S pomocí Václava Havla roztančil proluku na nábřeží Prahy. Architekt Milunič slaví osmdesátku

Veřejnost ho zná jako autora Tančícího domu. Český architekt chorvatského původu Vlado Milunić má ale kromě spolupráce s kanadsko-americkým architektem Frankem Gehrym na kontě i mnoho veřejně prospěšných budov. Do povědomí se zapsal i pro své názory na podobu pražských sídlišť či mrakodrapovou zástavbu. Rodák z Chorvatska, který ale od šestnácti žije v Česku, slaví osmdesátku.

Architekt Vlado Milunič
Zdroj: ČTK Autor: Kateřina Šulová

Po nástupu komunistů k moci byl v Československu trend spíše opačný, lidé tehdy ze země častěji utíkali, než přijížděli. Neplatilo to ale pro rodiče Vlada Miluniče. Ti přiletěli z Bostonu, kde byli jako lékaři na studijním pobytu. V Praze už ale zůstali v rámci politické emigrace, protože v Jugoslávii pro svoje přesvědčení nebyli vítáni. To předurčilo i osud Vlada.

Jeho pradědečkem byl přitom jeden z nejvýznamnějších Chorvatů všech dob, známý básník Ivan Mažuranić, jehož portrét dokonce zdobí současnou chorvatskou stokunovou bankovku. Na gymnázium tak Vlado nastoupil ještě v chorvatské Rijece. Po odjezdu rodičů ho společně s jeho sestrami vychovávala babička. S rodiči se shledal až po několika letech, když se za nimi přestěhoval do „exilu“ do Prahy.

Tady už taky na začátku šedesátých let nastupuje na architekturu na Českém vysokém učení technickém. Poté se na tři roky po vzoru svých rodičů vydává na pracovní zkušenou do Paříže. Po návratu do své druhé vlasti začíná pracovat v ateliéru Gama, kde také odstartoval spolupráci s architektem Janem Línkem.

Architekt Vlado Milunič při práci na Tančícím domě
Zdroj: ČTK
Autor: Michal Krumphanzl

O deset let později se osamostatnili jako tvůrčí dvojice. Zabývají se především sociální architekturou. Společně vyprojektovali na dvacet areálů geriatrických komplexů v Praze. Z toho zrealizovali čtyři domovy pro seniory – v Bohnicích, Malešicích, Chodově a Hájích.

Dalším výrazným Miluničovým počinem je obytný areál Hvězda na sídlišti Petřiny v Praze. Toto netypické barevné sídliště je řadou odborníků ceněno jako ukázkový protiklad šedivých betonových sídlišť. O zlidštění sídlišť obecně architekt dlouhodobě usiloval.

„Je třeba postavit nové stavby na volné plochy mezi paneláky, vytvořit zimní zahrady, postavit střešní nástavby. Ale je nutné, aby na každé části sídliště pracovali jiní architekti, aby to nebylo monotónní,“ říkal. Ukázkou jeho představ, jak by mělo sídliště vypadat, je projekt centra sídliště Malešice, který však nebyl realizován.

Začátek vzniku jeho nejslavnějšího díla sahá do osmdesátých let. Jako tehdy už šestičlenná rodina se Miluničovi nevešli do panelákového bytu a dostali přidělený byt v domě rodiny Havlových.

„Dostali jsme se do prázdného třetího patra, které jim v roce 1948 sebrali. Neměli jsme žádný nábytek a Havlovi nás poprosili, abychom si jejich původní nábytek vzali. Když zemřeli rodiče, Václav mě poprosil, jestli bych neudělal rozdělení bytu pro dvě rodiny, pro Ivana a pro něj,“ vzpomínal architekt.

„A protože tehdy byl Václav každou chvíli ve vězení, udělal jsem vtip a oddělil obývací pokoj od pracovny mříží a za ní udělal skromné vězeňské lůžko, aby netrpěl šoky, když často střídal pobyt domácí s tím vězeňským. Vzal to jako vtip a s Olgou jsme pak spolupracovali na dalších úpravách bytu,“ smál se Milunič, i když vzpomínal na časté výslechy Státní bezpečností, která chtěla do rekonstrukce zasahovat a umísťovat do bytu stále více odposlechů.

Vedle zmíněného domu v centru Prahy stával dříve neoklasicistní činžovní dům, který byl při americkém leteckém náletu na Prahu ke konci války roku 1945 zničen. Od té doby místo něj bila do oka proluka.

Začátkem devadesátých let, kdy už byl Václav Havel prezidentem, znovu přišli s myšlenkou její zástavby. „Chtěl jsem, aby ten barák byl parafrází na sametovou revoluci, v druhém plánu je totalitní společnost, od které se oddělila menší část, která se vydala do světa změn,“ popisoval záměr svého nejslavnějšího díla architekt.

Dům, který tančí

Dům měl původně sloužit kultuře, byly by v něm také obchody nebo občerstvení. Nenašel se ale investor. Projekt nebyl přijímán jednoznačně. Jeho zastánci oceňovali odvážnou moderní architekturu, která Praze chybí, odpůrci tvrdili, že se do historické Prahy nehodí a naruší panorama.

Podstatné ale bylo, že se dům líbil manažerům společnosti Nationale Nederlanden Real estate. „Řekl jsem jim, že odpor překonám tím, že se spojím s nějakou světovou hvězdou,“ vzpomínal Milunič. Ke spolupráci si přizval kanadsko-amerického architekta a designéra Gehryho.

Tančící dům v Praze
Zdroj: ČTK
Autor: Martin Štěrba

Hokejový fanda Gehry prý řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli. „Byl hvězda, před kterou se všichni skláněli. Udělal tyhle nohy,“ ukazoval na roztančené základy domu při rozhovoru před pěti lety.

Mezi známá Gehryho díla patří třeba Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbau, které ale bylo dokončena až rok po Tančícím domě. Údajně právě na pražské zakázce si Gehry ověřil možnosti vyžití 3D počítačového modelování, které využil i v Bilbau.

Ginger a Fred

Základní kámen Nationale Nederlanden Building, jak byla budova oficiálně pojmenována, byl položen 3. září 1994.

Neoficiální jméno daly stavbě dvě věže připomínající postavy tanečníků. Proto se jí někdy také říká Ginger a Fred podle známých tanečníků Ginger Rogersové a Freda Astaira. Jako vzpomínku na legendární duo natočil v roce 1986 Federico Fellini i stejnojmenný film.

Tančící Ginger Rogersová a Fred Astaire
Zdroj: ČTK

Provoz byl zahájen 20. června 1996. Na vrcholu věže symbolizující postavu muže je kopule s konstrukcí z trubek potažená nerezovou síťovinou. Dům má devět podlaží s vertikálním dělením na dvě části. Díky tvaru budovy je každé patro jiné. Nesymetrické místnosti se tak hůř zařizují, dům také vystupuje do ulice, čímž více překáží chodcům.

V budově je využitelná plocha skoro tři tisíce metrů čtverečních kancelářských prostor na šesti podlažích, restaurace o ploše 679 metrů čtverečních v nejvyšším patře a konferenční středisko v přízemí a suterénu. Část interiéru navrhla známá architektka Eva Jiřičná.

Tančící dům získal v roce 1997 nejvyšší ocenění v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. V anketě časopisu Architekt se dostal mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. Dodnes zůstává jedním ze symbolů Prahy a údajně je po Karlově mostě a Hradčanech třetím nejfotografovanějším objektem metropole.

Další projekty

Po Tančícím domě se Milunič vrhnul do tvorby výše zmiňovaného obytného areálu na Petřinách, kde se do sídliště pokusil vnést tradiční městský řád. „Francouzi vymysleli paneláky. Jejich sídliště jsou na hnusných lokalitách, v Praze ale mají úžasné lokality,“ komentoval Petřiny, kde se vyrovnával s podélně a příčně nastavěnými paneláky a vysokým hotelem na volném prostranství.

Doplnil je stavbami, které se zvyšují směrem k té nejvyšší, vytvářejí vnitrobloky, jsou barevné a mají šikmé střechy. „Je to moje mediteránní téma, nesnáším rovné střechy, to je jak uříznutá hlava,“ popisoval architekt.

Podle jeho projektu vyrostla taky atypická vila v jihočeské Plané nad Lužnicí. „Návrh vznikl krádeží. Vykradl jsem Franka Lloyda Wrighta, svého kamaráda Franka Gehryho a Bruce Goffa,“ přiznal se k inspiraci největšími světovými architekty. V zahraničí se podílel například na vzniku takzvané české čtvrti v čínské Šanghaji.

Milunič se zapojil i do veřejné debaty o stavbě pražských mrakodrapů – byl proti nim. „Nové výškové budovy na Pankráci jsou v rozporu s tím, jak je hlavní město komponované,“ řekl v jednom z rozhovorů.

V roce 1998 byl Milunič jednou z 11 osobností, které při příležitosti oslav osmdesátého výročí vzniku republiky ocenil pražský magistrát. Stříbrné medaile získali lidé, kteří se zasloužili o mezinárodní věhlas Prahy.

Veřejná aktivita

Architekt se ale ani v důchodovém věku nebojí postavit za to, čemu věří. V roce 2016 společně se skupinou architektů, urbanistů a dopravních inženýrů podpořil přestavbu brněnské železniční stanice v téměř původní poloze podél Nádražní ulice v centru města. O lokalitě nového nádraží se tehdy spolurozhodovalo v referendu.

Přesun k řece by podle něj výrazně zhoršil obslužnost nádraží městskou hromadnou dopravou. Vysokorychlostní tratě dle skupiny odborníků mohou procházet nádražími v obou variantách. Nakonec byla ale jako preferovaná vybrána právě varianta přesunu k řece. Kromě něj tehdy memorandum podepsali další významní architekti jako Jan Sapák a Ivan Ruller a desítky dalších.

Při příležitosti svých pětasedmdesátých narozenin Milunič uvedl, že českou architekturu podle něj ničí korupce. Málokterý investor je navíc tak odvážný, aby nechal do Prahy vstoupit takvýrazný objekt, jakým byl právě v 90. letech jeho Tančící dům.