Občanská válka v Sýrii vyvolala kromě jiného jednu z největších uprchlických krizí moderní historie. Do zahraničí nebo jiné části samotné Sýrie uteklo přes 13 milionů lidí. Zhroucení Asadova režimu na konci roku 2024 otevřelo dveře pro návrat uprchlíků do jejich domovů. S ročním odstupem je ale zřejmé, že skutečně masové návratové migraci stojí v cestě celá řada překážek. Mnoho lidí se vzhledem k válečné destrukci nemá kam vrátit. Od návratu odrazuje také zoufalá humanitární situace v zemi. V neposlední řadě hraje roli fakt, že velká část uprchlíků si již vybudovala trvalý domov jinde, píše analytik Programu migrace Člověka v tísni Jakub Andrle.
Jedenáctého prosince 2024, tři dny po pádu Asadova režimu, se novináři listu Corriere dela Serra ptali v rozhovoru s právě jmenovaným syrským premiérem Muhammadem Bašírem na priority nové vlády.
Jako první cíl vytyčil Bašír obnovení bezpečnosti. Druhý definoval takto: „Přivést zpět miliony syrských uprchlíků, kteří jsou roztroušeni po celém světě. Jejich lidský kapitál a zkušenosti pomohou zemi znovu nastartovat. Moje výzva je určena všem Syřanům v zahraničí: Sýrie je nyní svobodnou zemí, která znovu získala svou hrdost a důstojnost. Vraťte se. Potřebujeme znovu vybudovat naši zemi, postavit ji na nohy a potřebujeme pomoc všech.“
O rok později zůstává představa hromadného návratu do Sýrie nenaplněná. Podle nejnovějších údajů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) se zatím vrátilo 1,2 milionu uprchlíků, sotva pětina z těch, kteří za dobu občanské války utekli.
Data OSN svědčí o velké nevyrovnanosti návratů. Valná většina z nich se týká okolních zemí v čele s Tureckem, Libanonem a Jordánskem. Z nejdůležitějších destinací v Evropě jako jsou Německo, Rakousko nebo Švédsko, se naproti tomu dobrovolně vrátily jen stovky, maximálně jednotlivé tisíce lidí.
Návraty nanečisto
Rozpačité výsledky přinášejí i aktivní snahy některých států podpořit návraty pomocí vstřícněji nastavené migrační politiky. Dobrým příkladem je Turecko a jeho politika takzvaných „zkusmých” (go and see) návštěv. Díky ní získali Syřané možnost vycestovat do vlasti, zjistit, jaké jsou tam podmínky a rozhodnout se, zda se vrátí nebo ne – to vše bez rizika, že přijdou o status dočasné ochrany, který jim Turecko přiznává.
Politika zkusmých návratů zřejmě nebyla úplně neúspěšná: během léta 2025, kdy se blížilo její ukončení, počty navrátilců výrazně vzrostly a v říjnu hovořil turecký ministr vnitra o víc než půl milionu lidí.
Většina uprchlíků, aktuálně 2,5 milionu, ale v zemi zůstává. Odhadovat jejich další kroky je obtížné. Na jednu stranu by mnozí z nich chtěli utéct před nejistým právním postavením, přísnými zákony a hrozbou zatčení a deportace. Na druhou ale vnímají, jak moc je jejich domovská země zdevastovaná a jak těžké by bylo najít v ní bydlení a obživu.
Rozporuplné jsou i postoje samotného Turecka – nejen vlády v Ankaře, ale i místních úřadů a veřejnosti. Z nejvyšších politických míst, nevyjímaje prezidenta Erdoğana, v minulosti zaznívaly výroky o plánech na hromadné deportace Syřanů. V červnu 2024 se Tureckem prohnala vlna protiuprchlických nepokojů, při kterých byl ubodán patnáctiletý chlapec a dalších víc než sto lidí bylo zraněno.
V příhraničních regionech, kde žije Syřanů nejvíce, je ale veřejnost vůči jejich možnému odchodu opatrná. Pokud by nastal opravdový exodus, utrpěla by tím místní ekonomika. Koncem minulého roku pracovalo v Turecku oficiálně až půl milionu Syřanů, nepočítaje stovky tisíc zaměstnaných načerno. Zvlášť nepostradatelní jsou jako sezónní pracovníci v zemědělství, ale těžkou ranou by byl také jejich odchod ze stavebnictví, pohostinství či maloobchodu.
Největší bariéry návratu? Nestabilita a válečné škody
Podpořit dobrovolné návraty Syřanů se snaží i další blízkovýchodní země, ale výsledky jsou zatím podobně smíšené. Z Libanonu, kde repatriaci kromě vlády aktivně podporují i agentury OSN, odešla za necelý rok možná polovina z třičtvrtěmilionové uprchlické populace. V poslední době nicméně sílí proud běženců v opačném směru – nejčastěji příslušníků šíitské menšiny, kteří se obávají odvet ze strany provládních sunnitů. Ke konci září evidovala OSN už přes sto tisíc nových uprchlíků.
Strach mezi sunnity, ale také třeba Alávity, jasně odráží, jak nestabilní situace v Sýrii panuje. Masakry v pobřežních regionech ze začátku roku 2025 si vyžádaly na čtrnáct set mrtvých. Na jihu došlo k útokům na vesnice obývané menšinovými Drúzy. Mezinárodní pozorovatelé varují, že podobné vlny násilí se mohou kdykoli opakovat.
Zásadní překážkou návratu je katastrofální ekonomická a humanitární situace. Analýza Rozvojového programu OSN (UNDP) uvádí, že devadesát procent obyvatel Sýrie se nachází v chudobě a 66 procent v extrémní chudobě. Během 13 let války byla zničena nebo silně poškozena téměř třetina všech domů a bytů. Mimo provoz je víc než polovina úpraven vody a kanalizačních systémů, což má za následek, že skoro 14 milionů lidí nemá přístup k pitné vodě.
Rozsah humanitární krize potvrzují neziskové organizace působící přímo v terénu. „Lidé jsou nuceni činit těžké volby mezi tím, jestli si koupí jídlo, léky nebo pitnou vodu,“ zmiňují ve své zprávě o vývoji na severovýchodě země Lékaři bez hranic. Humanitární situace v regionu se podle nich zhoršuje.
Kolegové ze syrské mise Člověka v tísni, která aktuálně působí hlavně v severních regionech země (Idlib, Aleppo a Rakka), poukazují mimo jiné na důsledky mimořádně nízkých srážek, které v letošním roce těžce zasáhly tamní zemědělství. Kromě limitujících možností obživy vidí největší problémy ve stavu veřejné infrastruktury (nemocnice, školy, technická infrastruktura) a zničených obydlí.
Křehká bezpečnostní situace a obrovské humanitární problémy nebrzdí jen návraty uprchlíků ze zahraničí, ale také vnitřně vysídlených osob (IDPs). Podle UNHCR se jich za poslední rok vrátily domů téměř dva miliony s tím, že vysídlených je stále přes sedm milionů. Vedení syrské mise Člověka v tísni tato čísla na základě vlastních pozorování rozporuje a reálné návraty IDPs odhaduje spíše na čtyři až pět milionů. Většina z těch, kteří zůstávají vysídleni, žije mimo tábory, v hostitelských komunitách, v pronajatých nebo neformálních obydlích.
Hromadný návrat z Evropy je zatím v nedohlednu
Jestliže návraty z okolních zemí zůstávají za očekáváními a do budoucna jsou nejisté, o významnějších přesunech z Evropy zatím vůbec nemůže být řeč. Z Německa, kde žije téměř milion Syřanů (status uprchlíka nebo žadatele o azyl má zhruba 800 tisíc z nich), se jich podle dat ministerstva vnitra do konce letošního srpna dobrovolně vrátilo pouze 1 867.
Reálné číslo bude nepochybně o něco vyšší, protože jednotlivé spolkové země mají separátní programy podpory návratů a část Syřanů se vrací bez asistence, ale i tak se bude jednat o zlomek jejich celkového počtu.
Potenciál pro návratovou migraci se přitom snižuje. Jak v Německu, tak v Rakousku, dvou hlavních cílových zemích, byli Syřané v minulém roce na čele žebříčku cizinců, kterým bylo uděleno občanství. V obou zemích zároveň počet naturalizovaných Syřanů roste – a to už deset let v řadě. Občanství Německa jich loni získalo přes 83 tisíc. Ve Švédsku se za posledních pět let naturalizovalo téměř sto tisíc syrských emigrantů.
Samotný fakt získání občanství nemusí nutně znamenat zpřetrhání veškerých vazeb na bývalý domov. Nové německé studie například ukazují, že 9 z 10 naturalizovaných cizinců si ponechává i občanství domovského státu.
Možnost, že syrští uprchlíci přispějí k obnově své země, tak zůstává otevřená. Důležitým nástrojem pro obnovu můžou být takzvané remitence, tedy peníze, které emigranti posílají domů svým příbuzným. Už za války dosahoval proud remitencí do Sýrie miliard dolarů ročně a značně převyšoval objem zahraniční pomoci. Vize hromadného a trvalého návratu uprchlíků, zejména těch z Evropy, se ale za současných podmínek zdá nerealistická.
Mgr. Jakub Andrle, Ph.D. vystudoval Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti působí jako analytik Programu migrace v organizaci Člověk v tísni.
