Výroba elektřiny prochází revolučním přelomem, popisuje pořad Bilance. Projeví se to na ceně

Jaká je budoucnost energetiky, zkoumá nový díl pořadu Bilance. Náklady na výstavbu nových solárních elektráren klesly v poslední dekádě o devadesát procent, u větrných turbín je pokles sedmdesát procent. Stejně tak využití velkých baterií pro ukládání přebytků elektřiny zlevnilo exponenciálně a dnes se již ve světě staví velká úložiště, která jsou rentabilní. Výroba energie tak zažívá revoluční přelom, přesto (nebo právě proto) bude zdražovat.

Video Bilance - Konec uhlí. Čím budeme svítit?
video

Bilance: Konec uhlí, čím budeme svítit?

Zdroj: ČT1

Elektřina z nově postavených obnovitelných zdrojů nyní vychází levněji než v případech, kdy investoři staví nové konvenční zdroje – plynové, uhelné nebo jaderné. Přelom v energetice se už projevil například v Německu, které ohlásilo ústup nejprve od jaderné a posléze i uhelné výroby elektřiny, a musí proto masivně investovat do nových zdrojů.

V roce 2020 Německo vyrobilo 50,5 procenta elektřiny z obnovitelných zdrojů –⁠ 27 procent z větru, 10,4 procenta ze slunce, podíl 9,3 procenta činila biomasa a 3,7 procenta voda. Loňský rok byl kvůli snížení spotřeby způsobené covidem a velké větrnosti k zeleným zdrojům mimořádně příznivý, ale trend je jasný.

Jen za první polovinu letošního roku Němci dostavěli větrné elektrárny o kapacitě 971 MW, což je téměř kapacita jednoho temelínského bloku. Přičemž se jedná pouze o číslo přírůstku zdrojů na pevnině západního souseda. Větrné parky na moři rostou pomaleji, jejich stavba je dražší, ale přihazují pak do celkové bilance zásadnější výkony.

Záleží na počasí

Kapacita obnovitelných zdrojů nicméně není číslo vypovídající o stejných možnostech jako kapacita zdrojů elektřiny, které dokážou běžet téměř nepřetržitě. Jde o biomasu, vodu, jádro, plyn, odpady nebo uhlí.

Výkony fotovoltaiky i větrných elektráren silně kolísají podle počasí či denního cyklu. Jejich celoroční využití je tedy výrazně nižší než u kontinuálních zdrojů. Částečně tedy potřebují nějakou zálohu. Jak v Bilanci upozorňuje místopředseda představenstva ČEZu Pavel Cyrani, paradoxně se soláry a vítr zálohují částečně samy –⁠ v létě je přebytek sluneční energie, v zimě větrné.

Zároveň se často při přechodu studené fronty, kdy je více oblačnosti a soláry vyrábějí minimum elektřiny, zvyšuje větrnost. Člen vedení českého správce přenosové soustavy ČEPS Pavel Šolc k tomu doplňuje, že zálohování bude v nejbližší budoucnosti nejen na bateriových zdrojích, ale především napříč celou Evropou díky propojenosti soustav. 

Pomůžou chytré sítě

Nedostatek větru či slunce na jednom místě kontinentu může být vždy nahrazen dostatkem v jiné části. Aby to ale elektrická síť zvládla, musí se do ní investovat miliardy eur. Evropská unie tyto investice plánuje v rámci Plánu obnovy po pandemii a Modernizačního fondu.

Klíčovou technologií pro zvládnutí velkých výkyvů v distribuci budou podle Šolce také chytré sítě, které budou mít možnost i zastavit spotřebu v době, kdy bude energie nedostatek. Jejich součástí je informace, kolik elektřiny se v danou chvíli vyrábí a spotřebovává, jaká je předpověď a jaká momentální cena. Chytré spotřebiče v domácnosti, jež nepotřebují kontinuální napájení, třeba bojler, pračka nebo elektromobil, si pak podle ceny elektřiny budou vybírat, zda se vypnou, či zapnou. 

Svaz moderní energetiky odhaduje, že v Česku mohou obnovitelné zdroje pokrýt i více než třicet procent spotřeby elektřiny, a to už za deset let. Záleží ovšem na postoji vlády. Ta po roce 2011 zastavila podporu výstavby nových čistých zdrojů elektřiny. Důvodem byl nezvládnutý solární boom v letech 2009 a 2010, který dodnes stojí státní pokladnu devětadvacet miliard ročně. Více než polovina těchto nákladů se státu a obcím nicméně vrátí na daních a poplatcích.

Postupný konec uhlí

Státy Evropské unie se nicméně dohodly, že chtějí omezit svůj podíl na globálním oteplování a sníží emise skleníkových plynů v příští dekádě o pětapadesát procent oproti roku 1990. Tento závazek znamená nutnost masivně investovat do bezemisních zdrojů energií.

Uhelné zdroje se budou postupně vypínat. Podle odborníků kvůli tomu pomalu skončí vývoz elektřiny z Česka, který dnes dělá kolem patnácti procent její produkce. Přechodovým zdrojem by měl být plyn, který při pálení produkuje téměř o polovinu méně oxidu uhličitého, nicméně zároveň je jeho těžba a skladování spojena s úniky ještě nebezpečnějšího skleníkového plynu metanu.

Téměř veškerá odborná veřejnost v České republice také počítá s nutností výstavby dalších jaderných bloků, které mají zajišťovat spolehlivou a nízkoemisní dodávku elektřiny.

Transformace energetiky může stát miliardy, možná biliony korun

Odhady nákladů na celkovou transformaci energetiky se liší podle různých zdrojů. Státní operátor na trhu s elektřinou OTE odhaduje, že celkové investice do obnovy a rozvoje elektráren přenosové a distribuční infrastruktury do roku 2050 se mohou pohybovat mezi 1,8 a 3,1 bilionu korun. Tyto náklady částečně zaplatí investoři, částečně spotřebitelé a stát.

Odhady nutné státní podpory pro bezuhlíkové zdroje elektřiny jsou výrazně nižší. Například Deloitte ČR odhaduje, že v příštích deseti letech bude stát muset klíčové změny ve výrobě elektřiny i tepla podporovat částkou do třinácti miliard korun ročně.

Levněji už bylo

V každém případě je doba levné elektřiny pryč, náklady na transformaci zcela jistě ponese i spotřebitel. Ceny elektřiny v Evropě prudce vyrostly už v průběhu podzimu 2021. Jedním z důvodů byl také růst ceny emisních povolenek na trhu. Ty musí v Evropské unii nakupovat každý výrobce elektřiny, který vypouští do ovzduší skleníkové plyny. Evropa tímto systémem před šestnácti lety zatížila znečišťující zdroje, aby zvýhodnila investory do úspor a bezemisní energetiky.

Zároveň výnosy z prodeje povolenek posílá právě na snižování spotřeby – například v Česku jde o dotační program Zelená úsporám. Do ceny elektřiny z fosilních paliv se tak poprvé v historii začaly promítat i dosud skryté společenské náklady na těžbu a pálení uhlí. Jde o škody, které uhlí způsobuje na zdraví a majetku obyvatel, stejně jako na životním prostředí a klimatickém systému. Podle ekonoma Milana Ščasného z Univerzity Karlovy jen v Česku dosahují tyto externality sto miliard korun ročně.