Na konci října 1517 podle legendy katolický kněz Martin Luther přitloukl na vrata kostela ve Wittenbergu 95 tezí proti zneužívání odpustků, které zažehly požár západního křesťanství. Po velkém schizmatu, kdy se roku 1054 od římskokatolické církve oddělila pravoslavná církev, přišlo další dělení. Protestantismus, od jehož vzniku právě uplynulo pět století, přinesl nejen inferno náboženských válek, ale také nové pojetí svobody, důraz na svědomí jednotlivce, rozvoj vzdělanosti nebo nové ocenění rodiny.
Před 500 lety Martin Luther přibil na vrata středověk. Zažehl válku i moderní svět
Úvodem k letošnímu pětistému výročí reformace bylo již ekumenické shromáždění ve švédském Lundu 31. října 2016, kterého se účastnili představitelé Světového luterského svazu společně s papežem Františkem.
Setkání symbolicky naznačilo, že různé křesťanské církve očekávají další sbližování po revolučním rozkolu, který sice rozbil jednotu západního křesťanství, ale přinesl také rozmanité impulzy, které stojí v základech moderního světa.
Vrata, nebo dopis
Lutherovi se přisuzuje, že 31. října 1517 zuřivě přitloukl své teze na bránu kostela ve Wittenbergu. Pravdivá bude zřejmě poněkud nudnější verze, podle které traktát známý později jako 95 tezí odeslal spolu s dopisem mohučskému arcibiskupovi, jenž prodejem odpustků řešil vlastní finanční situaci. Jisté je, že teze se začaly rychle šířit jako lavina, která měla brzy strhnout středověké uspořádání církve.
Zakladatel protestantismu, mnich Luther, jenž mimo jiné uznával Jana Husa jako svého přímého předchůdce, byl velkou, ale též kontroverzní postavou dějin. Jako profesor teologie radikálně tepal nepravosti v církvi, na druhou stranu byl podle historiků značně netolerantní a byl též zapřisáhlým antisemitou.
Luther přitom nebyl jako mnozí dřívější kritici církve popraven, za zpochybňování papežovy neomylnosti z ní byl exkomunikován. Nezemřel jako mučedník, ale jako vážený otec rodiny.
Historik Šebek: Luther byl začátek globalizace, bez knihtisku by to nešlo (zdroj: ČT24)
V letní bouři slíbil, že pokud přežije, vstoupí do kláštera
Luther se narodil 10. listopadu 1483 v rodině drobného rolníka v Eislebenu, do škol chodil v Mansfeldu, Magdeburgu a Eisenachu. V roce 1501 vstoupil na univerzitu v Erfurtu, kde byl promován mistrem svobodného umění.
Podle otcovy vůle se měl stát právníkem, což Martin nesl s velkou nechutí. Jeho životní směřování však změnila příhoda, kdy se v létě 1505 během cesty přes pole dostal do nebezpečné bouřky. Zoufalý Luther slíbil, že pokud vyvázne, tak vstoupí do kláštera.
Martin Luther: Pouhou vírou (zdroj: ČT24)
Svůj slib splnil a kněžské svěcení přijal u augustiniánů v Erfurtu v dubnu 1507. Poté studoval náboženství ve Wittembergu, kde se stal doktorem teologie. Jako muž hluboké osobní víry se stále častěji dostával do konfliktu s tehdejší církevní praxí. Do osudového střetu se dostal kritikou tehdy velmi rozšířené odpustkové praxe.
Falešná záruka spásy
Odpustky, získanými za finanční úplatu, církev na konci středověku nabízela možnost nahradit v životě nevykonaná pokání a vymazat tím tresty za hříchy, které by člověk musel podstoupit v očistci. Kamenem úrazu se stal rozmach odpustků, které vyhlásil papež Lev X. v roce 1515, aby získal peníze na stavbu chrámu sv. Petra v Římě.
Luther žádal zastavení prodeje odpustků, jež jsou pouze falešnou zárukou spásy. „Hlasatelé odpustků bloudí, tvrdí-li, že papežské odpustky osvobozují a zachraňují člověka od všech trestů!“ napsal v jedné tezi.
Události: Německo si připomnělo 500 let od Lutherových tezí (zdroj: ČT24)
Proti této praxi chtěl uplatnit vlastní učení o víře, která jediná má ve věci spásy hodnotu. Prodej odpustků jako náhradu upřímného zpytování svědomí odhalil jako praxi zcela v rozporu s Biblí. Samy teze patrně nebyly myšleny jako revoluční dokument, nýbrž jako pozvání k diskuzi. Přesto revoluci rozpoutaly.
Protestantismus by se snad nikdy nestal masovým hnutím, kdyby se jeho počátek nesetkal s rozvojem knihtisku. Díky tomu se Lutherovy myšlenky rozšířily jako požár do německých zemí a původně lokální spor začal hýbat křesťanskou Evropou.
- Martin Luther se původně jmenoval Luder, nové příjmení sám odvodil z řeckého „eleutherios“, což znamená „svobodný“. Zajímavostí je, že od jeho jména je údajně odvozeno české slovo „lotr“. V dobách rekatolizace byl totiž Luther v českých zemích prezentován jako arcikacíř a z jeho jména se stala nadávka.
Luther odmítl odvolat a v následných sporech popřel papežský primát, tvrdil dokonce, že „církev je zcela zkažená a zamořená, je příšernou změtí zhýralostí, směšností, prostopášností a rouhačství“. A tvrdil, že koncily se mohou mýlit, například ten kostnický se mýlil v Husově problému. Luther tak stanul v čele rozsáhlé opozice proti Římu a stal se národním hrdinou.
V papežské bule z června 1520 byl obviněn z bludařství, ale reformátor tuto bulu ve Wittenbergu v prosinci 1520 veřejně spálil, čímž jen potvrdil, že je „německý Herkules“. Doprovázel ho tehdy zástup studentů, kteří byli na svého nebojácného profesora náležitě hrdí. Kromě žáků pak Luthera doprovázela také osobní stráž složená s loupežných rytířů.
Světci a svědci: Martin Luther (zdroj: ČT24)
Na sněmu v roce 1521 měl Luther před císařem a šlechtou své učení odvolat. Opět neodvolal, v Římě nad ním proto byla vyhlášena klatba a jeho spisy zakázány. Rozdělení církve bylo dokonáno.
Vzdělání a svědomí
Luther se poté skrývá se Wartburgu, kde horečně pracuje na překladu Bible do soudobého jazyka. Právě německý překlad Bible, který měl velký vliv na sjednocení a další vývoj spisovné němčiny, se stal jeho nejvýznamnějším dílem. Šíření jeho práce přitom opět neobyčejně napomohl knihtisk, jen za dobu jeho života vyšlo téměř 800 spisů v 3700 vydáních.
Převedení Bible do soudobé němčiny nebyl pouze velkolepý překladatelský čin, ale také základ celé Lutherovy teologie. Člověk se před Bohem nemůže ospravedlnit odpustky ani dalšími skutky či zásluhami, které prostředkují autority církve. Spasen může být pouhou vírou a závazné je pouze boží slovo, tedy právě Písmo, k němuž přistupuje každý individuálně. Zda a nakolik žije věřící podle božího zákona, nemá už posuzovat kněz, dokonce ani papež, ale svědomí každého jednotlivce.
- Sola scriptura: Autorita Písma je vyšší než autorita církve.
- Sola fide: Člověka ospravedlňuje jeho víra, nikoliv dobré skutky.
- Sola gratia: Boží milost je dar, není možné si ji nijak zasloužit nebo koupit.
„Kacířské“ názory vedly nejen k novému vyjádření křesťanské svobody jakožto svobody svědomí, ale také k rozvoji vzdělanosti. Pokud již primární cestou k Bohu není účast na bohoslužbě, ale vlastní studium a pochopení Písma, bylo třeba, aby každý věřící uměl číst a interpretovat Bibli vlastními silami. V tom se Lutherova vize alespoň na čas spojila s hnutím renesančního humanismu, který se rovněž soustředil na jednotlivce a jeho důstojnost.
Rozdělení Evropy
Tak byla zahájena reformace, jež vedla k zakládání protestantských (či evangelických) církví, jako je například luteránská, baptistická či kalvinistická církev. Slovo protestant pochází z latinského slovesa „protestor“, které znamená „veřejně dosvědčuji, prohlašuji, vyznávám se“. Jako „protestantes“ byla v roce 1529 označena knížata, která předložila svůj nesouhlas se zákazem reformace. Odtud se přívrženci Luthera a později také další příslušníci evangelických církví nazývají protestanté.
Následovalo ničivé čtvrtstoletí krvavých bojů. Zrovnoprávnění katolíků a luteránů nastalo až po augsburském míru v září 1555, čímž bylo konfesijní rozdělení Německa utvrzeno. Již o pět let později byly protestantské asi dvě třetiny Německa, protestantství proniklo i do Polska, Uher, Čech, rakouských zemí či do Skandinávie. Některé oblasti, například Itálie či Španělsko, však zůstaly reformací nezasaženy. Rozdělení Evropy již připravovalo munici pro ničivou Třicetiletou válku.
Svatba s jeptiškou
Luther odmítal úřad svěceného kněžství i klášterní život a řeholní šat odložil. Životní proměnu potvrdil v roce 1525, kdy se ve svých dvaačtyřiceti letech oženil s šestadvacetiletou řádovou sestrou Katharinou von Bora. Společně s dalšími jeptiškami prý utekla z kláštera po četbě jeho spisů.
Katharina se mu stala příkladnou manželkou a hospodyní. „Udělala mu vynikající zázemí, díky kterému si mohl Luther celou svou práci dovolit. Když zval do svého domu neustále nějaké návštěvy a spolupracovníky, tak ona držela ruku na rodinném rozpočtu, přidělovala peníze a starala se o to, aby tohle pozadí dokonale fungovalo,“ vypráví církevní historik Jiří Just.
„V reformačním prostředí je jiné pojetí kněžství i jiné pojetí manželství. Manželství ve scholastické podobě bylo pro ty, on už to ostatně řekl svatý Pavel, kdo by nezvládali sebeovládání v sexuálních záležitostech, tak ať se ožení. Ale pro Luthera je manželství a rodina symbolem církve, je to ecclesiola in ecclesia, církvička v církvi, něco strašně důležitého. Pro vysvěceného presbytera, kněze, je to další důležitá dimenze k pochopení křesťanského lidu,“ přibližuje nové ocenění rodiny historik Petr Hlaváček.
Luther i za pomoci své ženy zůstal až do konce života náboženským vůdcem. Jeho životopisci se shodují, že byl komplikovanou, plnokrevnou osobností. Často prý vystupoval značně arogantně a ztotožňoval sebe i své dílo s vůlí boha.
Útočné byly i jeho knihy, například Proti římskému papežství, založeném od ďábla (1545) či protižidovská Proti židům a jejich lžím (1542). Právě protižidovské názory, které měly podle historiků značný vliv na rozvoj antisemitismu v Německu dvacátého století, patří mezi nejtemnější stránky Lutherovy osobnosti.
Reformátor a teolog Martin Luther zemřel 18. února 1546 v Eislebenu ve věku 62 let. Navzdory nepřijatelným stránkám svého díla i dobové podmíněnosti náboženských sporů, které vedl, patří, společně s datem 31. října 1517, mezi milníky evropských dějin.