„Sbohem, špione.“ The Economist píše o masivním vyhošťování ruských agentů

Toto hromadné vyhoštění, které je největším v historii, bude mít pravděpodobně trvalé následky pro zpravodajské služby ruského prezidenta Vladimira Putina a jejich schopnost špehovat a pokoušet se v Evropě o podvratnou činnost.

První Rusové museli odjet hned v prvním týdnu války ze Spojených států a Bulharska; další kolo vyhošťování následovalo v polovině března ze Slovenska a opět z Bulharska, 23. března se připojilo Polsko a pobaltské státy a čtvrtého dubna kavalkáda dalších, včetně 75 z Francie a Německa. Pátého dubna jich devět zemí a samotná Evropská unie poslaly domů více než 150.

Vyhoštění špionů v takovém rozsahu nemá obdoby. Je to více než dvojnásobek počtu vyhoštěných v roce 2018, kdy 28 západních zemí vykázalo 153 podezřelých špionů v reakci na ruský pokus o vraždu bývalého ruského zpravodajského důstojníka Sergeje Skripala, k němuž došlo v anglickém Salisbury.

Podle Marka Polymeropoulose, který do roku 2019 vedl operace CIA v Evropě a Eurasii, mělo vyhošťování, jakého jsme nyní svědkem, přijít už dávno. „Evropa byla jejich historickým hřištěm a jejich diplomatický personál je na mnoha těchto místech zatraceně početný,“ řekl Polymeropoulos a dodal, že v době, kdy působil v CIA, pokládala tato organizace „Evropu za klíčové bojiště s Rusy“.

Špioni hráli klíčovou roli při plánování invaze

Bezprostředním cílem vyhoštění je potrestat Rusko za jeho invazi na Ukrajinu. Při plánování a vedení útoku hráli klíčovou roli jak úředníci ruské bezpečnostní služby FSB, tak vojenské rozvědky GRU, které je připisován útok na Skripala. Zároveň jde o snahu ztížit Rusku hlavní činnost zpravodajských služeb: krádež tajemství.

Přítomnost ruských zpravodajských služeb v některých evropských zemích se natolik rozrostla, že pro místní bezpečnostní služby začalo být obtížné sledovat podezřelé a prokázané špiony.

Loni šéf německé špionáže uvedl, že ruská špionáž je na stejné úrovni jako za studené války. Před posledními vyhoštěními se odhadovalo, že na velvyslanectvích a konzulátech v Evropě působí téměř tisíc nedeklarovaných ruských zpravodajských důstojníků.

Česko začalo už loni

Vykořenění zpravodajských důstojníků také pomáhá izolovat Evropu od ruské sabotáže a podvratné činnosti. Kořeny posledních vyhoštění sahají svým způsobem až do loňského roku ke kauze Vrbětice, píše The Economist.

V dubnu 2021 Česká republika obvinila GRU z bombového útoku na sklad zbraní v zemi. Vyhostila 81 ruských diplomatů, což je jedním z důvodů, proč jich v nynější vlně vyhošťování Česká republika vykázala méně. Spojené státy tehdy vyhostily deset ruských diplomatů a ostatní evropské země čtrnáct.

Tato epizoda a další podobné podnítily NATO k rozsáhlému auditu ruských rezidentur na západních ambasádách a jejich činnosti. Audit zjistil, že ambasády země jsou plné nedeklarovaných zpravodajských důstojníků ze všech tří jejích služeb: GRU, FSB a SVR – ruské zahraniční rozvědky, k níž patří většina špionů na diplomatických misích v zahraničí.

Přestat podněcovat

V říjnu loňského roku NATO vyhostilo ze své mise v Bruselu osm údajných špionů, což přimělo Rusko, aby úřad uzavřelo a na oplátku vyhostilo NATO z Moskvy. Účelem vyhoštění ruských úředníků z Evropy není jen zabránit jim v nežádoucích činnostech. Jde také o to, aby přestali podněcovat jiné.

Důstojníci GRU, kteří otrávili Sergeje Skripala a byli zodpovědní za výbuchy muničních skladů a továren v Bulharsku, nepředstírali, že jsou diplomaty v Londýně nebo Sofii; byli vysláni z Moskvy pod takzvaným neoficiálním krytím. Je známo, že útočníci, kteří otrávili Sergeje Skripala, předstírali, že jsou turisté, kteří přijeli kvůli katedrále v Salisbury.

Podobné tajné akce se však často opírají o podporu místních velvyslanectví, například o využívání diplomatických zásilek k převozu nezákonného materiálu přes hranice. Ztížit podobné akce je rozumné, ale neobejde se to bez následků, protože Rusko na ně odpovídá stejnými kroky. Po útoku na Sergeje Skripala Rusko vyhostilo 189 západních úředníků.

Rusko vyhoštěné hbitě nahrazuje

Navíc ani vyhoštění ruských diplomatů není trvalé řešení. Rusko má tendenci posílat zpět nové špiony, aby nahradilo ty, kteří museli odejít, a západní kontrarozvědky tak musí znovu zjišťovat, který z tajemníků na dolních příčkách diplomatického žebříčku je novým špionem.

Někteří západní představitelé tvrdí, že jejich cílem je zajistit, aby početně bobtnající ruská velvyslanectví v Evropě nebyla větší než jejich západní ekvivalenty v Moskvě – což je zásada, na které loni trvala Česká republika. To vyžaduje neustálé odmítání víz pro nově příchozí a pečlivé sdílení informací mezi spojenci, aby zpravodajský důstojník vyhoštěný z jedné země nemohl být poslán do jiné.

Adepti pro druhou stranu

Méně ruských špionů v New Yorku, Londýně nebo Paříži znamená méně potenciálních dvojitých agentů. Přesto jich stále zůstává dost. A západní špioni mezi nimi mohou za současných okolností ulovit vhodné adepty – obdobně jako tomu bylo v případě sovětské invaze do Československa v roce 1968.

Deziluze z tohoto kroku přiměla generála KGB Olega Kalugina k tomu, že odešel jako disident do Ameriky. A ze stejného důvodu se z rezidenta KGB v Londýně a archiváře KGB Vasilije Mitrochina stali mimořádně úspěšní agenti britské tajné služby MI6.

Válka na Ukrajině, která je mnohem krvavější než potlačení Pražského jara v roce 1968, může mít podobný dopad na některé jejich nástupce v GRU, SVR a FSB, píše The Economist.

„Mnozí z těch, kteří zde slouží, si plně uvědomují, že Rusko bylo touto katastrofální válkou poníženo, protože mají neomezený přístup k informacím,“ říká historik zabývající se ruskými zpravodajskými službami Jonathan Haslam. „A z toho se dá soudit, že se na ně po návratu do vlasti nebude moci režim tak docela spolehnout.“