Legionáři cestovali domů měsíce. Na loď si s sebou údajně vzali i slona

Po letech bojů, zajetí a bitev v legiích se mohli vrátit domů. Českoslovenští legionáři se začali z Ruska vracet už od roku 1919. Až mír, který uzavřeli s bolševiky přesně před sto lety, ale zajistil bezpečnou cestu domů všem. Na lodích, které vyplouvaly z Vladivostoku, si pak Čechoslováci vezli i zvířecí maskoty.

Československé bojové útvary se na ruském území začaly objevovat už od roku 1914. Tehdy se jim ale ještě neříkalo legie. „My jim sice tak říkáme, ale oni sami se jako legionáři nenazývali. Označovali se jako dobrovolci (dobrovolní bojovníci, pozn. aut.),“ vysvětluje historik Ivan Šedivý z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Jednotky se začaly nejdříve tvořit z krajanů, kteří v zahraničí žili. Až od roku 1915 se pak začali přidávat zajatci, původně příslušníci rakousko-uherské armády. Tak vznikla Česká družina, předchůdkyně legií.

A motivace těch, kteří se rozhodli bojovat, mohla být podle Šedivého dvojí. „Nejčastěji se mluví o tom, že chtěli bojovat kvůli svému národnímu uvědomění, ale část z nich se chtěla také hlavně dostat z lágrů, kde nebyly dobré podmínky,“ poznamenává historik.

Jejich pověsti využil Masaryk. Domů se vraceli až několik let

Výrazněji se československé jednotky v Rusku předvedly v bitvě u Zborova, které se zúčastnily asi tři tisíce legionářů. Jejich množství se pak stále zvyšovalo a úměrně tomu rostla i jejich sláva za hranicemi. „Legionářská legenda se utvářela velmi rychle. Zmínky o nich se objevovaly v amerických novinách a legionáři měli silný propagandistický vliv,“ potvrzuje Šedivý.

Dobrou pověst legionářů ostatně využil i Tomáš Garrigue Masaryk při jednáních o vzniku Československa a měli se tak stát prověřenou pojistkou rodícího se nového státu. Ten začal oficiálně existovat 28. října 1918. Zatím ale bez účasti legionářů.

„První lodě s československými vojáky odpluly v lednu 1919,“ nastínil historik. Aby se ale všichni legionáři mohli bezpečně vrátit domů, bylo předtím třeba uzavřít mír s bolševiky, kteří mezitím zemi ovládli.

Po uzavření takzvaného brestlitevského míru 3. března 1918 se totiž legionáři – kteří předtím bojovali také za cara – na ruském území doslova ze dne na den stali pro bolševiky nevítanými hosty. V některých částech Ruska tak zůstali uvězněni v obklíčení a mír dojednaný 7. února 1920 jim zajistil volnou cestu do Vladivostoku, odkud se mohli vydat směrem domů.

Cestovali buď přes Suezský průplav do italského Terstu, nebo přes Spojené státy a Kanadu. Někteří domů putovali na lodích i dva roky. A na dlouhé cestě i umírali.

Vezli si s sebou i zvířata. „Ví se o několika medvědech, ale na jednu loď se údajně dokonce povedlo důstojníkům propašovat slona,“ vysvětluje Šedivý.

Republika vznikla bez legionářů. Uplatnili se hlavně v armádě

Mezitím se v jejich rodné zemi zformovalo Československo. „Legionáři byli po příjezdu zklamaní, protože když se vrátili, tak ve státě už bylo všechno hotové. Lidé, kteří za tuto zemi bojovali, tak neměli moc možnost mluvit do toho, jak bude pak vypadat,“ přiblížil historik.

Bývalí vojáci z východní fronty se pak uchytili v různých oborech. Část zůstávala v armádě. „Drtivá většina meziválečných generálů byli legionáři. U důstojníků to tak ale nebylo. Československou armádu ve 20. letech tvořily tři zhruba stejné části – legionáři, bývalí rakousko-uherští vojáci a noví absolventi vojenských škol. Jen mezi vyššími hodnostmi převyšovali legionáři, to byla asi jediná oblast, kde se výrazně uplatnili. Ve společnosti spíše tvořili nižší střední vrstvu. Často pracovali jako řemeslníci, učitelé a podobně,“ popisuje Šedivý.

Přesto jim služba v legiích přinesla i určité výhody. Doba strávená v bojích se jim například započítávala do penze v trojnásobné délce, takže odcházeli na odpočinek dříve než ostatní. „Republika jim pomáhala, jak se dalo. Když se ale říká, že Československo tehdy bylo legionářskou republikou, tak to podle mě nebyla pravda,“ uzavírá Šedivý.