Krása našich dějin je vyhnána na hranici, píše farářka církve československé husitské

České dějiny planou divokými emocemi a jejich krása leží i v krajnosti a hraničnosti, do kterých jsou vyhnány tuzemské sváry. Ve svátečním zamyšlení „o Mistrovi, Panně a příběhu našich dějin“ to píše farářka církve československé husitské Martina Viktorie Kopecká.

Husův pomník na Staroměstském náměstí
Zdroj: ČTK Autor: Ondřej Deml

Bylo tomu v roce 1915 právě pět set let od doby, kdy se Mistr Jan Hus odvolal ke Kristu a stál za pravdou, a slavnostně se odkrýval Šalounův pomník. Hus na něm nestojí sám, na straně k Týnskému chrámu, který byl dříve centrem kališníků, najdeme husity a na druhé straně (a o pár století dál) je umístěna skupina pobělohorských emigrantů, kteří hledí k místu popravy 27 pánů z roku 1621 po stavovském povstání.

Ten secesně opracovaný bronz vypráví příběhy naší země. Příběhy, které se vepsaly do dějin našich rodin, příběhy, které naši předkové museli odžít, a to ne vždycky v radosti. Příběhy, které stály životy. Než pomníku našli místo a tvůrce, stihli se mnozí rozhádat. Jistě je někde barvitě popsána politická roztržka, kdo komu co řekl, kdo co neřekl a měl říct, kdo (za) to zaplatil (a čím), kdo se bránil a kdo dělal čárky na pytlík od cukru, aby se vědělo, která strana v diskusi vede. Prostě, normálka, když se má něco takového stavět.

O 265 let dříve, než se pomyslně zatáhlo za šňůrku a pomník Mistra Jana byl odhalen, nechal císař Ferdinand III. na Staroměstském rynku postavit sloup jako poděkování Panně Marii za obhájení Prahy před švédskými vojsky v roce 1648. Pískovcový sloup nesl Bendlovu Neposkvrněnou Pannu Marii a ve střední části gotický obraz Panny Marie, ke kterému chodívala zbožná procesí. Mnohem méně pomyslně se za šňůrku zatáhlo v roce 1918, kdy byl v listopadu za přítomnosti do nebe hledícího lidu sloup stržen, aby se pěstičkou ukázalo, co je myšleno o pobělohorském habsburském útlaku. Jenže historie ani přítomnost není černobílá.

Rytina Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým
Zdroj: ISIFA

A tak už nejde o to, jestli má sloup stát. Ale co to s námi všechno dělá. Jeden nadává tichounce, druhý si mne ruce a škodolibě se raduje, někomu stojí za to, aby pod sloupem založil požár – a dle slov policejní mluvčí – způsobil škodu očouzením, jinému je ten sloup a celá Immaculata jedno a nic o tom vlastně neví, ale když se ho v hospodě ptají, něco k tomu taky řekne.

Jsme trochu jako děti. Děti, kterým je potřeba ukazovat souvislosti, vyprávět o dějinách naší země a jejího lidu, o křesťanství, na které jako by naše společnost začínala rezignovat, protože se zdá být skoro nemožné se v tom vyznat. Jsme děti, které umí být kruté, když jsou zahnány do kouta čímsi, čeho se obávají a vlastně ani nevědí proč.

Jsme děti, kterým ten příběh patří.

Video Interview ČT24
video

Martina Viktorie Kopecká v Interview ČT24

Naše dějiny planou divokými emocemi

Pavel Hošek napsal ke stému výročí naší republiky teologický esej o vlastenectví a křesťanských hodnotách české kultury s názvem Je to náš příběh. Náš příběh představuje jako dar a úkol. Husité i katolíci, gotika i reformace, baroko i obrození, Hus i Nepomuk, Masaryk i Pekař, to všechno je naše dědictví. Není větší vzácnosti, která by nás mohla posouvat v dějinách dál. Znalost našich dějin, jejich skutečné přijetí bez předsudků, snaha o porozumění, touha po opravdickém smíření, které nebude jen dívčím pamětníčkem s naivními obrázky a později sbírkou zážitků zdvořilé lhostejnosti s naškrobeným límečkem.

Naše dějiny planou divokými emocemi, kdy si každá strana myslela to nejlepší, na co dokázala přijít, a právě to až k smrti obhajovala. Krása našich dějin je vyhnána na hranici, na první dobrou myslím i tu, která vzplála, a potom až do krajnosti dramaticky paradoxní krásy, jak uvažuje o lidském štěstí, které spočívá v tom, že se člověk smíří se svým příběhem, Ctirad Václav Pospíšil v knize Ježíš Kristus – Pravda dějin.

Naším národním sebevědomím se zabýval mimo jiné i Petr Pithart, který popsal zuřivé české obrazoborectví, před nímž se třese strachy ledasjaký výjev naší historie. Pithart člověka vyzývá k přemýšlení, k rozjímání a taky nakonec i k toleranci (možná spíše k respektu), abychom mohli do srdcí přijmout i trpký svár a spor našich dějin, abychom se jím nechali prostoupit i s celou rozporností. A nebáli se toho.

Pluralita, snášenlivost, svoboda svědomí i nadějeplné sebevědomí, které se pořád jeví jako nedostižná utopie, jsou nám nablízku, neb naše dějiny a jejich zkušenost se nám měly a dále mají stát nedocenitelnou učebnicí života. Života s druhými lidmi – i sám se sebou.

Husův pomník na Staroměstském náměstí během oslav (1925)
Zdroj: Národní muzeum

Dialog Mistra a Panny

Čas plyne, je to letos 605 let od mučednické smrti Mistra Jana Husa v Kostnici, 400 let od bitvy na Bílé hoře. K čemu jsou ta výročí, pokud ne k dotýkání? Dotýkání fyzickému (co třeba pouť na Bílou horu, proti proudu času i vojsk?) a také dotýkání vnitřnímu (tichému dumání nad tím, jak zapadá taková historie do té mojí, kdo je pro mě Mistr Jan Hus?). Není vlastně i slovo dotekem? To Slovo, které se kdysi stalo tělem, aby už nikdy nebylo nic jako dřív? Není čas dotýkat se – a mluvit? Jeden druhého – a spolu? Bude ještě nějaké „příště“?

Není ta pravá chvíle poslouchat dialog, který spolu Mistr a Panna vedou? Mistr Jan je tělem k Panně Marii, vnímá ji, bere ji vážně, modlí se k ní – a jeho oči jsou upřeny na Chrám Matky Boží před Týnem, kde na úrodnou půdu padly právě jeho myšlenky, kde kalich Kristovy krve patřil i tomu nejposlednějšímu a od oltáře nejvzdálenějšímu. A ona? Panna Maria chrání tělem město Prahu, dívá se na Pražský hrad, směrem, kudy by tekla švédská vojska. Každý jiným směrem, a přesto spolu.

„Mluv se mnou, tady jsem,“ řekla tiše Mistru Janovi Panna Maria v den, kdy ji vysadili nad hlavici sloupu.

„Vítám tě, nečekal jsem, že tě tu ještě někdy uvidím…,“ odpověděl Mistr, který Pannu už dávno oplakal.