Proti daňovým únikům lze podle ředitele české pobočky Transparency International Davida Ondráčka bojovat jen na celoevropské úrovni, zákony v jednotlivých zemích totiž lze vždy obejít. Vyzývá ke vzniku nejen českých, ale i mezinárodních rejstříků s výčty majitelů, které firmy ovládají. „Realita je taková, že daně platí jenom blbec, malá nebo střední firma, a velké korporace nám mávají z Karibiku,“ popsal v Otázkách Václava Moravce, co vyplývá z kauzy Panama Papers.
Éra anonymních akcií v České republice neskončila, byť zákon praví, že ano. Firmy, které je využívaly, je musely nejpozději v červenci roku 2014 buď zaknihovat, fyzicky uschovat u některé z bank nebo převést na jméno. Skutečné vlastníky je ale možné skrývat i nadále. Stačí, aby akcie v Česku působící společnosti vlastnily neprůhledné zahraniční firmy.
„Anonymní akcie se na oko zrušily, nepodařilo se nám ale efektivně snížit prostor pro skrývání vlastnictví a vytváření struktur, které vedou k velkým daňovým únikům,“ hodnotí vývoj v posledních letech Ondráčka.
Zneprůhlednění vlastnické struktury firem je kromě její registrace v daňových rájích možné vložením akcií do svěřeneckého fondu. „Mají svou roli v některých životních situacích, ale samozřejmě pokud je někdo chce využívat ke skrývání vlastnictví, tak může,“ konstatuje ředitel české Transparency International.
V offshoru je přes 13 tisíc českých firem
Offshore je ale podle něj běžnější, nabízí totiž vysokou míru anonymity. V daňových rájích je podle analýzy, na kterou se Ondráčka odvolává, registrováno asi 13 tisíc českých firem. „Nedozvíme se ale o řadě lidí, kteří to můžou udělat přes jinou strukturu, ne přímo českou, ale s někým dalším,“ naznačuje, že konečné číslo je zřejmě vyšší.
Z kauzy Panama Papers podle Ondráčky vyplývá, že země velikosti České republiky na daňových únicích a optimalizacích přicházejí ročně o desítky miliard korun. „Velká korporace si založí pobočku v Panamě nebo na Bermudách, z České republiky odčerpává část zisků, snižuje si daňový základ a platí tu buď minimální, nebo velmi omezené daně,“ říká.
„Realita je taková, že daně platí jenom blbec, malá nebo střední firma, a velké korporace nám mávají z Karibiku.“
Samotná offshorová firma není automaticky protiprávní. Ondráčka je za nebezpečné považuje především ve veřejných zakázkách. Jednak kvůli možnému střetu zájmů, který vyplývá z faktu, že vlastník firmy není znám, jednak právě kvůli daňovým únikům a optimalizacím. „Tlak na to, aby ve veřejných penězích anonymní firmy nebyly, by měl pokračovat,“ apeluje.
Jedním z mnoha problémů je, že ve veřejných zakázkách mnohdy není možné ověřit vlastnickou strukturu uchazečů. Ti sice musí podat čestné prohlášení, ale kupříkladu starostovi obce prý nezbývá než doufat, že je pravdivé. „Moc si neumím představit, že by šel do sporu a firmu vyřadil z veřejné zakázky, protože k tomu nemá nástroje,“ líčí.
Zapotřebí je český i celosvětový registr
Podle Ondráčky by řešení problému napomohl vznik registru konečných vlastníků, o kterém vláda uvažuje. Sněmovna jej projedná během příštích měsíců. „Hraje se o to, jestli rejstřík bude veřejný a jak bude vynucován,“ říká Ondráčka. Obává se situace, že registr by mohl být neúplný, protože některé údaje by se do něj nemusely zanášet, nebo že by do něj neměli přístup všichni občané.
Kromě toho vyzývá ke spolupráci na půdě Evropské unie, protože zákony v jednotlivých zemích lze prý vždy obejít. Politici v návaznosti na aféru panamských dokumentů slibují vznik mezinárodní sítě rejstříků s výčty konečných majitelů, které firmy ovládají. „To je přesně to, co je potřeba,“ uzavírá.
Kauza Panama Papers funguje jako označení pro únik interních dokumentů společnosti Mossack Fonseca, která vznikla v 70. letech ve středoamerické Panamě coby kancelář pro obchodní právo a investiční poradenství. Pro své klienty v následujících dekádách zakládala papírové firmy, vytvářela schémata v daňových rájích a legalizovala peníze nejasného původu. Její sítě využívali podnikatelé i politici včetně saúdskoarabského krále nebo ukrajinského prezidenta Petra Porošenka.
Veřejnost se o případu dozvěděla díky whistleblowerovi – bývalému zaměstnanci panamské firmy, který vynesl a novinám Süddeutsche Zeitung předal přes jedenáct milionů kompromitujících dokumentů: akcií, smluv, výpisů z obchodních rejstříků nebo e-mailů. Na analýze uniklých materiálů následně pracovaly čtyři stovky novinářů z celého světa.
