Přesně před třiceti lety, 24. listopadu 1989, rezignovalo vedení KSČ v čele s Milošem Jakešem. Vyvrcholil tak týden rostoucích protirežimních protestů, jejichž účastníci mimo jiné provolávali heslo „Jakeše do koše!“. Zatímco dosavadní generální tajemník se do nového předsednictva strany už nevrátil, pražský stranický šéf Miroslav Štěpán se do něj dostal znovu. A to přesto, že ho pouhý den před odvoláním celého vedení vypískali dělníci v závodě ČKD.
Štěpán přijel do ČKD přesvědčovat dělníky, že „proto, abychom mohli jít kupředu, by bylo velikou iluzí, jestli si někdo myslí, že je to možné bez komunistické strany Československa“. Jeho projev však trval jen necelé dvě a půl minuty.
„V žádné zemi, ani v rozvojové, ani socialistické a kapitalistické neexistuje to, aby patnáctileté děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo,“ prohlásil šéf pražské KSČ. Následný pískot a výkřiky nesouhlasu se po chvíli slily ve skandování „Nejsme děti!“
Štěpán se sice snažil projev dokončit a dělníkům tvrdil, že „já jsem nemyslel vás,“ avšak pokračující projevy nesouhlasu a skandování „Demisi!“ ho nakonec donutily odejít. Reakce dělníků byla předehrou k následné demisi celého vedení KSČ, která korunovala první týden protirežimních protestů následujících po potlačené studentské demonstraci ze 17. listopadu.
Protesty přiživila fáma o smrti studenta
Po zásahu ze 17. listopadu zůstal na Národní třídě ležet zraněný demonstrant a vznikla fáma o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi. Později se ukázalo, že žádný student nezemřel a zraněný muž byl příslušník StB Ludvík Zifčák.
Falešná informace však přiživila protesty proti brutalitě zákroku a hned další den vyhlásili studenti a divadla stávku. „Od tohoto řečnického pultu 22 let říkáme veselé věci. Usoudili jsme, že dnes není čas na humor,“ řekl tehdy za Divadlo Járy Cimrmana herec Zdeněk Svěrák.
Na Václavském náměstí se sešly stovky lidí, následující den už tisíce. Jejich postup směrem na Pražský hrad zastavila Veřejná bezpečnost a stranické politbyro vyzývalo k uklidnění situace. „Lživé a úmyslně rozšířené fámy o mrtvých a těžce raněných bohužel na mnohé zapůsobily a ovlivňují jejich stanoviska a postoje,“ prohlásil předseda české vlády František Pitra.
Armáda mohla obsadit televizi, do Prahy se sjížděli milicionáři
K uklidnění ale nedošlo. Demonstrace z 20. listopadu byla ještě početnější a se zastavením dalšího pokusu protestujících dostat se na Hrad pomáhaly obrněné transportéry.
O den později se poprvé sešli zástupci Občanského fóra (OF) s premiérem Ladislavem Adamcem. Za partnera k jednání si OF vybralo právě federální vládu, zatímco s vedením KSČ jednat nechtělo. Adamec ale zatím odmítal zasednout za stůl s Václavem Havlem, který ve stejný den poprvé promluvil k zaplněnému Václavskému náměstí z balkonu Melantrichu.
Následující den zazpívala dosud zakázaná zpěvačka Marta Kubišová svou Modlitbu. Vedení Československé televize ale odmítlo splnit požadavky zaměstnanců a dění z Václavského náměstí vysílat. Obsadit televizi byla připravená armáda a do Prahy přijely tisíce příslušníků Lidových milicí.
„Pořádek by měli dělat lidi rozumní a ne študáci, kteří mají moc málo zkušeností, aby takový pořádek mohli dělat,“ řekl jeden z nich. „Zeptejte se u vás dělníků ve fabrikách, jaká je u vás situace. Neptejte se nás,“ dodal další.
Jakeš odstoupil, demonstrace však pokračovaly
Dělníci se vyjádřili jasně hned další den, 23. listopadu. Zaměstnanci ČKD nejprve vypískali Štěpána, přičemž tentokrát už Československá televize přenos z místa vysílala. Dělnický průvod pak přišel podpořit Občanské fórum na Václavské náměstí.
Po týdnu protestů kvůli zásahu na Národní třídě přišla nakonec první chvíle euforie. „Všichni členové předsednictva ÚV KSČ dali své funkce k dispozici,“ oznámil 24. listopadu hudební kritik, tehdejší člen operační komise Občanského fóra Jiří Černý. Vedení KSČ tehdy také rozhodlo, že režim nepovolá na potlačení demonstrací armádu.
Jakeše vystřídal v pozici generálního tajemníka málo známý Karel Urbánek, Štěpán byl ale do předsednictva zvolen znovu. I proto v dalších dnech následovaly statisícové manifestace na Letenské pláni a generální stávka.
