V dobovém kontextu šlo spíš o menší střetnutí, přesto se konflikt na Vítkově zapsal mezi nejslavnější bitvy české historie. Na pomoc obléhaným husitům dorazily v kritickou chvíli posily z Prahy. V protiútoku, jehož efekt husité údajně znásobili bojovým „Hrrr na ně!“, byli křižáci zahnáni na útěk. Vítězství, které de facto ukončilo křížovou výpravu, považovali husité za projev boží přízně. A tak se šarvátka o několik dřevěných srubů stala symbolem, který žije v české národní paměti dodnes. Slavná bitva se odehrála přesně před 600 lety, 14. července 1420.
Hrstka bojovníků proti křížové výpravě, zásah boží milosti. Bitva na Vítkově žije v české paměti už 600 let
Situace v českých zemích byla napjatá již několik let, minimálně od upálení mistra Jana Husa v červenci 1415 a mistra Jeronýma Pražského v květnu následujícího roku. Nové učení, spojené s přijímáním pod obojí, získávalo další příznivce, ale také rozevíralo příkop mezi katolíky a husity zvanými také utrakvisty, a to z důvodů náboženských, sociálních i národnostních.
Po pražské defenestraci v létě 1419 a následné smrti krále Václava IV. nastoupil na trůnu Zikmund Lucemburský a země se stala dějištěm prvních bojových střetů. Pravděpodobně první větší střet husitských bitev se udál 4. listopadu 1419 u Živohoště na Příbramsku.
Křížová výprava
V březnu 1420 vyhlásil papež Martin V. první křížovou výpravu proti „českým kacířům“, císař Zikmund Lucemburský se jí ujal coby vykonavatel. Jenže věc se ukázala být mnohem složitější, než si papež s císařem představovali. Už 25. března husité zvítězili u Sudoměře na Strakonicku. Bitva stála na počátku vojenské slávy Jana Žižky z Trocnova, ač v ní nebyl jediným a zřejmě ani hlavním velitelem, a byla prvním husitským vítězstvím s použitím vozové hradby.
Křižácké vojsko nicméně pokračovalo v zahájené misi. „Pražská města prožívala jaro roku 1420 v obavách a připravovala se k obraně, do města proudily zásoby a posily z dalších měst ovládaných husity. Obavy to byly oprávněné, neboť křižácké vojsko, které se během jarních měsíců sbíralo k tažení do Čech, také opravdu zamířilo k srdci českého království a na konci června skutečně přitáhlo k branám metropole,“ píše historik Jan Biederman.
Plánem křižáků bylo husity přimět ke kapitulaci hrozbou vyhladovění. Katolické síly držely dva přirozené opevněné body, Pražský hrad a Vyšehrad. Chybělo jim však klíčové místo, které kontrolovalo Horskou bránu, z níž vedla cesta k pomyslné pokladnici českých zemí, tedy ke Kutné Hoře.
Tímto místem byl právě vrch Vítkov, na kterém husité koncem června zřídili opevnění se dvěma sruby a palisádou. Její obránci byli zárukou, že i v důležitých dnech před žněmi obdrží Praha nezbytné zemědělské produkty. Prameny hovoří o tom, že prostor strážilo pouhých 26 mužů a tři ženy.
Žižku vyrvali z rukou nepřátel
Křižáci zahájili útok v neděli odpoledne 14. července 1420 několika koordinovanými útoky, konkrétně z Hradu na Karlův most, z Vyšehradu na Nové město a ze Špitálského pole na východní opevnění. „Cílem těchto výpadů bylo vázat pozornost pražských obránců, neboť zvlášť vyčleněný voj zaútočil současně na sruby na Vítkově,“ upozorňuje Biederman.
Útok císařských vojsk se zprvu vyvíjel úspěšně, na místě podle svědectví málem padl sám Jan Žižka, který se postavil do první linie. „I Žižka přišed tam byl by zabit, kdyby ho jeho lidé nebyli cepy vyrvali z rukou nepřátel. A když se již celé město strachovalo, že bude ztraceno, a vylévajíc s maličkými slzy, očekávalo jen pomoc z nebe,“ psal český husitský literát Vavřinec z Březové.
Jenže pak přišel nečekaný zvrat, který z bitvy učinil legendu. Obránci v Praze totiž zpozorovali nebezpečí a provedli výpad Horskou branou. „Husitská posila, jíž představovala přibližně necelá stovku mužů s cepy, střelnými zbraněmi a s morální podporou kněze nesoucího svátost oltářní, napadla útočící křižácký voj od jihu,“ popisuje historik.
Překvapivý úder uvedl katolické síly v obrovský zmatek. Část zaskočených křižáků padla v boji, zatímco jiní se při zmateném ústupu z vrchu zabili pádem ze skal. Přesné ztráty z bitvy nejsou známy, neboť na straně křižáků se údaje o ztrátách v různých pramenech pohybují v rozsahu od šesti desítek do pěti stovek mužů a informace o ztrátách na straně husitů zcela chybí. Odhady historiků ale předpokládají počty nanejvýše v řádu desítek padlých.
Masakr na Pankrácké pláni
Následná jednání s Pražany neuspěla, což nakonec vyústilo ve zrušení obléhání i první křížové výpravy na konci července poté, co se Zikmund nechal v katedrále svatého Víta korunovat českým králem.
Jediná hodina boje hrstky husitských bojovníků tak rozhodla o osudu křížové výpravy a možná i o budoucnosti celého husitského hnutí. Výsledek bitvy měl negativní dopad na katolické vojsko hlavně v dlouhodobém kontextu, neboť obránci Prahy obnovili plnou kontrolu nad strategickým vrchem a zabránili obklíčení pražských měst a jejich odříznutí od zásobování.
Poté, co křižáci odešli od Prahy a co se Zikmund přesunul do katolické Kutné Hory, oblehli Pražané se svými venkovskými spojenci Vyšehrad. Zikmund přišel vyšehradské posádce na pomoc až 1. listopadu 1420 spolu s uherským vojskem a oddíly předních českých a moravských katolických šlechticů.
Na Pankrácké pláni však utrpěli jeho muži porážku, podle historika Petra Čorneje „podstatně větší než na Vítkově“. Zahynula zde plejáda urozených mužů, třeba Jindřich z Kravař, Petr Konopišťský ze Šternberka, Jindřich Lefl z Lažan nebo Vok IV. z Holštějna. Následně byl Vyšehrad zničen, když husité „hned zbořili hradby na straně k městu, věže, kněžské domy i královský palác a nevynechali ani kostely“.
Paprsky boží milosti
Ačkoliv pod Vyšehradem utrpěli křižáci drastičtější porážku, je to předcházející střet na Vítkově, který se stal symbolem. Přispěl k tomu nečekaný obrat, kdy zachránci z Prahy přispěchali v čele s knězem se svátostí oltářní, kterou je podle křesťanské víry sám Kristus. Husité proto považovali vítězství za přesvědčivý projev boží přízně.
Právě tak zachytil historickou událost Alfons Mucha, který Vítkovu věnoval jeden z rozměrných obrazů slavného cyklu Slovanská epopej. Na výjevu je znázorněn kněz nesoucí monstranci přímo v bitevním poli. Obklopují ho vděční obránci města. Napravo stojí sám Žižka, proti nebi se rýsuje silueta Hradčan. Na postavu vojevůdce přitom skrze těžké černé mraky padají sluneční paprsky. Tak se zjevuje boží milost, která zajistila důležité vítězství.
Alfons Mucha: Po bitvě na Vítkově: Tě Boha chválíme z cyklu Slovanská epopej
Husitské bitvy trvaly dalších patnáct let. Formálně je ukončila až basilejská kompaktáta z roku 1436, tedy výsledek ujednání mezi basilejským koncilem a zástupci husitských Čech a Moravy. Klíčovým bodem bylo přiznání nároku na přijímání z kalicha pro všechny příslušníky utrakvistické části církve. Češi uznali Zikmunda za českého krále a Čechy se staly královstvím dvojího lidu.
Druhý život husitství
Ačkoliv dějiny husitského hnutí byly samy velmi komplikované a nejednoznačné, stal se i díky Vítkovu z husitství jeden ze zdrojů české národní symboliky. Tato mytologie však na sebe během staletí vzala rozmanité podoby.
K Husovi se už v 15. století hlásila řada velmi různých hlasů, od reformy katolických šlechticů až po radikální vizionáře, kteří zcela odmítali tehdejší pojetí církve a společnosti. Jeho věhlas přitom dalece překonal hranice českých zemí. K pražskému reformátorovi se o století později přihlásil i otec evropské reformace Martin Luther.
V českých zemích reformní tradici ostře přerušila třicetiletá válka od roku 1620 a následná rekatolizace. To však jen připravilo její druhý život v moderní době. „Musíme rozlišit dvojí husitskou tradici. Jednu do Bílé hory, ta byla přerušena. Druhá se začíná formovat v šedesátých letech 19. století, kdy se stává politickou vizitkou českých snah po svébytném politickém postavení v rámci habsburské monarchie,“ nastínil historik Petr Čornej v pořadu Historie.cs. na téma Češi, potomci husitů.
Tento vzmach husitské inspirace se však začal rodit ještě dříve. „Koketování českého národního života s myšlenkou husitství začíná už na konci 18. století. K Husovi se vehementně hlásil Josef II. a přívrženci josefinismu vůbec, když upozorňovali na to, že josefinistické zásahy do života církve jsou do jisté míry pokračováním toho, co chtěl Hus, tedy reformou církve. A v první polovině 19. století se k husitství hlásí české národní obrození, protože v husitství vidí vrchol českých dějin, na který může novodobý český národ bez problémů navazovat,“ připomíná historik Jaroslav Šebek.
Historie.cs: Češi, potomci husitů (zdroj: ČT24)
V 19. století tak vznikají rozmanité ideové „přemalby“ Husova odkazu i husitského hnutí. „Husitství je tam vnímáno jako hnutí protišlechtické, protikatolické, národní, demokratické a antiněmecké,“ poznamenal Čornej. Každý si totiž odkaz středověkých reformátorů a bojovníků vykládal podle momentální situace a politických nebo kulturních cílů, kterých potřeboval dosáhnout. Postava Husa i navazujícího hnutí se staly argumentem v politické debatě.
Masarykova vizitka pro nový stát
Hlasitě se k jejich odkazu přihlásil i budoucí první prezident Československa. Pro Tomáše Garrigua Masaryka Hus znamenal most do veřejného života. Zahraniční akci za osvobození českých zemí proto vyhlásil v krajanském spolku v Ženevě 6. července 1915, tedy u příležitosti 500. výročí upálení Jana Husa. „Masarykův program je z hlediska ideologie jasně prohusitský a proreformační. Základ Masarykovy ideje je pak v tom, že husitství vnímá jako prvopočátek demokracie a samozřejmě i sociálních změn,“ vysvětluje Šebek.
Právě husitství, které bylo známo i za hranicemi českých zemí, posloužilo Masarykovi jako vizitka nového státu v mezinárodním kontextu. A zároveň mu umožnilo dát jasně najevo, že český postoj má být protiautoritářský, protihabsburský a protikatolický. Oficiální tradicí se má stát právě husitství a reformace. V proslulém prezidentském hesle „Tábor je náš program“ přitom nešlo o historické zkoumání, jak to v husitských obcích skutečně vypadalo, ale o výzvu k aktivitě, reformě, proměně společnosti.
V atmosféře první republiky se ustavila tuzemská církev, která vzniká z hnutí katolického modernismu a přihlásila se právě k odkazu mistra Jana Husa. Politické strany přitom akcentovaly tu stránku husitské mytologie, kterou právě potřebovaly ke své politice, jednou to byl nacionální a protiněmecký postoj, jindy zase táborské společné sbírky symbolizovaly socialistické rovnostářství.
Vedle husitství však stály i jiné, konkurenční výklady českých dějin, především svatováclavská tradice. Postupně se však rivalita oslabovala. „V roce 1925 se konaly mohutné husovské slavnosti, které vedly k rozkolu s Vatikánem, ale o čtyři roky později v roce 1929 se konají stejně mohutné oslavy svatováclavské. Ale poté se dá mluvit o tom, že je tu snaha přece jenom tolik nevyhrocovat konfesní napětí. Tyto tradice najednou vytváří společný proud českého vlastenectví, které vrcholí v roce 1938,“ upozorňuje Šebek.
Reminiscence na husitská přeslavná vítězství, včetně bitvy na Vítkově, mocně posílila postava armádního generála a předsedy vlády Jana Syrového. Jednooký hrdina od Zborova připomínal Jana Žižku a vzbuzoval naděje v době ohrožení ze strany nacistického Německa. Už ve třicátých letech také začala vznikat obrovská jezdecká socha husitského vojevůdce, která byla na pražském Vítkově slavnostně odhalena přesně před 70 lety, 14. července 1950.
„Komunismus Jana Žižky a fašismus císaře Zikmunda“
Komunisté v osobě Husa hledali hlavně sociálního revolucionáře a v jeho následovnících bojovníky proti fašismu a západnímu imperialismu. Nástup komunistů k moci se legitimizuje jako pokračování pokrokových tradic husitského revolučního hnutí a kališníci se v pohledu propagandistů stávají prvními komunisty. V roce 1946 tak historik a ministr školství Zdeněk Nejedlý píše: „Komunismus Jana Žižky je nám zajisté bližší než fašismus císaře Zikmunda.“
Cesta komunistů k husitům přitom nebyla snadná, v první řadě bylo třeba zamlčet, že Hus byl především hluboce zbožný muž, který chtěl žít podle Krista. „Komunisté zpočátku nevěděli, jak se k Husovi postavit, pro ně to byl flanďák. A teprve když chtěli na svou stranu získat lidi, kteří si pod vlivem Palackého nebo Masaryka husitství cenili jako nesporné hodnoty, museli se přizpůsobit tím, že tomu dali vlastní ideologickou náplň,“ popisuje Čornej. Zejména starší generace proto Husa chápe spíše jako sociálního revolucionáře, jak ho podal film Otakara Vávry ze známé husitské trilogie.
Současná doba podle historiků přináší možnost studovat středověké kazatele a válečníky bez ideologických brýlí. Napětí mezi církvemi pak otupilo Lateránské sympozium v roce 1999. Na popud polského papeže Jana Pavla II. se sešli jak nekonfesní, tak konfesní historici různých vyznání, aby na půdě římské lateránské univerzity debatovali o objektivním zhodnocení Husovy úlohy v dějinách. Papež tehdy také vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl český mistr poslán.
Se svobodou studovat husitství objektivně historicky však nekončí spory o interpretaci českých dějin, jak o tom vypovídají i debaty, které vzbudil fakt, že se vedle pomníku mistra Jana Husa od Ladislava Šalouna v Praze na Staroměstském náměstí po sto letech vrátil Mariánský sloup.