Nacisté jí vyvraždili celou rodinu, sama předstírala, že je mrtvá. Lékařka se pak znelíbila i komunistům

Uměla čtrnáct jazyků, jako první Češka se věnovala tropickým chorobám a osobně ji ve výzkumu podpořil i prezident Tomáš G. Masaryk. Vlasta Kálalová di Lotti se stala lékařkou na počátku 20. let, když ženy ještě běžně neordinovaly. V poslední den války zabili nacisté celou její rodinu. Následně se znelíbila komunistům, protože žádala milost pro Miladu Horákovou. I proto je navzdory svým zásluhám téměř neznámá.

Vlasta Kálalová di Lotti
Zdroj: Archiv Ilony Borské

Vlastu Kálalovou zaujaly tropické choroby už při studiu na lékařské fakultě. Rozhodla se je proto odjet studovat na Střední východ. Tam také poznala svého manžela Giorga di Lotti, ale nakazila se tam také horečkou dengue, která ji donutila k návratu do Československa, kde o 12 let později přišla o celou rodinu…

V Bagdádu bojovala s pověrami i horečkou dengue

Narodila se 26. října 1896 v Bernarticích na Písecku do rodiny učitele. Přestože měla velký talent na jazyky – postupně za život ovládla nejméně čtrnáct cizích řečí – rozhodla se studovat medicínu na Lékařské fakultě Karlovy univerzity. Když na jedné z přednášek slyšela podrobněji o tropických chorobách, rozhodla se, že by se v tomto oboru chtěla specializovat.

V roce 1922 promovala. Chtěla se vydat zkoumat nemoci do orientu, nebo alespoň na Střední východ, neměla ale dostatek financí. V jejím snažení ji ale podpořila prezidentova dcera Alice Masaryková, která se za ni přimluvila u otce, který jí peníze na cestu a výzkum poskytl.

Kálalová nejdříve vyrazila v roce 1924 do Turecka, kde pracovala v istanbulské nemocnici, v níž se věnovala především gynekologii a neurologii. O rok později pak přesídlila do Iráku a v Bagdádu si zařídila ordinaci.

Jako žena-lékařka a navíc Evropanka se musela zpočátku potýkat s nedůvěrou místních, kteří často stále spoléhali na pověry a domácí léčitelství. Protože ale mluvila plynně arabsky, rychle si získala klientelu – především z řad žen, kterým do té doby kvalitní péče chyběla. V tamní společnosti totiž bylo v podstatě nepřípustné, aby ženy ošetřoval muž. Kálalová se tak stala průkopnicí lékařské péče pro ženy, byť se musela i dle svých vzpomínek potýkat s nedostatečným vybavením.

„Jednou ke mně přišla Kurdka a byla nešťastná, protože ji rodina vyloučila ze svého středu, jelikož měla na hlavě nádor, který ohavně páchl. Tak jsem použila svého aparátu, který byl vlastně elektrickým nožem. Byl to nádor velikosti asi ženské pěsti, ale nemohla jsem ověřit jeho zhoubnost a se strachem jsem tak čekala na příští převaz… (Zůstala jsem) v němém úžasu, hojilo se to krásně,“ vzpomínala lékařka.

V Bagdádu také založila Československou nemocnici a do své rodné země vytrvale zasílala získané poznatky o tropických chorobách. O ty ale údajně zdejší vědci nejevili příliš zájem, protože je neměl kdo zpracovat.

V roce 1927 se Kálalová provdala za Itala Giorgia di Lotti, kterého poznala v Bagdádu, a měli spolu následně dvě děti – syna Radbora a dceru Drahomilu.

Přestože se prý na teplé podnebí připravovala už v Československu dlouhými túrami v parném létě, nedělaly Kálalové vysoké teploty dobře. Operovala tak často pouze v noci. Přesto začala hubnout. Počátkem 30. let onemocněla horečkou dengue, a proto se rozhodla vrátit i s rodinou do Československa. Kromě dobrého jména v oblasti zdravotnictví navíc za ty roky na Středním východě získala pro Národní muzeum tisíce exemplářů cizokrajného hmyzu.

Rodinu jí zabili v poslední den války

V Československu zůstala rodina i celou válku. Dobu protektorátu přečkali v jejich rodných Bernarticích. Zlom pro ni nastal poslední den války, 8. května 1945, kdy už mnohde po republice slavili svobodu. Do jejího domu vnikli vojáci SS, kteří na zahradě postříleli celou její rodinu. Naživu zůstala jen ona, a to proto, že předstírala, že je mrtvá.

„První zásah dostal syn Radbor. Naříkal. Chtěla mu jít na pomoc, ale prudký úder do ramene ji přirazil k zemi. Pak ještě ucítila horké palčivé škrábnutí na temeni hlavy. To je konec, napadlo ji. Když zahlédla esesáky, zavřela oči. Cítila, jak jeden přišel těsně k ní a pozoruje ji. Předstírat mrtvou! Ani víčkem nezachvět. – Kopnutí do boku. Nijak silné, jen jako by chtěl špičkou boty obrátit mršinu. Mladý je ale rozstřílený, pochválil si spokojený hlas. – Rozstřílený! Radbor! Už nepláče. – Vy ale nejste Čech, zeptal se německy jiný, méně rozjařený, unavenější voják. Jsem, odpověděl Giorgio. A pak ještě jednou svou nejistou němčinou: Ano, já jsem Čech. – Jiří žije! Jenomže pak voják vystřelil. Proto se tedy ptal. Itala by dal ošetřit. Italové jsou nebo aspoň byli spojenci. Itala by ušetřil, Čecha dobije. – Omdlela. První, co vnímala, když se probrala z mdlob, bylo ticho a červánky. Klekla si, lezla po třech jak zraněný pes, od jednoho k druhému. Všichni byli mrtví,“ popsala tuto chvíli v životopisné knize Doktorka z domu trubačů Ilona Borská.

Přestože se všude následující dny slavilo, Vlasta Kálalová přišla o všechno, manžela i dvě děti. Ihned po válce začala cestovat, byla ve Spojených státech i v Norsku, vždycky se ale vrátila zpět do Československa, kde už zůstala.

V nemilost komunistů upadla v roce 1950, když osobně napsala tehdejšímu prezidentovi Klementu Gottwaldovi a žádala o milost pro Miladu Horákovou a další odsouzené. Marně.

Vlasta Kálalová di Lotti se už znovu neprovdala a zemřela téměř v zapomnění 15. února 1971 v písecké nemocnici. Její celoživotní přínos ocenil až po revoluci roku 1992 prezident Václav Havel, který ji vyznamenal řádem Tomáše Garrigua Masaryka.