denně informace o tom, jakých zločinů se ruské jednotky dopouštějí. „Včera jsme za jednu hodinu dostali deset oznámení o znásilnění, osm z nich se týkalo nezletilých, dva byli desetiletí chlapci,“ popsala ve čtvrtek na Twitteru. „Za čtyřiadvacet hodin nám přišlo 56 oznámení. Trojčata, devítileté holčičky, znásilněny Rusy, měla poranění na genitáliích. Stalo se to před jejich matkou, která je teď v šoku, v Izjumu,“ sdělila mezi příklady.

Sexuální násilí je s válkou odjakživa spojené, existuje ale zásadní rozdíl mezi tím, když se velení snaží těmto zvěrstvům aktivně předcházet, mlčky je toleruje, anebo k nim naopak vojáky vybízí a využívá je k demoralizaci nepřítele. Jaká je realita ruské invaze na Ukrajinu? 

Nová generace války a sexuální násilí

V roce 1999 formulovala profesorka Mary Kaldorová z London School of Economics teorii, podle níž se na přelomu 20. a 21. století objevil nový typ války s rozdílným charakterem od přechozích bojů, které znalo 20. století. Podle Kaldorové je tento nový typ války charakteristický hlavně změněným způsobem vedení střetů a odlišnými prostředky. Hlavním rozdílem je podle ní rozostření hranic mezi válkou, organizovaným zločinem a rozsáhlým porušováním lidských práv.

Charakter těchto nových bojů zahrnoval především partyzánskou válku či protipovstalecké akce vzájemně špatně organizovaných skupin, které „operují prostřednictvím směsice konfrontace a spolupráce“ se svými protivníky. Část aktérů těchto válek je pak dokonce nestátních.

Tuto teorii potvrzuje řada dalších vědců, kteří se organizovaným násilím a konflikty zabývají. Samotná válečná strategie se například i podle německého politologa Herfrieda Münklera posunula od v zásadě přímého působení na vojenskou sílu nepřítele k daleko větší míře násilí vůči civilnímu obyvatelstvu. A to s cílem buď toto obyvatelstvo vytlačit z území, na kterém žije, případně ho násilím donutit ke spolupráci.

Cílem války pak nutně nemusí být převzetí kontroly nad územím či obyvatelstvem, ale klidně i pouhé narušení vládnutí a vytvoření určité šedé zóny a stínového hospodářství. To všechno lze vidět v různých modifikacích i v probíhající ruské válce na Ukrajině.

Nedílnou součástí těchto válek pak je sexuální násilí páchané na civilním obyvatelstvu bez ohledu na pohlaví, nejvíce ale dopadá na ženy.

Aby se nenarodily ukrajinské děti 

Ukrajinská ombudsmanka pro lidská práva Ljudmyla Denisovová uvedla, že je zdokumentováno několik takových případů: „Okolo 25 dívek a žen ve věku od 14 do 24 let bylo během okupace systematicky znásilňováno ve sklepě jednoho z domů v Buče. Devět z nich je těhotných.“

Denisovová dále uvedla, že „ruští vojáci (ženám) řekli, že je budou znásilňovat tak dlouho, že nebudou stát o sexuální kontakt s žádným mužem, což jim zabrání mít ukrajinské děti.“

Podle ukrajinských expertů nešlo jen o náhodu nebo nezvládnutí vojáků. „Tyto sexuální zločiny… jsou válečnou zbraní s cílem ponížit, podmanit si, terorizovat a donutit lidi k útěku z území,“ říká Marta Havryško, vědecká pracovnice v oblasti soudobých dějin na Institutu ukrajinských studií I. Krypiakeviče a spolupracovnice URIS na Basilejské univerzitě. „Ruští vojáci se snaží vyslat signál celému společenství: My jsme vítězové, vy jste slabí, my vás zničíme, takže svůj boj za nezávislost raději vzdejte.“

Sexuální násilí se jako zbraň využívalo hlavně v Africe

Obdobně motivované násilí, tedy s cílem ponížit, vyhnat či ovládnout obyvatelstvo, je známé z několika válek a genocid posledních třiceti let. Podobné případy se objevily během válek v bývalé Jugoslávii nebo Africe – zejména během takzvané druhé konžské války a během genocidy v Dárfúru na jihu Súdánu.

Jedna ze studií, která se zabývala konfliktem v Kongu, konkrétně v provincii Jižní Kivu, konstatuje dvě základní fakta. Sedmdesát procent znásilnění bylo předem naplánováno s cílem „zastrašit, vyplenit, znásilnit a odejít“. To znamená, že se jednalo o záměrné nájezdy přímo proti civilnímu obyvatelstvu ve vesnicích. Důležitým zjištěním bylo i to, že nejrozšířenější formou znásilnění bylo to hromadné – i to naznačuje organizovaný charakter.

Kromě toho studie konstatuje, že „až v sedmdesáti procentech případů jsou ženy a dívky před znásilněním, během něj a/nebo po něm mučeny bitím, mrzačením a zasouváním předmětů, jako jsou klacky, láhve a hlavně pušek, do genitálií. Kromě toho v mnoha případech jsou ženy zastrašovány taktikami, jako je opětovné znásilnění a další násilné formy útoku, například vyříznutí jazyka oběti, aby o tom nemluvila.“

Většina přeživších žen z Jižního Kivu se domnívala, že extrémní znásilnění, kterému byly vystaveny, je „důkazem toho, že existuje plán na zničení a vyhlazení konžského lidu nebo v každém případě komunit, ke kterým tyto ženy patří“. 

Obdobné motivace pachatelů bylo možné sledovat i během dárfúrské genocidy. Tam se část milic zaměřovala na ženy, protože vojáci je chápali jako nositelky a „rozmnožovatelky“ kultury. Jedna z obětí pak vypovídala, že jim súdánští arabští násilníci při znásilňování říkali: „Znásilněním uděláme svobodné dítě, ne otroka jako ty!“. Genocida v Dárfúru byla prováděna mimo jiné právě znásilňováním a únosy, potažmo asi v patnácti procentech případů kombinací obojího.

Pachatelé pak často vyjadřovali záměr vytlačit Dárfúrce z jejich území. Jedna z respondentek poválečného výzkumu popsala: „Utíkala jsem poté, co bomba zabila většinu mé rodiny, a nesla jsem své dítě a tříletou dceru. Za mnou jely dva pick-upy s vojáky. Deset vojáků mě odvedlo a znásilnilo. Hodili mého chlapečka ke stromu, dcera plakala a snažila se ke mně přijít, ale oni ji odkopli. Krvácela jsem a nemohla jsem chodit. Znásilňovali mě tři hodiny. Ležela jsem tam, zatímco moje vesnice hořela. Vojáci říkali, že je poslal prezident Umar al-Bašír, aby udělali tohle, zabili a znásilnili a vyhnali nás z naší země.“

Prakticky obdobně vypovídala i další ze znásilněných žen. „Znásilnilo mě pět vojáků. Čtyři mě drželi na zemi a jeden po druhém znásilňovali. Sebrali mi oblečení. Vaginální znásilnění, orální znásilnění… Smáli se a křičeli na nás: Jestli se vám to líbí, zůstaňte v Súdánu – jestli ne, jděte do Čadu.“

Znásilňování ničí jedince i komunity

Podle studie odborného časopisu American Journal of Public Health z roku 2011 bylo dvanáct procent žen v Kongu nejméně jednou znásilněno. Ženy často zůstávají opuštěny jejich rodinami a nemají se kam obrátit. Jakkoli je případ války v Kongu zřejmě jedním z nejhorších, mezinárodní tribunály se potýkaly s obdobnými případy i v případě bývalé Jugoslávie či Rwandy, ale i dalších konfliktů.

Existuje řada strategických cílů, k jejichž dosažení se sexuální násilí během ozbrojených konfliktů používá. Patří mezi ně porušování kulturních norem cílů etnické čistky prostřednictvím nuceného oplodnění žen z nepřátelských nebo konfliktních skupin. To znamená trestání, zastrašování, ponižování, odplata a zasazování strachu komunitám, které potom vede k jejich vysídlení z daného území.

Zejména tyto prvky pak připomínají chování ruských vojáků v Buče, kdy podle ombudsmanky Denisovové mělo dojít k následující události: „Volala nám pětadvacetiletá žena, že její šestnáctiletá sestra byla znásilněna na ulici přímo před jejíma očima. Řekla, že (ruští vojáci) křičeli ‘Tohle se stane každé nacistické prostitutce’, když její sestru znásilňovali.“

Během druhé konžské války se stalo také určitou normou, že generálové využívali možnosti nechat někoho znásilnit jako formu odměny pro své podřízené, případně se spáchání znásilnění stalo součástí procesu iniciace nových členů milic do společenství bojovníků. Jsou doložené i případy, kdy znásilnění sloužilo jako forma mučení při výsleších.

Oběti trpí různou mírou dopadů na reprodukční zdraví, mezi něž patří kromě samotného poranění i možnost nákazy pohlavně přenosnými nemocemi a samozřejmě i nechtěné těhotenství. Ženy se často pokoušejí o nebezpečné metody potratu, zejména v situaci, kdy jsou narušeny lékařské služby.

Děti, které se narodily ze znásilnění, bývají matkami i společenstvem mnohdy odmítány, v důsledku stigmatizace se rozpadají komunity. Objevují se psychické problémy jako posttraumatická stresová porucha, deprese, strach, ztráta pocitu vlastní hodnoty a sebevražedné sklony.

Nástroj války

Jakkoli se různé tribunály zabývaly válečnými zločiny, teprve v roce 2016 byl někdo odsouzen v souvislosti se sexuálně motivovanými válečnými zločiny. Byl jím Jean-Pierre Bemba, bývalý viceprezident Demokratické republiky Kongo. Právě jeho jednotky se těchto činů dopustily. Mezinárodní tribunál konstatoval, že Bemba použil znásilnění jakožto válečný nástroj. Během procesu svědčilo 77 z pěti tisíc žen identifikovaných jako oběti.

Mimo jiné v reakci na sexuální násilí páchané v ozbrojených konfliktech v Africe a na Bembův případ vzniklo usnesení Rady Bezpečnosti OSN číslo 1820 z roku 2008, které jednak konstatovalo, že znásilnění a další formy sexuálního násilí můžou být kvalifikovány jako válečné zločiny nebo jako konstitutivní akt, pokud se jedná o genocidu, a připomnělo „začlenění velké škály sexuálních trestních činů do Římského statutu Mezinárodního trestního soudu a zákony ad hoc mezinárodních trestních tribunálů“.

Zpráva OSN z roku 2017 zpřesnila, jak může sexuální násilí představovat nástroj, prostředek nebo zbraň války. „Pokud jsou činy sexuálního násilí spojeny s vojenským nebo politickým cílem a mají sloužit strategickému cíli konfliktu, představují použití sexuálního násilí jako válečné zbraně“.

To znamená, že jakýkoli akt sexuálního vykořisťování, který slouží strategickým cílům ozbrojených konfliktů, lze označit za nástroj války. Pokud sexuální násilí slouží k zastrašování, trestání, dezorientaci, ničení a ovládání nepřátel, lze jej kvalifikovat jako nástroj vojenského násilí.

Dva miliony znásilněných Němek

Povaha toho, co a proč páchají ruské jednotky na Ukrajině, se teprve vyšetřuje. Přestože existují náznaky toho, co může být příčinou činů, není možné to zatím konstatovat. Během 20. a 21. století ale historici od ruské armády zaznamenali toto chování mnohokrát.

Sexuálního násilí se za druhé světové války dopouštěly jak armády západních spojenců, tak i Rudá armáda – zejména, když se jejich jednotky probojovaly do Třetí říše a během okupace. Hromadné znásilňování sovětskými vojáky začalo nejprve v bitvě o Rumunsko a pokračovalo během budapešťské ofenzivy v Maďarsku. Na území nacistického Německa začalo 21. října 1944, kdy jednotky Rudé armády překročily most přes potok Angerapp a dopustily se masakru v Nemmersdorfu.

Podle historiků proběhla většina sexuálních útoků v Německu právě v sovětské okupační zóně, odhady počtu znásilněných jsou ale velmi rozdílné – nejčastěji se pracuje se dvěma miliony znásilněných Němek. Podle historika Williama Hitchcocka byly ženy v mnoha případech oběťmi opakovaného znásilnění, některé 60krát až 70krát.

Jako důkaz se často používá statistika o růstu počtu potratů. Z ní by vycházelo, že jen v Berlíně bylo znásilněno nejméně sto tisíc žen. Celkově se počet úmrtí žen v souvislosti se znásilněním v Německu na konci války odhaduje na 240 tisíc. Britský historik Antony Beevor to označil jako „největší fenomén masového znásilnění v dějinách“. Jeho práce je moderními ruskými historiky značně kritizována. 

Rudá armáda se ale snažila znásilňování i trestat – prostým zadržením až popravou. Tomuto fenoménu se rozsáhle věnoval historik Norman Naimark, který ho nepovažoval za organizovaný, ale spíše živelný. Zásadní vliv podle něj měl sklon vojáků Rudé armády k nárazovému pití alkoholu, jehož bylo v Německu prakticky neomezené množství. Zdůrazňuje ale i povahu ruské kultury a asijských společností tvořících Sovětský svaz, kde se za zneuctění splácelo znásilněním žen nepřítele.

Výše zmíněný Beevor zase uvádí, že důležitým faktorem byl i pocit sovětských vojáků, kteří považovali německé ženy za svým způsobem válečnou kořist, na kterou má sovětský voják nárok vzhledem k utrpení, které jeho země zažila.

Z Budanova byl exemplární případ, Ukrajina je jiná

Vyšetřovatelé mezinárodní nevládní organizace Human Rights Watch v lednu 2020 oznámili, že ruští vojáci znásilňovali čečenské ženy na místech, která v Čečensku ovládli. Výpovědí byla celá řada. Podle jednoho ověřeného svědectví ruští vojáci znásilnili a pak zabili ve městě Šali v prosinci 1999 třiadvacetiletou ženu, která byla v šestém měsíci těhotenství.

„Na prsou měla tmavě modré podlitiny. Na rameni měla podivně hranatou modřinu. Poblíž jejích jater byly také tmavé modřiny. Na krku a na rtech měla stopy po zubech, jako by ji někdo kousl. Na pravé straně hlavy měla malou díru po kulce a na levé straně hlavy velkou ránu,“ popsala mrtvé tělo svědkyně. Ruští vojáci pak ještě zavraždili šedesátiletou tchyni zastřelené ženy.

Organizace Human Rights Watch obdržela podobná obvinění ze znásilnění z vesnice Alchan-Jurt, která se v polovině prosince 1999 stala dějištěm hromadných poprav, rabování a dalších závažných zneužití ze strany ruských vojáků. A později přibyla celá řada dalších svědectví o násilnostech, jichž se ruští vojáci dopouštěli.

Mezinárodní pobouření vzbudil případ sedmnáctileté čečenské dívky, kterou v březnu 2002 unesl, zbil, znásilnil a potom zabil plukovník ruské armády Jurij Budanov. Rusko tehdy jeho případ vyšetřilo a stal se exemplárním případem, který měl ukázat, že takové činy jsou nepřijatelné. Odsedět si měl deset let, propuštěn byl patnáct měsíců před vypršením trestu. Později byl zastřelen přímo v centru Moskvy na rušném bulváru Komsomolský prospekt.

Pohřbu dívky se zúčastnili velitelé ruské operace v Čečensku, včetně Valerije Gerasimova, který je v současné době náčelníkem generálního štábu ruské armády. 

Současný ruský útok na Ukrajinu je v tomto ohledu jiný. Důkazů o tom, že se jednotky znásilňování dopouštějí, je mnoho. Naproti tomu neexistují důkazy o tom, že by velení tyto zločiny nějak výrazněji kázeňsky řešilo. Jediným případem, o němž ruská média informovala, byl voják Alexej Byčkov, jenž byl zatčen za znásilnění jednoročního dítěte – vše si přitom natáčel na mobilní telefon a záběry pak sdílel na sociálních sítích. 

(Autor je historik vojenství)