Ukrajinská armáda se proměnila díky válečné zkušenosti i obrovskému impulsu od dobrovolníků, stále ji však trápí řada problémů, říká v rozhovoru ukrajinský bezpečnostní analytik a ředitel iniciativy New Geopolitics Research Network Mychajlo Samus. Jmenuje hlavně přetrvávající sovětskou mentalitu a nedostatečnou protiraketovou obranu a černomořskou flotilu. Zamýšlí se i nad tím, jaké šance by země měla proti případné otevřené ruské invazi.
Polská stanice Belsat píše, že roku 2014 se ruské invazi na Krymu a v Donbasu mohlo postavit jen šest tisíc ze 140 tisíc vojáků. Zemi tak bránili hlavně dobrovolníci. Byla bojeschopnost skutečně tak malá?
Ta čísla nejsou moc věrohodná. Vojáků připravených k boji bylo samozřejmě mnohem víc.
Hlavní problém byl, že v únoru 2014 panovalo jakési strategické zmatení. Musíte si uvědomit, že vrchní velitel, tedy prezident, utekl. S ním utekli ministr obrany, náčelník generálního štábu, velitelé rozvědky i kontrarozvědky a tak dál. Celé strategické velení uteklo.
V tu chvíli se za obrovského informačního tlaku a v situaci hybridní operace okupace Krymu formovalo nové velení. Parlament na sebe vzal výkonnou moc, protože ta utekla ze země.
V takové situaci bylo pro vojáky velmi těžké pochopit, co se děje. Mohou-li vůbec plnit rozkazy. Všichni totiž viděli střelbu do demonstrantů v Kyjevě a pojem nezákonného rozkazu byl velmi aktuální. Krátce předtím výsadkáři odmítli výzvu ministra obrany jet na Majdan potlačovat demonstrace. Takže velitelé byli ve velmi složité pozici.
Kromě této strategické nejistoty je třeba i říct, že armáda byla v zásadě zničená v důsledku politiky minulých let. A to morálně a psychologicky, sociálně a ekonomicky i co se týká vojenské techniky.
Náš institut se stavem armády zabývá od roku 1999. V roce 2008 jsme publikovali analytickou zprávu, že do roku 2011 bude všechna technika a zbraně po životnosti. Všechno bylo staré, sovětské. Od roku 1991 se nekoupilo nového nic až na pár jednotlivých výjimek typu deseti tanků nebo jednoho letadla.
Když roku 2011 životnost vypršela, tehdejší prezident Viktor Janukovyč nic nedělal, naopak jen zhoršoval situaci. Oficiální politikou státu bylo, že jsme v zásadě neutrální a že armádu nepotřebujeme kromě účasti v zahraničních mírových misích OSN. S válkou na Ukrajině se nepočítalo.
V roce 2014 to všechno vyhřezlo na povrch, Ukrajina nebyla připravena na válku. Například systém mobilizace nefungoval. Armáda jednoduše neměla seznamy, podle kterých by mohla povolávat do zbraně.
Jakou roli při bojeschopnosti roku 2014 hrálo působení ruských tajných služeb v rámci armády?
Obrovskou, průnik byl velmi hluboký, v podstatě totální. Vždyť velitel vnější rozvědky byl ruským občanem. Ministr obrany byl ruským občanem. Takže nějaké tajné plány nebo vůbec nějaká tajemství před Rusy podle mě vůbec neexistovaly.
Jak významným faktorem byla loajalita vojáků k Ukrajině?
Je potřeba rozdělit krymskou operaci a Donbas. Na Krymu přešlo na ruskou stranu asi sedmdesát procent vojáků ukrajinské armády. Tajné služby a síly ministerstva vnitra přešly v podstatě celé.
Hlavním důvodem je, že do té doby brali do bezpečnostních složek profesionálně sloužící příslušníky z místních žijících v okolí posádky. Bylo to levnější a jednodušší: všichni měli bydlení a nemusela se plánovat složitá logistika.
Se začátkem války v Donbasu se k armádě přidalo mnoho dobrovolníků. Jak se povedlo je začlenit?
Na začátku se ukázalo, že armáda není schopná rychle reagovat ani mobilizovat. Po Euromajdanu ale panovala atmosféra, v níž se podařilo rychle vytvořit dobrovolnické prapory. Zpočátku fungovaly zcela mimo armádu. Lidé se jim skládali na výstroj a výzbroj.
Za pár měsíců země vyšla ze stavu zmíněné strategické nejistoty, stát začal opět plnit své funkce a dobrovolnické jednotky se začaly integrovat. Někdo šel do Národní gardy, někdo do ozbrojených sil, někdo do jednotek ministerstva vnitra včetně policie nebo jednotek rychlého nasazení.
Chci zdůraznit, že vojáci, kteří sloužili do roku 2014, nejsou ničím horší než ti, co přišli pak. Koneckonců spousta dobrovolníků za sebou měla službu v armádě a v podstatě se vrátili. Sjednocení tak nenaráželo na žádné zásadní problémy.
Tady bych rád poukázal na jeden z hlavních problémů Vladimira Putina. Rozvědka mu vykládala, že Ukrajina už neexistuje, že se rozpadla, že armáda je v rozkladu. Na základě toho si Rusové mysleli, že uplatní krymský scénář na daleko větším území víceméně v půlkruhu od Charkova k Oděse a vytvoří tehdy proklamované Novorusko. Že využijí dočasného rozpadu státních stuktur a rychle bez ztrát tuto zemi okupují.
Mýlka se naplno ukázala 29. května 2014. Tehdy ukrajinské speciální jednotky a útočné vrtulníky zničily ruské speciální jednotky z Čečenska, které obsadily doněcké letiště. Jeden zrádce z ukrajinské tajné služby jim tam otevřel všechny dveře a oni prostě vešli dovnitř a na střechu.
Tehdy se Ukrajina poprvé rozhodla nasadit armádu do plného boje. A nasadila pravidelné jednotky, které fungovaly i do roku 2014, žádné dobrovolníky. Během několika hodin Rusy profesionálně vyhnaly.
To byl začátek, tehdy se armáda probudila a začala skutečná válka. Rusové pochopili, že jejich představa o armádě, která odmítne bojovat, a „nacistických“ dobrovolnících, kteří bojovat neumějí, je mylná. V srpnu 2014 se pak armádě podařilo dobýt zpět skoro celé území a Putin musel nasadit dodatečné síly.
Takže dobrovolníci dodali silný impuls a udrželi první měsíce od března do května, což bylo nesmírně důležité. Ale pak účinně bojovala také pravidelná armáda, policie a další ozbrojené složky.
Posílení na moři
Slabou stránkou současné ukrajinské armády je námořnictvo, jaké jsou plány na jeho modernizaci?
Pokusili jsme se postavit nějaké menší lodě, v podstatě předělané říční. Existuje koncepce „mušího námořnictva“ složeného z malých, rychlých a těžko detekovatelných plavidel se silnou raketovou výzbrojí s doletem do tří set kilometrů. To má v Černém moři smysl, protože je malé a vše je v něm vidět. Z Oděsy je vidět Sevastopol a námořní bitvy se dají vést, aniž by loď vyplula ze zálivu.
Od roku 2020 se objevily programy modernizace. Námořnictvo od Američanů pořizuje pět hlídkových lodí třídy Island a útočné mnohoúčelové lodě Mark VI. Ty druhé jsou velmi moderní, sami Američané je začali používat teprve před pár lety. Mohou působit jako hlídkové, nebo nést rakety. Velmi by se hodily do Azovského moře, kde by změnily situaci.
Zahájili jsme také spolupráci s Británií. S nimi stavíme větší útočné a hlídkové lodě, které se mohou stát jádrem zmíněné „muší flotily“.
No a nakonec spolupracujeme s Turky na stavbě korvet. Už kdysi totiž pomáhali ukrajinští stavitelé s projektem tureckých korvet. Jsou to plně samostatné lodě s protilodní i protivzdušnou obranou.
Klíčové je zajistit pro námořnictvo raketovou výzbroj. Zahraniční rakety jsou velmi drahé. Loď může stát 350 milionů dolarů a celou třetinu tvoří výzbroj nebo protilodní rakety.
Ukrajina proto začala vyrábět vlastní protilodní střely Neptun a první kusy už armáda dostala. Zatím jsou v rámci testování na břehu, odkud pak budou hlídat pobřežní vody. Mimochodem je vozí kolové platformy od české Tatry. Vyvíjí se i verze Neptunu odpalované z nejrůznějších typů lodí a z letadel.
V poslední době se objevují zprávy, že mnozí vojáci armádu opouštějí, protože staré vojenské struktury znovu získávají vliv, armáda je přebyrokratizovaná a reformní étos vymizel. Čím to je?
Takových zpráv se objevuje hodně po celou dobu. Není to úplně pravda. Platy se zvedly a služba je docela lukrativní.
To ale neznamená, že armádu netrápí problémy. Za nejdůležitější považuji sovětskou mentalitu, kterou se nedaří vykořenit. Místo bojových cvičení dostávají vojáci rozkaz malovat trávu nazeleno, když to řeknu ošklivě. I přes velké snahy přejít na standardy NATO třeba v oblasti vztahů mezi hodnostmi přetrvává sovětská „kastovní“ představa, že velitel je všechno a voják nic.
Stále také přetrvává sovětská představa, že si rezervisté zacvičí jednou za pět let. To samozřejmě nestačí. Vznikají pak jednotky z těch, kdo jsou k dispozici a ne z těch, kteří jsou dobře připraveni.
Naše organizace lobbuje za dobrovolnickou teritoriální obranu podle vzoru Estonska. V každém okrese jsou lidé, kteří žijí vlastní životy, ale jednou za měsíc se sejdou a prochází taktické kurzy a tak dál. Pak jsou připraveni pro případnou válku. Navíc v době míru mohou pomáhat policii nebo při mimořádných událostech. Důležité je, že fungují neustále, takže nehrozí ten chaos, který provází mobilizaci. To se nám nedaří prosadit a myslím, že to je dáno právě tou sovětskou mentalitou.
Stejně tak se nám nedaří prosadit změnu sovětského přístupu k povinné vojenské službě. Nemůžeme přece nutit lidi sloužit v armádě. Musí to chtít. Toho by šlo dosáhnout tím, že by vojna spočívala jen v tříměsíčním základním výcviku ve střelbě, taktice a lékařství. Pak by se absolventi mohli zapsat do aktivní služby, do zmíněné teritoriální obrany nebo do rezerv. Jsem přesvědčen, že do takové armády by chtěl kdekdo.
Jak jsou na tom dodávky zbraní ze zahraničí? Silně medializovanou byla dodávka amerických protitankových střel Javelin. Jsou pro armádu skutečně tak důležité, nebo je to spíš symbol?
Samozřejmě jsou velmi důležité. Je to velmi efektivní systém. Ukrajina má i protitankové rakety vlastní výroby a naštěstí jich vyrábí čím dál víc. Proti ruské armádě je jich potřeba velmi mnoho.
Americký systém je však modernější a přesnější. Dodávka má ale samozřejmě také symbolický rozměr.
V současnosti spolupracujeme hlavně s Tureckem. Dodávají nám třeba drony Bayraktar s raketami. Vyvíjíme jejich další generaci, kterou budeme společně vyrábět s ukrajinskými motory. Stroje budou větší a unesou více raket. Ostatně už se rozhodlo, že letectvo přejde hlavně na bezpilotní letouny. Jsou o hodně levnější.
Projektů s Turky je celá řada v oblastech letectví, obrněných vozů a tak dál.
Doufám, že Američané se rozhoupou k dodávce protiraketové obrany. Už dodávají radary schopné určit místo protivníkova dělostřelectva nebo systémy spojení pro námořnictvo a námořní pěchotu. Pozemní vojska mají turecký komunikační systém.
Plánuje se masivní přezbrojení. Drtivá většina ukrajinské armády stále tvoří sovětská technika. Je opravená a funkční, ale potřebuje výměnu. A vzniká otázka, kdo se stane naším hlavním partnerem.
Jak by armáda uspěla proti případné ofenzivě z Ruska?
Kdyby to byla lokální operace, tak ji ukrajinská armáda zadrží. Například kdyby se pokusili dobýt Krymský kanál, tak se to pravděpodobně nepodaří. Ukrajina je připravena právě na odražení pozemní invaze.
Kdybychom však mluvili o plné operaci, kdy by Rusko zapojilo všechny své možnosti, bylo by to složité. Nejde jen o to, že je ruská armáda větší. Klíčem je protiraketová obrana.
Operace by měla několik fází. První je informační fáze, ta probíhá stále. Pak se zapojí speciální jednotky, které určí kritické cíle protivníka. Následuje ničení radarů, komunikace a velení. Pak přichází raketová fáze. Teď má Rusko kolem Ukrajiny asi tři sta raket Iskander, Kalibr a dalších. Pokud tyto rakety zničí ukrajinskou protiletadlovou obranu, tak Rusko ovládne vzdušný prostor a to znemožní efektivní obranu proti pozemní invazi.
Zdůrazňuji, že to je scénář plnohodnotné operace, kdy by Rusko zaútočilo ze všech směrů včetně vzdušných a námořních výsadků.
Proto čekáme na americkou dodávku protiraketové obrany a vybudování flotily. Jestli Ukrajina bude moci vyloučit ruský raketový útok a ukončit ruskou dominanci v Černém moři, tak by se případné invazi mohla ubránit.
Dvacet let působil v médiích věnujících se obranné tematice i v oblastech bezpečnostních a obranných analýz. Specializuje se na nové přístupy ve vedení války. Sloužil po dobu 12 let v ukrajinské armádě. Působil i v Praze, kde založil pobočku ukrajinského Centra pro studium armády, konverze a odzbrojení. Vede think tank New Geopolitics.
