Z reformního křídla katolických kněží, kteří požadovali samostatnost národní církve a reformy, se osmého ledna 1920 zrodila Církev československá husitská, tehdy pod názvem Církev československá. Současné jméno nese od roku 1971. V posledních letech se k ní hlásí asi 41 tisíc věřících.
Katolická církev vznikem Československa v roce 1918 utrpěla. Kvůli její vazbě na habsburskou monarchii byly protikatolické nálady pro první roky nového státu charakteristické. Církev ztrácela vliv napříč všemi sociálními vrstvami, od dělnictva až po intelektuály. Lidé se na ni obraceli čím dál častěji jen v záležitostech jako sňatky či pohřby.
Vedle toho vzniklo reformní křídlo zahrnující na čtyři tisíce kněží, kteří žádali obnovu církve tak, aby byla otevřenější, lidštější a dokázala reflektovat novou situaci po vzniku republiky.
Takzvaná Jednota katolického duchovenstva požadovala například zdobrovolnění celibátu, úpravu při volbě biskupů, povolení církevních pohřbů žehem či liturgii v národním jazyce. Řada přívrženců reformního proudu ostatně sloužila 25. prosince 1919 bohoslužbu v češtině, přestože využití domácího jazyka katolická církev umožnila až v 60. letech.
Papež Benedikt XV. veškeré reformní požadavky znějící z Československa zamítl a po jmenování Františka Kordače pražským arcibiskupem byla Jednota duchovenstva rozpuštěna.
Nespokojení kněží v čele s Karlem Farským svolali do Prahy na 8. ledna 1920 sjezd Klubu reformních kněží. Právě na něm rozhodli o vytvoření nové Církve československé. Měla se stát církví státní a garantovat návrat českého národa k husitské tradici.
Tři dny po založení byla nová církev v pražském chrámu sv. Mikuláše veřejně vyhlášena a v září 1920 ji oficiálně uznal i československý stát.
Kladné přijetí u veřejnosti, brzy se k církvi hlásil velký počet lidí
„Ačkoliv se založení Církve československé původně setkávalo s chladným až negativním přijetím ve vyšších společenských kruzích (včetně vědeckých a kulturních) a s malou přejícností až pohrdáním mezi již etablovanými církvemi, v širokých kruzích obyvatelstva bylo přijato až nečekaně kladně“, píše Milan Salajka v publikaci Portrét Církve československé husitské (2007).
Salajka uvádí, že již oficiální sčítání lidu v únoru 1921 vykázalo 525 333 příslušníků tohoto vyznání. Stala se druhou nejpočetnější církví v Československu. Přes svůj název se k ní ale hlásili věřící spíše v Čechách.
Karel Farský se na Tři krále roku 1925 spolu s dalšími dvěma kněžími stal biskupem a stanul v čele nové církve jako její patriarcha. Za Farského a jeho nástupce v úřadu Gustava Adolfa Procházky se církev stabilizovala a začátkem 30. let také poněkud ustala vlna příchodu nových věřících. Při sčítání lidu v roce 1930 se k ní ovšem přihlásilo téměř 800 tisíc Čechoslováků.
Během druhé světové války byla německými okupačními úřady donucena ke změně názvu na Církev českomoravská.
Problematický obraz za komunistického režimu
I za komunistického režimu, kdy působila se státním souhlasem, byla druhou nejpočetnější církví. Na počátku 50. let, které po nástupu komunistické totality znamenaly počátek období tvrdé státní perzekuce církví a věřících, církev tvořilo 320 náboženských obcí se zhruba 940 tisíci členy.
Stát v té době postupoval vůči církvím diferencovaně, zaměřil se především na dominantní římské katolíky. Církev československá tak ještě v roce 1950 dosáhla zřízení samostatné Husovy československé bohoslovecké fakulty v Praze. Ještě koncem čtyřicátých let také vstoupily do duchovenské služby Církve československé první ženy-farářky.
Za to, že totalitní stát dosud přímo nepotlačoval její aktivitu, reagovala řada představitelů církve vstřícností ke komunistickému režimu. „Zjevná podpora politiky stalinistického vedení státu ze strany některých vedoucích představitelů církve prohloubila rozpor mezi nimi a řadou kněží i ostatních věřících církve, kteří zakoušeli organizované násilí mocenského aparátu totalitního státu,“ uvádí stránky Církve československé husitské.
Ještě v roce 1969 se k církvi hlásilo kolem 700 tisíc věřících. V roce 1970 měla 356 státně schválených náboženských obcí se zhruba 450 sborovými stavbami, farami a trvalými bohoslužebnými místnostmi a asi tisícem příležitostných bohoslužebných středisek.
Na VI. sněmu v říjnu 1971 představitelé církve schválili doplnění názvu charakteristikou „husitská“ a také rozhodli o přijetí zásadního věroučného dokumentu „Základy víry“, kterým se církev hlásila k tradici české reformace.
V současnosti je třetí nejpočetnější církví
Současná křesťanská nekatolická reformační církev navazuje především na husitskou a českobratrskou teologickou tradici. Liturgie zakladatele církve Karla Farského však zachovává kromě několika výjimek liturgii katolickou. Zakládá se na Bibli a starokřesťanské tradici jak západní, tak východní.
V čele církve stojí patriarcha a ústřední rada. Současným VIII. patriarchou je Tomáš Butta, který byl zvolen v září 2006. Nejvyšším zákonodárným orgánem je Sněm, jeho funkci mezi zasedáními přebírá s omezenou pravomocí Církevní zastupitelstvo.
Nyní je církev co do počtu věřících třetí nejpočetnější, a to za dominantní Církví římskokatolickou a Českobratrskou církví evangelickou. Při sčítání obyvatel v roce 2011 se k ní hlásilo v Česku 39 276 věřících a na Slovensku podle údajů z téhož roku 1782 věřících. Ke členům církve patří například bývalý prezident a premiér Václav Klaus a bývalý premiér Jiří Paroubek.
Církev má 290 náboženských obcí v Česku a deset na Slovensku, které jsou rozděleny mezi šest diecézí se sídly v Praze, Hradci Králové, Brně, Olomouci, Plzni a Bratislavě. Na diecézní úrovni je představitelem biskup, který diecézi spravuje spolu s diecézní radou. V čele náboženské obce stojí farář nebo administrátor a rada starších.
