Sousedé najednou vraždili sousedy mačetami a brali si jejich majetek – ze zabíjení se stala práce. Tak vzpomíná na hrůzy rwandské genocidy z roku 1994 tehdejší manažer hotelu v Kigali Paul Rusesabagina, který byl spolu s manželkou Tatianou hostem Hyde Parku Civilizace. Někteří Tutsiové platili za takzvaně lepší smrt, přesto je vrahové z řad Hutuů zmasakrovali. Muž, který říká, že „miluje řešení konfliktů slovy“, zachránil přes 1200 uprchlíků. „Mé svědomí mi řeklo, že pokud odejdu, tak mě nikdy nenechá na pokoji. Nikdy nebudu spokojený,“ podotkl Rusesabagina. Jeho příběh popisuje oceňovaný film Hotel Rwanda.
Příčiny masakru jsou podle Rusesabaginy zakořeněny ve rwandské minulosti. „Před získáním nezávislosti v roce 1962 byla Rwanda královstvím, které ovládali panovníci. Praxe tehdy byla zabíjet. Většinoví Hutuové se pak rozhodli, že budou bojovat. Když získali nezávislost, odešli Tutsiové do exilu. Následně se spojili v uprchlických táborech s ugandskou armádou a začali bojovat pro Idi Amina Dadu, kterého odstranili v roce 1979. V roce 1986 se pak ujali moci. Bylo jasné, že další cíl bude Rwanda,“ konstatoval Rusesabagina.
Lidé věděli, že je něco špatně, ale zavírali před tím oči
Tutsiové, kteří bojovali v Ugandě, přešli do Rwandy, kde útočili na Huty a zabíjeli civilisty. Napětí mezi oběma etnickými skupinami přerostlo v občanskou válku. „Na přelomu let 1993/1994 jsme nevěděli, co se stane, že to bude genocida, ale už to bylo zjevné,“ poznamenal bývalý manažer hotelu. Lidé ale podle něj pár měsíců před masakrem zavírali před zhoršující se situací oči.
Tatiana Rusesabagina popsala incident, kdy jela pro syna do školy a zaútočil na ni armádní džíp. „On do mě strčil a potom se auto převrátilo na bok. Všechna auta, která jela za námi, se zastavila a lidé říkali: Tohle nebyla nehoda, tohle bylo předem připravené. Bylo to připravené, byla to výhrůžka vůči mně a nebyla první,“ zdůraznila Tatiana.
„Očekávali, že mě v tom džípu najdou,“ okomentoval incident Rusesabagina s tím, že se ho pokusili několikrát zabít, rodina se proto přesunula z domu do hotelu.
Tvrdá propaganda: Tutsiové jako švábi
Svou roli v zahájení masakru sehrály noviny Kangura (Probuďte to), v nichž vyšel v únoru 1994 článek Konečný útok, ale také rádiové vysílání RTLM, které podněcovaly nenávist vůči Tutsiům. „Spustili propagandu, která byla zaměřená na celou populaci Tutsiů, kteří odešli do exilu. Byli zobrazováni jako zločinci, byla to pomlouvačná kampaň. Dokonce rebely odlidšťovali, když je nazývali šváby. Když zabijete švába, tak deratizujete, zato když zabijete člověka, tak je to zločin,“ poznamenal Rusesabagina.
Významnou roli sehrál i muzikant Simon Bikindi, jehož vražedné písně byly mezi Rwanďany velmi populární. V roce 2008 byl odsouzen na patnáct let za mřížemi za to, že na shromáždění nabádal Huty, aby vraždili Tutsie, připomněl soudce Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu Robert Fremr.
Osudným dnem se stal 6. duben 1994, kdy byl sestřelen letoun se rwandským prezidentem. „Tatiana slyšela výbuch a zavolala mi, abych se rychle vrátil domů,“ vzpomíná Rusesabagina. „Slyšela jsem nenormální hluk, byli jsme zvyklí na střelbu ze zbraní, ale tohle byl skutečně rezonující zvuk a všem nahnal strach. Vládla panika. Říkala jsem si, že se asi stalo něco vážného,“ řekla ČT Tatiana. Po nedávné dohodě mezi znepřátelenými stranami ale nečekala, že by mohl být zabit prezident.
Příslušníci většinového kmene Hutu 7. dubna vyšli do ulic, kde začali zabíjet Tutsie – většinou mačetami. „Bylo to, jako když nalijete olej do ohně,“ vzpomíná Rusesabagina. U Rusesabaginy se tehdy schovávali sousedi – celkem tři desítky lidí. Jeho syn viděl na vlastní oči rozsekané tělo svého kamaráda, kterého šel navštívit. „Někteří ti lidé ještě nebyli úplně mrtví. Po návratu šel do svého pokoje a čtyři dny nepromluvil,“ podotkl bývalý manažer hotelu.
Zlo je v nás všech
Lidé, se kterými Rusesabagina den předtím večeřel, byli zavražděni. Manželé se později ujali jejich dvou dcer, které našli v uprchlickém táboře. „Lidé, se kterými jsem jedl a pil, které jsem zval na jídlo a pití, jsem teď viděl s mačetami. To pro mě bylo ponaučením. Zjistil jsem, že každý z nás v sobě může skrývat velmi divoké zvíře,“ konstatoval Rusesabagina.
O pár dnů později se mu podařilo vyjednat, že se spolu se všemi ostatními sousedy evakuuje do hotelu. „Miluji slova a rád řeším konflikty slovy,“ říká muž, kterému dal velitel pušku, aby „postřílel všechny šváby“. To Rusesabagina odmítl, tak požadoval v přepočtu asi 1500 dolarů za jeden lidský život. Nakonec se dohodli na jiné částce – Rusesabagina vybral částku ze sejfu kanceláře ředitele hotelu.
Do hotelu Mille Collines, do nějž se nakonec Rusesabagina přesunul z hotelu Diplomat, postupně přicházeli další a další uprchlíci, až jich bylo přes 1200. Zde vznikla rada pěti hostů, s nimiž se manažer potkával a řešil každodenní problémy. Vedle sebe žili 78 dnů Hutuové i Tutsiové. Hotel za tu dobu navštívila řada špehů, které se Rusesabagina snažil držet u těla.
Jednoho dne se probudil s pistolí u hlavy – prý musí předat všechny uprchlíky. Okolo hotelu byly džípy a milicionáři. „Řekl jsem si, že to je konec. Poprvé ve svém životě jsem to téměř vzdal,“ podotkl. Nakonec se mu ale opět podařilo vyjednat, že lidé mohli zůstat.
Jediná jistota byla smrt
Rusesabagina chodil každé ráno na střechu hotelu, kde sledoval východ slunce. „Jediná věc, kterou jsem si byl v roce 1994 jistý, byla, že zemřu. Věděl jsem, že budu zabit, ale předtím jsem chtěl dělat každý den nějakou maličkost a v tom jsem vytrval až do konce těch tří měsíců, do 4. července 1994. Naučil jsem se věřit v osud, říkal jsem si, že nezemřu, dokud nesplním své poslání,“ konstatoval bývalý manažer.
Připravil si také balík peněz – poslední úplatek. „Vždy u sebe musíte něco mít, nikdy nemůžete vyjednávat s prázdnýma rukama. Proto jsem si dával pozor, abych u sebe až do konce něco měl a mohl něco nabízet,“ podotkl manažer, který zůstal v hotelu až do konce. V květnu došlo k výměně za zajatce, on ale poslal pryč jen svou rodinu. Lidé mu totiž řekli, že pokud odejde, raději rovnou skočí ze střechy. A tak setrval, i když to považuje za nejtěžší rozhodnutí v životě.
„Byla jsem přesvědčená, že ho už nikdy neuvidím, bylo to strašně těžké, ale musela jsem to přijmout,“ vzpomíná Tatiana. Konvoj byl ale obklíčen milicemi a vojáky. „Mlátili nás – málem k smrti. Ale nakonec nás vojáci začali chránit a nechali nás odjet, a tak jsme vlezli do náklaďáku a vrátili se do hotelu,“ konstatovala Tatiana.
Druhý pokus dostat se z hotelu byl ale již úspěšný. První konvoj odjel v červnu, Rusesabagina odjel schovaný v džípu OSN až v červenci. „Nechtěl jsem, aby armáda věděla, že odjíždím, kdyby se to lidé dozvěděli, řekli by si, že jsem zrádce a teď jedu za svými – za rebely,“ podotkl bývalý manažer. Díky jeho úsilí nebyl nikdo z hotelu zraněn, odveden ani zabit.
Celý národ byl opuštěn
Západ Rwanďany v roce 1994 opustil, cizinci byli ze země evakuováni, zatímco Rwanďané museli zůstat. „OSN byla úplně zbytečná instituce, slíbili nám iluzi. 2500 členů mírových jednotek bylo jen neutrálními pozorovateli. Přišli a nic nedělali,“ kritizoval Rusesabagina přístup organizace. Belgie stáhla mírové jednotky po vraždě několika členů mise.
„Viděli jsme, jak utíkají. Celý národ byl opuštěn a ponechán napospas vrahům. Mučili oběti, lidé umírali pomalu. Přišli, usekli lidem ruce a zase odešli, pak se vrátili a usekli jim šlachy, aby nemohli utéct,“ popsal bývalý manažer zvěrstva. Mnozí lidé platili za „lepší smrt“ zastřelením. I přesto byli někteří rozsekáni na kousky. Mnoho žen bylo znásilněno.
Podle soudce Fremra selhaly hlavně Spojené státy, které se bály mluvit o genocidě po špatných zkušenostech ze Somálska. Prezident Bill Clinton se Rwanďanům později osobně omluvil.
Vraždění trvalo sto dnů. Hutuští extremisté za tři měsíce etnických čistek zmasakrovali na 800 tisíc menšinových Tutsiů a umírněných Hutuů. Další miliony lidí vyhnalo násilí z domovů. Ze zabíjení se stalo zaměstnání, říká Rusesabagina. Propaganda ze strany Hutuů vybízela lidi, aby zabíjeli své sousedy a brali si jejich majetek. Podle Rusesabaginy je problém, že se takové hrůzy děly už dříve, ale nebyly nikdy potrestány. „Zabíjení a okrádání sousedů se stalo něčím normálním,“ podotkl.
Někteří Hutuové sousedy zachraňovali
Rusesabagina ale zdůrazňuje, že ne všichni Hutuové byli zločinci. „Byla to pouze skupina lidí, kteří byli extrémisti, kteří se zabíjením začali a pokračovali v něm,“ podotkl Rusesabagina. Mnoho Tutsiů přežilo právě proto, že je zachránili jejich sousedé z kmene Hutuů. „Viděl jsem hodně lidí, kteří se chovali skutečně lidsky, a ne zle,“ poznamenal Rusesabagina.
Od genocidy už uplynulo 22 let a Rwanda stále zůstává rozdělenou zemí. Jizvy se hojí pomalu. „Je tu stále nedůvěra. Napětí je obzvlášť cítit, když probíhají připomínkové ceremonie,“ uvedl jeden z obyvatel Rwandy.
Rusesabagina žil ve Rwandě ještě dva roky po masakru, pak se ho ale pokusili zabít. „Špion mi říkal, že jsem někde získal počítače. Chtěl mi prohledat dům, těsně za mnou vytasil zbraň, měl u sebe kalašnikov a pistoli,“ vzpomíná. Pomohl mu pomocník v domácnosti, který ho varoval, a tak stačil shodit útočníka ze schodů a zavolat o pomoc. Nakonec byl zabiják zadržen.
Historie se opakuje
Vzpomínkové akce k 20. výročí se Rusesabagina účastnit nemohl kvůli kritice rwandského prezidenta Paula Kegameho. Nyní žije v exilu a Rwandě se snaží pomáhat skrze svou nadaci Hotel Rwanda a obává se, že by se podobná zvěrstva mohla opakovat. „Historie se opakuje, jako lidské bytosti se z historie nikdy nepoučíme. Co se odehrálo v roce 1994 ve Rwandě, tak v zemi jsou opět všechny předpoklady k tomu, aby se stalo něco podobného,“ zdůraznil Rusesabagina, který ale nikdy nepřestal věřit v Boha.
