Krymský poloostrov se před 240 lety stal součástí Ruského impéria. Strategické vítězství carevny Kateřiny II. Veliké zajistilo Rusku přístup k Černému moři a zároveň oslabilo dávného konkurenta, Osmanskou říši. Pro původní obyvatele Krymu však anexe znamenala nejen ztrátu vlastního státu. Krymští Tataři byli během století z poloostrova vytlačeni a jejich dějiny vymazány.
Když v roce 1787 přijela Kateřina II. Veliká na již anektovaný Krym, šlo o demonstraci síly. Na cestě ji doprovázely stovky dvořanů ve zdobených kočárech. Projížděly krymským venkovem, který měl posloužit jako příklad rychlosti a velkoleposti proměny poloostrova pod ruskou nadvládou. Cesta měla být důkazem, že se Rusko etablovalo nejen na Krymu, ale i v celé oblasti Černého moře, a dokázalo tak své postavení silného světového hráče.
Území dnešní Ukrajiny je oblastí, v níž se historicky střetávaly tři hlavní politické a vojenské síly – Rusové, Poláci s Litevci a Osmané – a místní obyvatelstvo, především v podobě kozáckého hetmanátu. V různých fázích dějin procházely tyto mocnosti složitými vztahy, spojenectvími i válkami. Kvůli jazykové a kulturní blízkosti Rusko považovalo území Ukrajiny a Běloruska za přirozený prostor svých mocenských ambicí. A zatímco Ruské impérium posilovalo, jeho tradiční konkurenti v 18. století oslabovali.
Evropské mocnosti ve stejné době ovládaly zámořské zdroje exotického zboží, v Severní Americe se ustanovovaly na Británii nezávislé Spojené státy a Rusko se chtělo stát moderním impériem.
Díky úspěšnému tažení na Balt se rozrostlo k Baltskému moři, čímž si zajistilo kromě přístupu k Pacifiku i přístup k Atlantiku. Baltské moře ale mělo své limity – především v zimě zamrzá, což komplikovalo námořní styky. Pozornost Ruského impéria se tak začala obracet k vodám Černého a Azovského moře, v nichž leží Krymský poloostrov.
Krym jako nástupnický stát Zlaté hordy
Na Krymu na začátku 18. století existoval Krymský chanát. Tento státní útvar měl dlouhou historii, která se psala už v době mongolských nájezdů do Evropy. Mongolové pod vedením Čingischána cestou na starý kontinent nejen plenili a vypalovali, ale také zakládali obchodní stezky a vytvořili rozsáhlou Zlatou hordu.
Ta se později rozpadla na řadu menších států, mezi nimiž byl i Krymský chanát. Z dob mongolské nadvlády zůstala na Krymu mongolská šlechta, která vládla turkicky hovořícímu obyvatelstvu. Potomky těchto dvou skupin jsou krymští Tatarové.
I krymští Tatarové, vedení voleným chánem, se během staletí v různých konfliktech utkávali se svými sousedy. Většinou však vystupovali na straně Osmanské říše, se kterou je pojil jazyk, muslimské vyznání, ale například i právní systém odvíjející se právě od islámu.
Silné pouto mezi oběma státy postupem času přerostlo v závislost krymských Tatarů na Istanbulu. „Je tragédií Krymského chanátu, že se stal podřízený na Osmanské říší zhruba ve stejné době, kdy Osmanská říše začala ztrácet sílu,“ shrnul vývoj historik Timothy Snyder v jedné ze svých přednášek o dějinách Ukrajiny na Yale University přístupných na YouTube.
Podřízenost v „nezávislosti“
Když tak spolu začaly válčit Ruské impérium, v té době již vedené Kateřinou Velikou, a Osmanská říše, krymští Tatarové se přirozeně postavili na stranu Osmanů. Loajalita Istanbulu byla z jejich strany tak silná, že když na začátku této první rusko-osmanské války pronikli hluboko na území ovládané Ruskem, věnovali veškerou kořist osmanskému sultánovi jako projev oddanosti.
Tímto tažením však krymští Tataři vyčerpali své síly. Když ruské jednotky na poloostrov opakovaně zaútočily, nebyli jim schopní čelit. V roce 1774 podepsali Osmané mírovou smlouvu, která byla pro Rusy mimořádně výhodná. Ruské impérium nyní mohlo bez omezení proplouvat průlivy Bospor a Dardanely, čímž tak získalo přístup z nezamrzajícího Černého moře dál do Středozemního.
Krym se měl na základě mírové smlouvy vyvázat z osmanského područí a byl uznán za nezávislý stát, do jehož řízení neměli Osmané nijak zasahovat. Stejně tak se měly z poloostrova stáhnout osmanští vojáci, zatímco Rusové svou vojenskou přítomnost upevňovali. V praxi tak „nezávislost“ Krymského chanátu znamenala podřízenost ruské kontrole.
„Byla to nezávislost zajímavá – na poloostrově pobývala ruská vojska a carevna Kateřina organizovala násilné vysídlení velké části křesťanů, Řeků a Arménů, z ‚nezávislého‘ Krymu na území, která ovládla už dříve. Část obyvatel, kteří měli být takto vysídleni, se raději začala vydávat za muslimy, aby nemuseli Krym opustit,“ uvedl ukrajinista Bohdan Zilynskyj.
Krymští Tataři s novým uspořádáním spokojení nebyli. Rusové je budováním vojenských pevností vytlačili z míst, kde žili po staletí. Proti ruské správě tak organizovali revolty, každý takový výpad byl ale krvavě potrestán. „Ruští vojáci společně s kozáky pronikali hluboko do nitra Krymu, pustošili krymsko-tatarské vesnice, vraždili jejich obyvatele a kořistili, jak se jen dalo,“ napsal Radomír Vlček v knize Poloostrov Krym.
Opozice k ruské nadvládě však nebyla dostatečně spojujícím prvkem. Krymští Tataři mezi sebou měli velké množství sporů, které Rusko svými provokacemi ještě prohlubovalo. Poloostrov se propadal do občanské války, čehož Rusko využilo k dalšímu územnímu zisku.
Dávný spojenec krymských Tatarů, Istanbul, tomu všemu pouze přihlížel, Osmanskou říši v té době oslabovaly vlastní vnitřní spory. „V obavách z nového válečného konfliktu s Ruskem nechala krymské Tatary svému osudu,“ napsal Vlček.
Poslední chán, první gubernátor
Kateřině Veliké tak nestály v cestě k anexi poloostrova žádné překážky. Podepsala manifest o přijetí Krymu, který se stal od 19. dubna 1783 součástí Ruského impéria. Svůj podpis pod dokumentem zanechala na žádost Ruskem dosazeného chána, který se zároveň stal posledním krymsko-tatarským chánem. Po anexi byl gubernátorem Krymu jmenován Grigorij Potěmkin.
Podle Vlčka byla anexe jednou z nejvýraznějších geopolitických změn, kterými Rusko v průběhu staletí prošlo. „Nikoliv z hlediska velikosti území, i když i tato skutečnost byla pro Rusko podstatná, ale především jeho strategického významu. Rusko tím definitivně opanovalo černomořské prostředí a zajistilo si postavení mocnosti, bez níž se ve vztahu k Osmanské říši nemohlo odehrávat nic podstatného,“ napsal.
Zilynskyj upozornil, že ruské ambice přitom nezůstávaly jen na Krymu. „V Rusku tehdy žila představa o budoucím ‚osvobození‘ Konstantinopole a obnovení nějaké jiné formy někdejší Byzantské říše, která by samozřejmě zůstala pod ruským vlivem a zajišťovala ruský vliv v oblasti Středozemního moře. Tento plán nebyl nikdy uskutečněn, ale dnešní ruské angažmá v Sýrii (ale třeba také v Íránu) s ním evidentně souvisí,“ popsal.
Pacifikace odbojného národa
Po anexi začalo Rusko nově nabyté území kolonizovat. Už před samotnou anexí poloostrova se na Krymu začalo usazovat ruské obyvatelstvo, kterému by v impériu hrozilo znevolnění. Po roce 1783 pak Rusové začali na málo obydlená místa poloostrova dopravovat příslušníky různých vrstev a profesí – zemědělce, řemeslníky, kupce i horníky.
Kateřina Veliká rozhodla, že každý, kdo se chce na Krymu usadit, dostane půdu, právo obchodovat se solí a dvanáct rublů – výměnou za povinnost založení hospodářství a postavení kamenného či cihlového domu. Navíc byli tito osadníci po několik desetiletí osvobozeni od daní. „Protože na Krym přicházeli Rusové a obyvatelé jiných národností, začala se měnit národnostní struktura poloostrova,“ konstatoval Zilynskyj.
Po získání dostatečné opory v obyvatelstvu začala Kateřina Veliká prostřednictvím Potěmkina cíleně vystupovat proti krymským tradicím a zvykům. Ostatně sama carevna anexi poloostrova ospravedlňovala „pacifikací odbojného národa“. Krymským Tatarům byla podle Vlčka „násilně vnucena identita patřící zcela jiné etnicky a věroučně vymezitelné skupině“.
„Část z nich po příchodu Rusů emigrovala do Turecka a tento trend pokračoval i v 19. století. Ti Tataři, kteří na Krymu zůstali, nebyli téměř určitě nadšeni novými poměry, museli se však ve vlastním zájmu podřídit nově vzniklé situaci a někteří se z ní naučili i profitovat,“ uvedl Zilynskyj.
Rusové si podle něj snažili tatarskou šlechtu získat, uznali tak například její dosavadní privilegia a otevřeně také nevystupovali proti islámu. S klesajícím podílem krymských Tatarů mezi obyvateli však klesal i jejich vliv na správu poloostrova.
Rusko podle Zilynského mělo vypracovanou strategii na podmaňování nových území, kterou dále zdokonalovalo. Snyder upozornil, že kolonizace probíhala například i přejmenováním dosavadních tureckých, muslimských a krymsko-tatarských názvů. Kateřina Veliká si podle něj v této oblasti počínala umně – původní názvy nenahradila ruštinou, ale řečtinou. Byli to právě řečtí osadníci, kteří jižní část Krymu obývali po tisíce let.
„Důvodem tohoto kroku bylo ukázat, že Rusko navazuje na klasický svět, že je evropské, že je osvícenské. Spojení Ruska s klasickým světem z doby před dvěma tisíci let znamená, že je ignorováno vše, co se stalo mezitím. Obyvatelé Krymu z tohoto pohledu nemají význam, Ukrajinci nemají význam. Jde pouze o samotné Rusko a jeho historický úděl,“ vysvětluje Snyder logiku Moskvy.
Dějiny Krymu byly vymazány
Krymští Tataři byli postupem času z poloostrova fyzicky odstraněni. Většina z nich odešla kvůli důsledkům anexe poloostrova a následně krymské války. „Později byl zbytek krymsko-tatarské populace, každý muž, žena i dítě, deportován v roce 1944 do Sovětského svazu. Z celého poloostrova byli odstraněni jeho původní obyvatelé,“ shrnul Snyder.
Podle posledních údajů z roku 2014 tvořili krymští Tataři asi deset procent z téměř dvoumilionové populace poloostrova.
Ruské podrobení krymských Tatarů podle Snydera bylo komplexnější než podrobení Ukrajinců, a to kvůli jejich rozptýlení na velkém území i statutu nepřítele. Zatímco Ukrajinci měli v 19. století příležitost nahlížet na své dějiny a tvořit národní příběh, krymským Tatarům nic podobného umožněno nebylo. „Historie Krymu byla velmi úspěšně vymazána,“ podotkl Snyder.
Je podle něj součástí práce historiků na tato zapomenutá místa dějin upozorňovat a „znevěrohodnit tak různé dnešní nároky, ať jsou jakékoliv,“ uvedl s odkazem na současnou ruskou agresi vůči Ukrajině, která začala právě na Krymu v roce 2014.
Také Zilynskyj upozornil, že si Rusko nemůže Krym s ohledem na anexi z roku 1783 nárokovat. „Kdyby si každý nárokoval to, co v 18. století obsadil, museli bychom se do 18. století vrátit. Mimochodem, dnešní Německo by si zrovna tak mohlo nárokovat polské a původně vlastně české Slezsko, které získalo před polovinou 18. století válečnou cestou, na úkor habsburské monarchie a zemí české koruny,“ upozornil.
„Líbilo by se to Polákům a konec konců také Čechům?“ dodal.
