Hlavní město Praha nedávno představilo Metropolitní plán, který je hlavním dokumentem budoucího stavebního rozvoje Prahy. Tento plán počítá s tím, že by po roce 2020 mohly mrakodrapy a jiné výškové budovy vyrůst ve čtrnácti nových lokalitách. Zatímco někteří politici a Klub za starou Prahu s plánem nesouhlasí, architekt Martin Barry z organizace reSITE vůči tomu není tak skeptický.
Martin Barry: Problémem není počet mrakodrapů v Praze, ale jejich vzhled a uliční úroveň
O Praze se říká, že je stověžatá. Jsou právě mrakodrapy její budoucností? Neuškodí to kráse metropole?
Mohou poškodit panorama v případě, že budou ošklivé. To je důvod, proč lidé nemají rádi Pankrác. Ale pokud využijí developeři nových stavebních předpisů dobře, mohou vytvořit zajímavý příspěvek k panoramatu. Město potřebuje podporovat a prosazovat dobrý design a stavební postupy. Londýn, Vídeň a Dublin jsou dobrými příklady. Nové výstavby zkompletovaly historické věže. Amsterdam zaujal odlišným přístupem k rozvoji vyšších budov mimo centrum. Všechny mají hodnotu. Myslím, že v Česku chybí vize radních, aby nám řekli, co je pro Prahu správné.
Zmínil jste Pankrác. Není tam mrakodrapů už příliš moc?
Podle mého názoru problémem na Pankráci není typ budov nebo jejich množství. Ale je to kvalita architektury a zkušenosti s těmito druhy budov. Je zde příliš mnoho volného prostoru a budovy jsou příliš podobné – jde o vertikální obdélníky. Situaci by zlepšila větší hustota a atraktivnější fasády těchto domů. Zlepšilo by se tím panorama i životní prostředí ve městech. A mimochodem – měli bychom se více zajímat o městské prostředí než o vzhled panoramatu. Krása Prahy nespočívá jen v tom, že je ze sto věží. Je to také dáno kvalitou pěších zón v centru. Měli bychom se snažit o tuto kvalitu v každé nové části města.
Martin Joseph Barry (36)
Martin je krajinný architekt z New Yorku a šéf neziskové organizace reSITE, pořádající v Praze významnou mezinárodní konferenci. Donedávna byl partnerem newyorské kanceláře W Architecture. Osm let zde vedl velkolepé krajinářské projekty, jako městská nábřeží, parky, náměstí a univerzitní kampusy po celém světě – ve Spojených Státech, Saúdské Arábii, Číně, SAE, na Haiti, v Kanadě, v Mexiku i v Evropě. Má univerzitní diplom z oborů historie, ekonomie a krajinné architektury. V roce 2016 mu byla udělena prestižní cena ASLA – Americké společnosti pro krajinnou architekturu. Do Prahy se dostal v roce 2011 jako stipendista Fulbrightova programu a ve stejném roce zde založil reSITE. 5. výroční konference reSITE 2016: Města a migrace se uskutečnila 16.-17. června v pražském Foru Karlín. Posláním reSITE je zanechat města v lepším stavu pro příští generace, překlenovat rozestupy mezi městskými samosprávami, architekty, investory, občanskými iniciativami a komunitami a přemýšlet o městském designu s důrazem na obyvatele. www.reSITE.cz
Martin Barry
Jak hodnotíte výškovou regulaci budov v Praze, která je na 27 patrech? Je to málo nebo hodně? Cítíte za tím zájmy developerů?
Je těžké na tuto otázku odpovědět. Je to stejné jako s dotazem, zda se mi více líbí červená nebo modrá. Rozvoj měst je více než jen sbírkou stavební formy. Člověk musí znát například ekonomiku. Strategický a metropolitní plán je především ekonomický plán pro budoucnost. Měl by na něm pracovat tým ekonomů rozvoje, kteří mají nastudované konkrétní město, v tomto případě Prahu. Měli by nastudovat, jak využít městský rozvoj jako nástroj tak, aby bylo město více konkurenceschopné. Přilákat mladou, inovační pracovní sílu.
Ale zpět k otázce. Architektonicky se výška jeví jako rozumná. Ale není to jen o výšce. Měly by existovat zpětné požadavky na zvýšení slunečního světla na ulicích, a přitom zajistit, aby panorama z těchto budov bylo mnohem zajímavější. Podle mého názoru by budovy měly být postaveny v těsném sousedství s pěkně navrženými ulicemi, které jsou pohodlné pro chůzi. Více než výška mě znepokojuje fakt, že se 27patrové obdélníky staví ve středu nějakého prostoru bez městského života kolem sebe.
Celou dobu se tady bavíme o mrakodrapech. Vnímáte vůbec budovy o 27 patrech jako mrakodrapy?
Asi bych tyto návrhy neklasifikoval jako mrakodrapy. Je to zavádějící. Jde o zastaralý termín, který byl vybrán, aby popisoval budovy z 19. století, které byly vyšší než 10 pater nebo 50 metrů. Aktuálně ve Spojených státech, Asii a Evropě většina expertů klasifikuje jako mrakodrap všechny budovy, které jsou vyšší než 150 metrů. Budovy v Praze jsou vysoké 50 až 100. Neměli bychom ale pro ně používat matoucí adjektiva.
Výškové budovy by měly vyrůst ve 14 vybraných lokalitách. Všechny jsou v blízkosti metra. Je důležité, aby v Praze byl takový typ budov v blízkosti metra?
Obecně lze říci, že je důležité rozvíjet prostředí kolem stanic metra. Je třeba, aby bylo husté a použité smíšeně, to znamená obchody, domy i kanceláře. Byla to úspěšná strategie v Londýně a Vídni, a je standardní postup, kdy plánujeme takovéto věci po celém světě. Nazývá se to „transit oriented development“. Jde o strategii určenou na podporu veřejného tranzitu a také eliminování používání osobních aut. Je to nejlepší způsob pro rozvoj těchto hustě smíšených míst kolem 800 metrů od metra. To je pohodlná vzdálenost i na chůzi. Tento druh rozvoje můžeme najít v Japonsku, Nizozemí, Francii nebo Skandinávii. Ve většině případů je forma „výškové budovy“ nutná, zvláště když není mnoho volného prostoru v okolí.
Pro Prahu je to důležité, protože Praha je jedním z měst, které má největší koncentraci aut v celé Evropě. Jeden vůz je na muže, ženu i dítě, tedy jedno auto na tři obyvatele. Nárůst je velký, například v roce 1990 to byly tři auta na 10 občanů. Není zde dostatek místa na parkování, navíc používání auta je v Praze nejméně efektivní způsob dopravy. Řidiči velmi často parkují na chodníku nebo na zelených plochách. Míra využití automobilů například v Americe je asi 5 procent. U zbývajících 95 procent času mají auta v garážích a nečinně sedí. Takže má určitě smysl, že stavební lokality jsou v místech veřejné dopravy.
A co na ty vytipované oblasti vůbec říkáte? Například na Praze 11 (Chodov a Roztyly) tento nápad vzbudil nemalé emoce a starosta se proti tomu chce postavit. Podobně to je i na Rohanském ostrově, Vysočanech a Libni.
Tam je často k vidění emocionální reakce na vývoj, který se běžně nazývá „NIMBY“ nebo „Not in My Backyard.“ – Ne v mém dvorku. Ať jde o budování přenosové čistírny odpadních vod, nebo o věžák. Počáteční odpověď od občanů Prahy přes New York a Barcelonu bude „ne, díky, ne v mém okolí“ a obvykle se to stane v případě, když není k dispozici dostatek informací pro veřejnost. Veřejnost musí vědět, jaké výhody pro ni a pro město v tom plánu jsou. A v případě, že výhody nejsou v souladu s jejich očekáváním, je třeba, aby přišlo na řadu vyjednávání. Všechen městský rozvoj potřebuje agresivní, efektivní a inovativní zapojení veřejnosti.
Město Calgary v Kanadě (přes Calgary Municipal Land Development Corporation) například vynakládá více než 20 procent z rozpočtu rozvoje měst na spolupráci s veřejností a komunikaci. Pražský IPR pracuje na rozvoji práce s veřejností, ale Metropolitní plán byl do nedávného představení v podstatě tajemstvím (prezentace Metropolitního plánu na konferenci reSITE zde). Chodov je typický svým otevřeným prostorem a na Roztylech zase je k vidění nesouvislý městský charakter. Hustota budov v těsné blízkosti stanice metra by měla být ve prospěch těchto čtvrtí. Každou část a rozvojovou zónu je třeba zkoumat individuálně, pokud jde o vhodnost výškových staveb a větší hustoty zástavby, tak jako v Libni, na Rohanském ostrově nebo ve Vysočanech.
A co se týče starostů městských částí, ti bohužel nechápou rozvoj měst, a poradci nemají zkušenosti v plánování nebo vyvíjení významných projektů tady nebo v zahraničí. Takže bychom měli být v hodnocení opatrní.