Chávez s Castrem směnili ropu za lidi. Venezuelský režim drží u moci tisíce kubánských vojáků a „poradců“

„Je to jedna z možností,“ odpověděl před pár dny americký prezident Donald Trump na dotaz, jestli zvažuje poslat do Venezuely americké vojáky. Případná intervence USA znepokojuje okolní země Latinské Ameriky, v první řadě ale Rusko, Čínu, Turecko nebo Írán, jež se postavily na stranu režimu Nicoláse Madura. Západ naopak stojí za opozičním lídrem Juanem Guaidóem.

Venezuela se stala prostorem, kde se střetávají různé ideologie. „Pokud Maduro zůstane u moci, budou z toho těžit ti, kteří chtějí, aby měl poslední slovo stát, nehledě na to, co občané chtějí – Kuba, Rusko a Čína. Pokud bude Maduro odstraněn, pomůže to zemím, jež si myslí, že by poslední slovo měli mít občané, jako většina Latinské Ameriky, Kanada a USA,“ řekl CNN bývalý kanadský velvyslanec Ben Rowswell, který působil ve Venezuele mezi lety 2014 až 2017.

Již ke konci ledna agentura Reuters informovala, že do Venezuely dorazilo kolem čtyř set ruských žoldáků, členů takzvané Vagnerovy soukromé armády, kteří jsou dle nepotvrzených zpráv napojeni na osoby blízké Kremlu. Jejich úkol zní jasně: ochránit Madura před rozlícenými demonstranty, ale i případnými zrádci mezi jeho osobními strážci. Moskva tvrdí, že o akcích soukromé armády nic neví.

Realita je přitom taková, že do dění ve Venezuele už řadu let zasahuje jiný stát, který má zároveň podporu Kremlu – socialistická Kuba. Venezuelská vláda před šedesáti lety finančně a zbraněmi podporovala rebely Fidela Castra, a když se mu podařilo svrhnout Američany podporovaný Batistův režim, zamířil Castro na první zahraniční cestu právě do Venezuely.

Castro měl vizi, že si od Venezuely půjčí ropu v hodnotě stovek milionů dolarů, zbaví se závislosti na USA a bude podporovat podobně smýšlející režimy v okolních zemích, připomíná CNN. Tehdejší venezuelský prezident Rómulo Betancourt se ale obával reakce Washingtonu, a tak Castro v porevoluční době nakonec spoléhal hlavně na Sovětský svaz, který s Kubou obchodoval a posílal do země armádní poradce a zpravodajce.

„Kubazuela“ v praxi: Chávez s Castrem směnili ropu za pracovníky

Po rozpadu SSSR začátkem 90. let nastala pro Kubánce těžká doba, kdy v zemi chybělo jídlo a další klíčové zboží a lidi trápily výpadky elektřiny. Milník ve vzájemných vztazích nastal v roce 1999 s příchodem venezuelského socialisty Huga Cháveze, jenž udržoval s Castrem až do smrti přátelské vztahy. Vzájemně si slíbili, že „vymažou rozdíly mezi chudými a bohatými“. A Castro se dočkal své ropy – na začátku tisíciletí posílala Venezuela na komunistický ostrov 100 tisíc barelů denně v rámci výměnného obchodu „ropa za pracovníky“.

Černé zlato spolu s tímto výměnným obchodem dostaly skomírající kubánskou ekonomiku na nohy. Chávez opakoval, že Kuba a Venezuela jsou „jedna velká země“. Někteří zmiňují v této souvislosti pojem „Kubazuela“. Bývalý venezuelský ministr obchodu Moisés Naím v komentáři pro Financial Times píše, že kubánské agentury mají do značné míry kontrolu nad dovozem do Venezuely, ale i řadou dalších klíčových oblastí, ať už jde o občanské registry nebo notářství, ale i vládní počítačové systémy.

„Kubánci od začátku Chávezovy vlády poskytovali Venezuele politické konzultace. Fidel Castro s největší pravděpodobností stojí za projektem ,misí‘, který spočíval v tom, že vláda od roku 2004 spustila masivní sociální programy. Neexistují oficiální čísla, nicméně se kalkuluje, že vláda umístila první roky do netransparentních fondů částku kolem 15 miliard dolarů, kterou oportunisticky utrácela. Některé prostředky použila na boj s chudobou, jiné na nákup hlasů. Neexistoval systém kontroly,“ upozornil hispanista Traian Urban z Metropolitní univerzity Praha.

„Po spuštění projektu misí poslala Kuba do Venezuely během prvních let přes 200 tisíc lidí – lékařů, inženýrů, různých specialistů, ale také vojáků a inteligence. Nikde to ovšem není exaktně podložené. Hovoří se o tom, že dohled nad vládním palácem Miraflores podléhá kubánskému generálovi Herminiovi Hernándezi Rodríguezovi. Dále se hovoří o tom, že venezuelská rozvědka SEBIN je kontrolovaná dalším Kubáncem přijímajícím instrukce z Havany – Hugem Carvajalem Berriosem,“ říká Urban.

V zemi jsou prý aktivní tisíce kubánských vojáků i kolumbijští povstalci

Už za Cháveze venezuelská opozice toto bratrství s Kubou kritizovala. Mnozí nabyli dojmu, že v jejich zemi ve skutečnosti vládne Castro a armádu ovládají kubánští zpravodajci. Značný vliv má Havana ve Venezuele i po nástupu Madura, původně řidiče autobusu, který dříve na Kubě studoval. Generální tajemník Organizace amerických států (OAS) Luis Almagro v červenci 2017 při slyšení v americkém Senátu dokonce varoval před „kubánskou okupační armádou“ ve Venezuele, jež podle jeho informací čítá tisíce vojáků.

„Kubánští agenti z CIM (vojenská kontrarozvědka – pozn. redakce) prý kontrolují ministerstvo obrany, mají své lidi u policie, armády, letectva a námořnictva. Na 150 agentů prý dělá osobní ochranu Madurovi. Odhaduje se, že celkem 20 tisíc kubánských vojáků působí prakticky u všech důležitých jednotek. Také se hovoří o tom, že na území Venezuely operují se souhlasem venezuelské i kubánské vlády kolumbijské guerrilové skupiny FARC, ELN. Ovšem jsou to informace, které lze velmi těžko ověřit,“ konstatoval Urban.

Loni skončil ve funkci šéfa venezuelské tajné policie Gustavo González López, což mnozí považovali za manévr kubánských zpravodajců, jak získat v této oblasti větší vliv. Venezuelské síly také loni potvrdily, že elitní kubánské jednotky známé ve španělštině jako „avispas negras“ ( černé vosy) se účastnily vojenských manévrů u hranic s Kolumbií.

Podle amerických činitelů nové sankce USA mířící na venezuelský ropný průmysl zasáhnou právě i Kubu, jež by teoreticky mohla zatlačit na Madura, aby odstoupil. Trump prý zvažuje, že Kubu kvůli jejímu postupu ve Venezuele vrátí na seznam zemí podporujících terorismus, z něhož zemi odstranil v roce 2015 jeho předchůdce Barack Obama.

Kubánští zpravodajci donášejí na venezuelské důstojníky, tvrdí americký senátor Rubio

Kubánští zpravodajci mají velkou zásluhu na tom, že většina vlivných armádních generálů ve Venezuele dál podporuje Madura, cituje Miami Herald nejmenovaného amerického činitele. Podle vlivného floridského republikána, senátora Marca Rubia si Maduro „koupil“ loajalitu zkorumpovaných generálů.

„Jsou věrní, protože je Kubánci špehují. Kubánské zpravodajské agentury se rychle zaměří na důstojníky, kteří jsou neloajální nebo vyjadřují pochybnosti, a jsou zatčeni,“ tvrdí Rubio. „V posledních dvou letech došlo k masivním čistkám mezi venezuelskými důstojníky… A nebylo to kvůli korupci… Bylo to proto, že je Kubánci nachytali a nahlásili,“ dodal.

Podle některých analytiků ale kubánská podpora nakonec nebude rozhodující. „Tvrzení, že Kuba kontroluje Venezuelu, je tu od začátku Chávezovy éry, dlouho se to přehání,“ řekl listu The New York Times expert na Venezuelu a profesor sociologie David Smilde z Tulaneské univerzity. Kubánci jsou podle něj spíše poradci, než aby nařizovali režimu, co má dělat.

Juan Guaidó, předseda Národního shromáždění a prozatímní prezident Venezuely, slíbil, že kubánský vliv v zemi omezí, jak žádá opozice už roky. V únoru 2014 se studentská vůdkyně Gaby Arellanová snažila pomocí petice apelovat na kubánského velvyslance v Caracasu. „Nedovolíme Kubáncům dál zasahovat do našich vnitřních záležitostí. Nechceme, aby dál kontrolovali média, řídili vojenské operace a převychovávali naše děti,“ citoval Arellanovou list Guardian.

Kuba je nyní znepokojená hlavně snižujícími se dodávkami ropy – aktuálně podle CNN dostává z Venezuely asi 50 tisíc barelů denně. Vlastní ale zásobu asi pěti milionů barelů, což by zemi stačilo až na 45 dnů, pokud by přišla krize, řekl CNN kubánský expert na energetiku Jorge Piňón z Texaské univerzity v Austinu.

Za Venezuelou stojí Erdogan či režim v Íránu

Kromě Kuby za Madurem stojí i Erdoganovo Turecko, jež Venezuele posílá potravinovou pomoc či léky výměnou za zlato. Caracas udržuje dobré vztahy také s nedemokratickým režimem v Íránu, obě země spojuje, že jsou vývozci ropy, zažily revoluci a mají společného nepřítele v podobě Washingtonu. Oba státy spolu obchodují a proudí mezi nimi vzájemné investice. V prosinci dokonce vlivný íránský admirál ohlásil, že Teherán plánuje poslat k Venezuele námořní misi s válečnými loděmi.

I přes jasnou podporu venezuelskému režimu se ale Teheránu ve skutečnosti mohou americké sankce uvalené na venezuelský ropný průmysl hodit v době, kdy se Trump snaží islámskou republiku přiškrtit, připomíná Bloomberg.

Silné hospodářské zájmy hrají roli u Číny, které dluží Venezuela vůbec nejvíc: za deset let si půjčila 50 miliard dolarů. Čína v zemi investovala do železnic, přehrad i elektráren v rámci posilování svěho ekonomického vlivu napříč světadíly. O politické převraty tak příliš nestojí.

U Ruska je to podobné. „Venezuela vždy potřebovala Rusko ke spolupráci v oblasti tvroby cen ropy a vyvážení vlivu Saúdské Arábie v kartelu OPEC. Přístup k nalezištím ropy a k produkci je to zásadní, co Moskvu zajímá. Státní energetická firma Rosněfť má ve Venezuele nespočet projektů a poskytla venezuelské ropné společnosti PDVSA významné půjčky. Rusko samotné poskytovalo půjčky. Někteří analytici hovoří o 17 miliardách dolarů,“ poznamenal hispanista Urban.

Stejně jako v případě Kuby i zde funguje vzájemná výměna. „Venezuela kupovala od Ruska na oplátku ve velké míře zbraně a v poslední době také podnikala společná cvičení. Ruská média poslední dny vstupují do hry propagací, zejména ze strany státních médií RT a Sputnik. Snaží se ovlivnit sociální sítě a veřejné mínění cílenou propagandou,“ upozornil Urban.

Vojenský zásah? Dá se čekat spíš ze strany USA a okolních států, míní expert

Podle hispanisty ale Moskva v případě Venezuely k intervenci nesáhne. „Otázkou je, jak Madurovy milice a ozbrojené složky budou jednat s opozicí. Pokud se situace vyhrotí, lze si představit, že USA, Kolumbie, Brazílie či někdo další zasáhne. Rusko samotné vojensky zasahovat pravděpodobně nebude, přece jenom Venezuela není v dosahu jako Sýrie,“ podotkl odborník.

„Jako nejpravděpodobnější scénář se jeví ztráta podpory armády, společnosti a útěk Madura ze země. Již nyní se hovoří o dvou ruských letadlech připravených v Caracasu pravděpodobně k evakuaci,“ doplnil Urban.

Pokud Madurův režim padne, Venezuela pravděpodobně naváže nová spojenectví. „Nějaká změna proběhne v tom smyslu, že už to nebude ten poslední režim, který funguje v úzkém spojení s Kubou, Ruskem a Čínou. Nicméně vůči Číně mají obrovský dluh, takže co se týká Číny, tak k moc velkým změnám nebude docházet. Ale myslím, že vztah s Kubou nebo třeba Nikaraguou se bude muset změnit, protože to nebude pro nové směřování země slučitelné. A nebude to také slučitelné s demokracií,“ předpovídá analytik Petr Boháček z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).