Většinou přízemní domy, malebný kostelík, továrna na automobilové díly. Ve slovenském městě Vráble ležícím asi dvacet kilometrů jihovýchodně od Nitry nic neukazuje na to, že se právě tady nacházelo jedno z největších osídlení pravěkého světa a lokalita z doby kamenné, která poslední roky vydává jeden zajímavý archeologický objev za druhým. Začalo to přitom nenápadně.
V roce 2017, když archeologové zkoumali pole u tohoto města, narazili – kromě „obyčejných“ hrobů – i na kostry v příkopě, které neměly hlavy. Když kopali dál, našli další. A další... Od té doby tam experti zkoumají příkop dál a každý rok odhalí další těla, s nimiž byla nakládáno stejně. Po letošní archeologické sezoně jich vědci napočítali v příkopě celkem už pětaosmdesát – všechna (až na jedno dítě) bez hlav. Ty se zatím najít nepodařilo.
Co se zde před více než sedmi tisíci lety stalo, proč tolik desítek mrtvých, kam zmizely hlavy a co s nimi tehdejší lidé dělali? A proč je tento objev tak zásadní, že o něm informoval rozsáhle i prestižní vědecký časopis Science?
Konglomerát osad z doby kamenné
Dnes je na místě objevu jen pole, kde se pěstuje pšenice a jiné plodiny, v době kamenné zde ale stovky let stála osada, která měla na svou dobu obří rozměry. „Nešlo o jednu osadu, ale o konglomerát tří sousedících osad,“ vysvětluje pro Českou televizi slovenská antropoložka Zuzana Hukeľová, která místo zkoumá. „Jedna z nich byla obehnaná dvojitým příkopem a pravděpodobně i palisádou. Příkop měl délku přibližně 1,5 kilometru a obklopoval území s průměrem asi 300 až 400 metrů,“ doplnila.
Celkově se zde nacházelo přes tři sta domů, což znamená, že šlo o jedno z největších pravěkých sídel v Evropě. Podle výzkumníků nebyly obydlené všechny současně, ale 15 až 20 těchto dlouhých domů současně obsazených být mohlo. To znamená, že v těchto dlouhých staveních v osadách u Vráblí muselo žít celkem přes tisíc lidí. A to mezi roky 5250 a 5050 před naším letopočtem – tedy v době, kdy do sjednocení Egypta a stavby pyramid zbývalo ještě přes dva tisíce let.
Znamená to, že se ve své době a prostoru opravdu jednalo o jakousi metropoli. „V našem regionu, ale i v Evropě tak jde o jedno z největších sídlišť této neolitické archeologické kultury,“ potvrzuje slovenská antropoložka.
Šlo o potomky prvních zemědělců světa, kteří „zkrotili“ obilí už asi před deseti tisíci lety na území dnešního Turecka. Pak se jim podařilo osídlit i významnou část Evropy, kde jsou tito lidé známí především jako „kultura s lineární keramikou“ – dle typických nádob.
Přestože to byli první zemědělci na našem území, s dnešními Slovany neměli geneticky mnoho společného. Dle posledních výzkumů měli geneticky nejblíž k dnešním Baskům a Sardincům. Podle archeologů žili v Evropě nejméně čtyři stovky let, původní lovce a sběrače nejspíš vytlačili z údolí řek, kde se sami usadili, do vyšších poloh. Až donedávna se předpokládalo, že žili velmi mírumilovně, i když důkazy o násilí se samozřejmě objevují i z období neolitu. Ve Vráblích ale prozatím takové stopy zjevného násilí chybí.
Tehdejší obyvatelé tvořili zřejmě relativně rovnostářskou společnost. Pak ale tato kultura postupně vymizela. Zanikla? Anebo se snad transformovala? To se stále neví, ale odpověď na otázku: „Proč leží v příkopu u Vráblí 85 bezhlavých těl?“ může pomoci vnést více světla do jedné z největších záhad evropské archeologie a odhalit, co se stalo s touto „první moderní evropskou civilizací“.
Život a smrt v pravěkém městě
Tradičně se výraz „město“ pro tento typ neolitického osídlení nepoužívá, podle německých archeologů z univerzity v Kielu, kteří se na výzkumu podíleli, je ale v tomto případě vhodné – rozsah osad to podle nich ospravedlňuje. „Dosavadní výzkum naznačuje, že pravděpodobně šlo o relativně autonomní osady, které nebyly příliš hustě obývané. Jejich obyvatelé používali kamenné a kostěné nástroje a každá domácnost zřejmě vyráběla vlastní keramiku typickou pro dané období,“ popisuje život v „praměstě“ Hukeľová.
Každá osada si zřejmě udržovala svou vlastní identitu a zároveň byla specializovaná na chov jiných zvířat. Z analýz kostí vyplývá, že jedna byla zaměřená na ovce, druhá na prasata a třetí na hovězí dobytek. Lišily se drobně i ve stylu keramiky a nástrojů.
Některé domácnosti navíc vykazují vazby na Východní Karpaty, kde se tehdy získával vzácný obsidián. „Domníváme se, že osady byly organizované v jakési klanové struktuře, i když pro to zatím nemáme přímé důkazy. Myslíme si, že sousedící tři osady tvořily sociální podjednotky, jakási sousedství, s (do jisté míry) odlišnou sociální identitou,“ nastínila pro ČT24 vědkyně.
A právě zde možná – s důrazem na slovo možná – vzniklo jádro toho, co ve finále skončilo desítkami mrtvých těl s pečlivě odstraněnými hlavami. Právě odlišná sociální identita mohla způsobit odcizení těchto sídel, o čemž svědčí i odhalený masivní příkop. Ten totiž nechrání město před nebezpečím zvenku, ale vine se mezi osadami samotnými. Podle německých archeologů je jeho případná obranná úloha nelogická i z dalšího důvodu – tato osada totiž byla v širokém okolí zdaleka největším sídlem, takže na její napadení zkrátka nebylo v regionu dost lidí, kteří by dokázali postavit dostatečně velkou armádu.
Proč tedy tak masivní příkop? Podle archeologů se mohla stát jedna z osad postupně antagonistickou vůči ostatním, a proto byla časem ohraničena příkopem, přičemž všechny vstupy do ní byly orientované směrem ven od zbylých dvou „vesniček“.
„Současný výzkum je zaměřený na osadu obehnanou dvojitým příkopem, především přímo na oblast tohoto příkopu. Protože její význam očividně souvisel i s ukládáním lidských pozůstatků: mimo příkopy šlo hlavně o normální hroby. Ale i v samotných příkopech se nacházela téměř výlučně pohozená lidská těla bez hlav – anebo jednotlivé kosti,“ doplňuje antropoložka.
Vražda, rituál, oběť, masakr?
Co se tedy na místě stalo? To vědci nevědí. Odhalená „hromada“ lidských těl je každopádně příliš velká na to, aby to byla jen náhoda. Jednotný způsob odebrání lebky také napovídá, že lidi naházené do příkopu zřejmě něco spojovalo.
A stejně zajímavé je, že se toto podivné chování objevilo až v době krátce před zánikem osady – mezi uřezanými hlavami a koncem pravěké „metropole“ je časový odstup jen několika desítek roků.
„V této chvíli můžeme říci pouze to, že těla desítek lidí byla pravděpodobně hozená nebo skutálená do vnějšího hlubšího příkopu nedlouho po smrti – a až poté, co jim byly odebrané hlavy/lebky,“ vysvětluje vědkyně.
Vystudovala archeologii na Masarykově univerzitě v Brně. Magisterské a doktorské studium archeologie absolvovala na skotské univerzitě v Edinburghu, kde se specializovala na lidské kosterní pozůstatky a paleopatologii. V současné době pracuje na Christian-Albrechts-Universität v Kielu, kde se jako zástupce Archeologického ústavu Slovenské akademie věd v Nitře podílí na „projektu Vráble“. Zaměřuje se především na bioarcheologická témata a hodnocení antropologických nálezů v jejich archeologickém a historickém kontextu.
Z toho důvodu je podle ní i technicky nepřesné používat pro toto místo označení hrob – protože vlastně nešlo nevyhnutelně o pochování tělesných pozůstatků, ale spíše o snahu zbavit se těl. „Jaké byly motivy, jestli šlo o místní, nebo cizince, jestli se celá událost odehrála najednou, nebo v průběhu kratšího nebo delšího období, to všechno ještě musíme zjistit,“ doplňuje.
Kolaps, nebo změna módy?
Výše uvedený článek v odborném časopisu Science na základě rozhovorů s německými vědci, kteří se na výzkumu významně podílejí, naznačuje, že nález by mohl souviset s kolapsem celé kultury prvních evropských zemědělců.
Hukeľová o tom ale přesvědčená není. „Není to tak jednoduché,“ varuje před zjednodušeným viděním, které by ve skutečnosti mohlo zabránit zahlédnout to podstatné. „Pojem kultura totiž v archeologickém smyslu nepředstavuje ani tak nějakou skupinu lidí, ale spíše tradice a zvyky, které určitá skupina lidí na nějakém místě dodržovala,“ vysvětluje. Je to tedy spíš něco jako móda.
„A ta je časem nahrazená jinou ‚módou‘, zpravidla vlivem kontaktů s jinými oblastmi a tradicemi, anebo například funkčností. Archeologická kultura tedy nezmizí ze dne na den, nejčastěji jde o kontinuální vývoj a postupnou výměnu tradic a motivů. Termín „kolaps“ proto nemusí být úplně vhodný,“ doplňuje vědkyně.
„Něco“ se ale podle ní stát muselo, to je na archeologických nálezech dobře vidět. Jen s odstupem sedmi tisíc let není ani zdaleka jasné, co to vlastně mohlo být. „Je zřejmé, že v tomto období neolitu došlo k nějakým změnám, protože velmi rozšířená kultura s lineární keramikou byla postupně nahrazená jinými tradicemi, a to v různých částech Evropy a v poměrně krátkém čase,“ říká antropoložka. Rozhodně to ale nebylo nějaké záhadné zmizení celé civilizace „přes noc“ – trvalo totiž spíše staletí než desetiletí.
„Co tyto změny způsobilo, zatím nevíme,“ přiznává vědkyně. Zajímavé podle ní ale je, že reakce na ně jsou podobné napříč celým kontinentem. Existují totiž i jiné soudobé lokality podobné Vráblím, především tím, jak se manipulovalo lidskými těly nebo jejich částmi. „Asparn-Schletz v Dolním Rakousku, Herxheim v Německu, Menneville ve Francii a další,“ vypočítává alespoň některé z nich antropoložka.
Na těchto lokalitách se podle ní také našlo větší množství lidských pozůstatků, z nichž mnohé vykazovaly známky manipulace po smrti násilím anebo rituálního zacházení. „Vráble jsou výjimečné tím, že většině jedinců chyběly lebky,“ říká.
„Na masakr příliš systematické“
Může to znít zvláštně, ale ani kostry s odstraněnými lebkami nemusí znamenat důkaz o tom, že na místě proběhly nějaké masakry. Možná jde spíš, jak vědci spekulují, o nějaké tehdy nové rituály. „Ve Vráblích jsme zatím jen na počátku výzkumu a nevíme, jaké mohly být motivy tohoto brutálně působícího nálezu,“ uvádí Hukeľová.
Článek v Science přináší argumenty pro masakr: podle rozmístění osad je podle jeho autorů patrné, že mezi nimi panovalo nepřátelství nebo přinejmenším napětí. Časově se lidské ostatky v příkopu podle článku objevily také až příliš blízko zániku osady.
Hukeľová nabízí argumenty, které naznačují, že násilné zabíjení – pokud k němu vůbec došlo – bylo výrazně kontrolovanější. Prvotní analýzy ukazují, že hlavy byly opatrně a systematicky odstraněné krátce po smrti ostrým kamenným nástrojem (například obsidiánovými noži), což spíše naznačuje určitý rituál, vysvětluje antropoložka.
„Také mohlo jít o nějakou speciální formu pohřebního rituálu, pro kterou bylo nejdůležitější zachovat hlavu jedince v co nejlepším stavu,“ nastiňuje a dodává: „Na prostý masakr je to zkrátka až příliš systematické.“
Bezhlavý problém
Právě fakt, že tělům chybí hlavy, vědcům nesmírně komplikuje práci: lebky jsou totiž jedním z nejlepších důkazů o tom, co byl daný člověk zač. Stáří se často určuje podle zubů, jejich opotřebení naznačuje, jak se jedinci stravovali a na hlavě bývají také mnohdy stopy po násilné smrti. Lebka a zuby jsou rovněž nejlepší zdroje DNA a isotopů, především co se týku příbuzenských vztahů, původu a mobility. To všechno vědcům v tomto případě chybí.
Jasné ale podle zpráv, které archeologové už vydali, je, že šlo o těla mužů i žen, mladých i starších, jen dětí je málo. Podle prvních pozorování kostí to byli docela dobře živení lidé, kteří zřejmě příliš nestrádali hladem, nemocemi ani nějakými převratnými změnami. Jestli to tak ale skutečně bylo, odhalí až detailní antropologická analýza.
Archeologové dnes mnohde objevují stopy po dopadech toho, jak dobové změny klimatu měnily podmínky a jak na to pravěké a starověké civilizace musely reagovat. Ve Vráblích podle Hukeľové vědci žádnou takovou stopu – přinejmenším prozatím – nemají.
Nález světového významu
Vráble se zatím nedostaly do širšího povědomí veřejnosti, ale význam tohoto objevu je tak zásadní, že se to nutně musí brzy změnit. „Konglomerát osad lidí kultury s lineární keramikou není v mladší době kamenní rozhodně běžným nálezem,“ říká Hukeľová. „A stejně tak dvojitý příkop obklopující jen jedno z těchto sídlišť.“
„Dá se říct, že jde o jeden z nejvýznamnějších objevů na Slovensku i v Evropě za poslední dobu,“ je přesvědčena vědkyně. I když už se povedlo najít několik podobných nálezů, v nichž figurovala lidská těla nebo jejich části. „Žádný z nich ale neobsahoval tolik bezhlavých těl bez jasných známek násilí,“ upozorňuje antropoložka. „Protože máme k dispozici nejen pohřební kontext, ale i kontext osídlení, máme jedinečnou příležitost porozumět životu a zvykům místních obyvatel, stejně jako jejich duchovním přesvědčením a přístupu k mrtvým. Bude to ale časově a vědecky náročný proces,“ dodává.
Právě proto se zapojují experti z celé Evropy, kteří kombinují specializované znalosti a dovednosti. „Například v genetickém výzkumu spolupracujeme s Benem Krause-Kyora v Kielu a snažíme se odhalit možné příbuzenské vztahy mezi jednotlivci. Cheryl Makarewiczová a Henriette Brandtová zase rekonstruují stravu pomocí stabilních izotopů a naše doktorandka Victoria Boenschová v rámci svého studia zkoumá kulty lebek napříč kontinenty jakož i praktiky odebírání lidských hlav,“ jmenuje Húkeľová.
„Odebrali jsme také vzorky k detekci patogenů a dalších mikroskopických zbytků v okolí koster. Tuija Kirkinenová z Helsinské univerzity dosud identifikovala peří, vlasy a rostlinná vlákna, která podle ní mohou být zbytky oděvů. Spolupracujeme také s Iseabail Wilksovou z Univerzity v Yorku, která zkoumá zacházení s mrtvými těly a to, jak rozklad mohl ovlivnit polohu těl a podobně,“ přidává expertky, které spojily svou vědeckou kariéru se slovenskou vesnicí.
„A v neposlední řadě samozřejmě moje kolegyně Katharina Fuchsová a já zkoumáme samotné kosti – snažíme se odhalit způsob, jak byly hlavy odebrány, odhalit demografický profil populace, tedy věk jedinců v době smrti, jejich pohlaví, výšku, ale také jejich zdravotní stav, zranění, ukazatele fyzické aktivity, které lidé pohřbení ve Vráblích mohli vykonávat,“ popisuje i vlastní roli.
Jací byli pravěcí obyvatelé dnešního Slovenska?
Výzkum naznačuje, jak odlišní byli tehdejší obyvatelé Evropy od dnešních lidí. „Celkově mě fascinuje komplexnost tohoto objevu, a tedy i myšlení prehistorických lidí. Neolitické období se dlouho považovalo za idylické období míru a klidu, kdy se lidé konečně usadili a soustředili se výhradně na své farmy,“ poznamenává Hukeľová.
Máme však podle ní tendenci nahlížet na většinu objevů současným pohledem. „Musíme si ale uvědomit, že před asi sedmi tisíci lety měli lidé k dispozici pouze kostěné nebo kamenné nástroje, jakkoli sofistikované, byli závislí na přírodních podmínkách a cyklech, nerozuměli všem fyzikálním nebo přírodním jevům tak jako my dnes a tak dále,“ upozorňuje.
„Existenciálně se možná cítili více ohroženi a pravděpodobně dělali vše, co mohli, aby odrazili jakoukoli hrozbu. To zahrnovalo rituály, magii a praktiky, které pro nás mohou být nepochopitelné. Na celém objevu mě nejvíce zajímá možnost porozumět myšlení lidí, jejich životu a zvykům, stejně jako jejich duchovním přesvědčením a přístupu k mrtvým,“ uzavírá.
