Dvě desítky aktérů sametové revoluce, kteří zahýbali československými dějinami. Patří mezi ně disidenti, zástupci herců, studentů a protirežimních hnutí, ale také komunističtí politici a funkcionáři. Podívejte se, kdo a jak se před třiceti lety podílel na tehdejších událostech, změně režimu a předání moci.
Aktéři „sametu“. Co dělali v listopadu '89 a po něm?
Miloš Jakeš
Po událostech 17. listopadu na Národní třídě se ještě několik dní udržel ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ, 24. listopadu ale pod tíhou událostí na svou funkci rezignoval. Později byl vyloučen z KSČ a vzdal se i poslaneckého mandátu. Stal se z něj jeden ze symbolů konce komunistické diktatury v někdejším Československu.
Dnes žije Jakeš jako důchodce v Praze. V červnu 2003 jej Vrchní soud zprostil obžaloby z vlastizrady v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Loni v listopadu řekl, že listopad 1989 i s odstupem považuje za kontrarevoluční převrat vedoucí k porážce socialismu.
obrázek
Karel Urbánek
Dostal se do čela KSČ po Jakešově pádu. Už 24. listopadu 1989 ho mimořádné zasedání ústředního výboru KSČ zvolilo generálním tajemníkem. Změny ve vedení komunistů ale vyvolaly ve společnosti vlnu rozčarování a protestů. Ve funkci tak zůstal jen do prosince 1989.
Až do roku 1990 Urbánek předsedal Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, pak se stáhl z politického života a začal podnikat. Podobně jako řada dalších vysokých stranických představitelů využil kontaktů, které získal už dříve v Rusku.
Karel Urbánek
Ladislav Adamec
Listopadový premiér československé federace Ladislav Adamec se po zásahu na Národní třídě stal vůbec prvním komunistickým politikem, který jednal s představiteli opozice. Už 19. listopadu 1989 přijal Michaela Kocába a Michala Horáčka z iniciativy Most. O tři dny později se pak bez souhlasu KSČ sešel se zástupci Občanského fóra. Sympatie veřejnosti ale ztratil, když v rekonstruované vládě z 3. prosince ponechal komunistům většinu. Nakonec tak musel podat demisi, v premiérském křesle ho nahradil Marián Čalfa.
Až do roku 1990 byl Adamec na pozici předsedy KSČ a do rozpadu Československa pak zůstal federálním poslancem, pak se z veřejného života stáhl do soukromí. Ještě jako důchodce ale v roce 1996 neúspěšně kandidoval do Senátu za KSČM. Zemřel v dubnu 2007.
Ladislav Adamec
Marián Čalfa
Z pozice předlistopadového komunistického politika jednal v listopadu 1989 s opozicí. Až do začátku prosince 1989 zůstal místopředsedou Adamcovy vlády a 10. prosince, poté co Adamec rezignoval, se stal premiérem federální vlády „národního porozumění“. Premiérem zůstal i po volbách v červnu 1990.
V roce 1992 se Čalfa přesunul z politiky do soukromé sféry. Tam střídavě působil ve své advokátní praxi, v dozorčích radách podniků a v poradenských společnostech a bankách. Dnes je členem představenstva Pražské teplárenské a Plzeňské teplárenské.
Marián Čalfa
Oskar Krejčí
V listopadu 1989 Krejčí dělal poradce tehdejšímu předsedovi federální vlády Ladislavu Adamcovi. Z této pozice zprostředkoval vůbec první kontakty mezi opozicí a premiérem. Pomáhal organizovat především první dvě Adamcova jednání s Občanským fórem. Při samotných rozhovorech se ale výrazně neprojevoval.
Krejčí politiku opustil v listopadu 1990, svůj poslední rok strávil jako poradce premiéra Mariána Čalfy. Pak se vydal na akademickou dráhu, dnes je politolog. Působí na bratislavském institutu pražské Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů a od roku 2015 je zároveň i ředitelem Institutu globálních studií Univerzity Jana Amose Komenského.
Oskar Krejčí
Michal Danišovič
Na podzim 1989 Danišovič působil jako náčelník Městské správy Veřejné bezpečnosti. V pátek 17. listopadu ho jeho nadřízení určili jako velitele bezpečnostního opatření v souvislosti s plánovanou demonstrací. Kvůli chaotické přípravě na něj úkol padl i přes to, že s tak velkou akcí neměl žádné předchozí zkušenosti. Zároveň se mu dostávaly značně rozporuplné instrukce. Od šéfa pražské KSČ a šéfa komunistů Miloše Jakeše dostal rozkaz, aby se vyhnul násilnému zákroku proti demonstrantům. Z ministerstva vnitra měl ale pokyn za každou cestu zabránit tomu, aby se dav dostal do centra Prahy. Výsledkem byl zákrok na Národní třídě.
V současnosti Danišovič vlastní a provozuje bezpečnostní agenturu Zenit. Za zneužití pravomoci veřejného činitele v době svého působení u SNB dostal v roce 2000 podmíněný trest v délce tří let.
Michal Danišovič
Alojz Lorenc
Na podzim 1989 jako první náměstek federálního ministra vnitra řídil Státní bezpečnost (Stb). I když byl zodpovědný za represe proti opozici koncem 80. let, na 17. listopadu 1989 vydal rozkaz nezasahovat. Na svůj post rezignoval ve druhé polovině prosince 1989.
V roce 2002 Lorence slovenská justice odsoudila za zneužívání pravomoci veřejného činitele a omezování osobní svobody; dostal podmíněný trest 15 měsíců. Byl také podezřelý z toho, že nařídil skartaci materiálů StB, soud jej však zprostil viny. Později působil v bezpečnostní oblasti, věnoval se ochraně informačních systémů, pracoval i pro česko-slovenskou investiční skupinu Penta.
Alojz Lorenc
Miroslav Štěpán
Štěpán byl v roce 1989 vedoucím tajemníkem městského výboru KSČ v Praze a proti tehdejším demonstrantům razil tvrdý, represivní kurz. Proslulý je jeho listopadový projev k dělníkům ČKD; v němž prohlásil: „V žádné zemi, ani v rozvojové, ani socialistické a kapitalistické, neexistuje to, aby patnáctileté děti určovaly, kdy má odejít prezident.“ Dělníci ho následně vypískali skandováním „Nejsme děti“.
Na stranické i parlamentní funkce rezignoval 25. listopadu. V roce 1990 byl odsouzen na dva a půl roku do vězení za zneužívání pravomoci veřejného činitele při demonstracích v letech 1988 a 1989 (nikoli však za 17. listopad). Za 11 měsíců byl podmínečně propuštěn. Do politiky opět vstoupil v čele KSČ, která však nezískala prakticky žádný politický vliv. Neúspěšně kandidoval i do Senátu. Podnikal, působil jako poradce, měl kontakty v Rusku. Zemřel v roce 2014.
obrázek
Michael Kocáb a Michal Horáček
V létě 1989 hudebník Michael Kocáb spolu s novinářem a redaktorem Mladého světa Michalem Horáčkem založil iniciativu Most. Jejím cílem bylo zprostředkovat jednání mezi komunistickou mocí a opozicí. Už 19. 11. 1989 oba dva přijal předseda vlády Adamec. O několik dní později přivedli premiéra a zástupce Občanského fóra k jednacímu stolu. I díky tomu proběhlo pozdější předání moci pokojně a bez násilí.
Po sametové revoluci se Kocáb stal poslancem a předsedou parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk. V letech 2009 až 2010 působil jako ministr pro lidská práva, dnes je známý především jako hudebník a skladatel.
Horáček své novinářské zaměstnání po převratu opustil. V březnu 1990 spoluzaložil sázkovou kancelář Fortuna, kterou později prodal. V roce 2018 neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách. Dnes je známý především jako textař.
Michael Kocáb a Michal Horáček
Václav Havel
Disident a před revolucí zakázaný spisovatel a dramatik. Jako iniciátor Charty 77 a jeden z jejích prvních mluvčích a zároveň i spoluzakladatel Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v Československu se stal jedním z hlavních představitelů zdejšího protirežimního odporu. Za své politické smýšlení se několikrát dostal za mříže, celkem bezmála na pět let. Naposledy z vězení vyšel půl roku před sametovou revolucí, 17. května 1989. Je jedním ze zakladatelů Občanského fóra, za které později kandidoval na prezidenta. Tím se stal 29. prosince 1989.
Po skončení svého prezidentského mandátu v únoru v roce 2003 odešel z politiky a vracel se ke svému původnímu povolání dramatika. V roce 2007 měla premiéru jeho nová hra Odcházení, kterou později adaptoval i do filmové podoby. Havel zemřel 18. prosince 2011.
obrázek
Alexandr Vondra
Na začátku roku 1989 se stal mluvčím Charty 77, byl také jedním z iniciátorů petice Několik vět zveřejněné v červnu toho roku. Krátce před sametovou revolucí byl na dva a půl měsíce ve vězení, na svobodu se dostal jen týden před 17. listopadem. Ve funkci mluvčího Charty ho do té doby zastupoval Václav Havel. V listopadu 1989 pak společně s ním a dalšími osobnostmi založil Občanské Fórum.
Dnes je Vondra známý především jako politik. V minulosti byl poslancem i senátorem za ODS. Od letošního června za tuto stranu zasedá v Evropském parlamentu. Je bývalým ministrem zahraničí a ministrem obrany, působil i jako místopředseda vlády pro evropské záležitosti.
obrázek
Martin Mejstřík
V listopadu 1989 studoval poslední ročník loutkoherectví na DAMU. Byl jedním z hlavních organizátorů průvodu 17. listopadu 1989, což ho vyneslo do čela studentského hnutí. Dostal se také do vedení celostátního koordinačního stávkového výboru a v sobotu 18. listopadu 1989 spoluvyhlásil stávku studentů a herců.
V porevolučních letech se z Mejstříka stal politik, nejprve zastupitel Prahy 1 a později senátor. Stál také u zrodu iniciativy Děkujeme, odejděte! V současnosti žije na vesnickém statku na Vysočině.
Martin Mejstřík
Monika MacDonagh Pajerová
Jako studentka spolupracovala na podzim 1989 s městským výborem Socialistického svazu mládeže v Praze na organizaci demonstrace 17. listopadu. Právě ona byla první, kdo ke studentům shromážděným na pražském Albertově promluvil. O několik dní později se stala tiskovou mluvčí koordinačního stávkového výboru.
Dnes je Pajerová pedagožkou na pražské vysoké škole New York University. Je ale známá především jako bývalá diplomatka – působila jako kulturní atašé na československém a později českém velvyslanectví v Paříži. Pracovala také pro výbor Rady Evropy a jako mluvčí ministerstva zahraničních věcí.
Monika Mac Donagh Pajerová
Šimon Pánek
V roce 1989 studoval na Karlově univerzitě biologii. Už v létě toho roku spoluzaložil studentské hnutí STUHA, které se snažilo o prosazení demokratických změn v komunistickém režimu. Účastnil se všech tehdejších protestů, na Národní třídě 17. 11. ale nebyl, shodou okolností měl brigádu mimo Prahu. Během prvních dní studentských stávek v listopadu 1989 se dostal do předsednictva koordinačního studentského centra a stal se členem Občanského fóra, kde působil jako vyslanec zvláštního týmu Václava Havla, který jednal o vytvoření nové demokratické vlády.
Pánek se stal v roce 1990 poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění. Později pracoval v humanitárně-reportérské organizaci Epicentrum, působil také v Kanceláři prezidenta republiky a věnoval se filmové produkci. Dnes je ředitelem společnosti Člověk v tísni.
obrázek
Fedor Gál
V roce 1989 se živil jako sociolog na volné noze. Během sametové revoluce byl jedním ze zakládajících členů hnutí Veřejnost proti násilí, které vzniklo jako slovenský protějšek Občanského fóra. Vedl koordinační centrum tohoto hnutí a stal se jednou z vůbec hlavních tváří listopadových událostí na Slovensku.
Po rozpadu Československa se Gál odstěhoval do Prahy, kde přednášel sociologii na Karlově univerzitě. Společně s dalšími společníky založil TV Nova, a později také nakladatelství G plus G. V poslední době působí hlavně jako publicista a vydavatel.
Fedor Gál
Jiří Bartoška
Hned od prvních dní sametové revoluce patřil mezi stávkující herce a 21. listopadu byl dokonce členem skupiny, která vyjednávala s premiérem Adamcem. V prosinci 1989 pak nominoval za Občanské fórum Václava Havla na prezidenta.
I po sametové revoluci zůstal Bartoška hercem. Nejprve působil v divadle Na Zábradlí, pak s kolegy založil Divadlo Bez Zábradlí, později se ale herecky vydal na volnou nohu. Dnes je známý především jako ředitel karlovarského festivalu, který vede od roku 1994.
Jiří Bartoška
Petr Miller
Třicet let pracoval jako kovář v ČKD, 23. listopadu 1989 vyvedl na podporu sametové revoluce průvod dělníků na Václavské náměstí. Šlo o velmi důležitý krok sametové revoluce, KSČ už se totiž nemohla schovávat za dělnickou třídu, kterou měla reprezentovat.
Po převratu se stal Miller ministrem práce a sociálních věcí, z vysoké politiky ale odešel v roce 1992. Později působil například jako šéf personalistiky průmyslového impéria Chemapol Group nebo pracoval v odboru lidských zdrojů ministerstva kultury. V současnosti je předsedou Sdružení výkupců a zpracovatelů druhotných surovin.
obrázek
Václav Malý
Před sametovou revolucí se živil jako topič v kotelnách nebo dělník v Metrostavu. Kvůli podpisu Charty 77 nesměl vykonávat povolání katolického kněze. V listopadu 1989 byl mezi zakladateli Občanského fóra a stal se jeho prvním mluvčím. Moderoval tak i masové protikomunistické demonstrace na Václavském náměstí a na Letenské pláni.
Hned po pádu komunistického režimu se Malý vrátil ke své původní profesi duchovního. Po vystřídání několika úřadů se v roce 1996 stal světícím biskupem arcibiskupství pražského. Dnes také působí jako člen Komise pro kněžstvo a je předsedou Rady Iustitia et Pax a Rady pro krajany v zahraničí.
obrázek
Milan Kňažko
Ještě před sametovou revolucí, v říjnu 1989, se kvůli nesouhlasu s komunistickým režimem vzdal titulu zasloužilý umělec. O měsíc později se potom stal jedním ze zakladatelů hnutí Veřejnost proti násilí. Jako člen jeho koordinačního výboru spoluorganizoval a také moderoval listopadové shromáždění v Bratislavě.
Po převratu se Kňažko dostal do vysoké politiky, kde mimo jiné působil i ve funkci slovenského ministra zahraničních věcí nebo ministra kultury. V roce 2014 neúspěšně kandidoval na prezidenta. Od konce 90. let se postupně začal vracet ke své herecké profesi. Dnes působí v divadle i ve filmu.
obrázek
Martin Šmíd
Jedním z nejvýraznějších aktérů sametové revoluce byl student, který, jak se později ukázalo, nikdy neexistoval. V listopadu 1989 měl Martin Šmíd studovat 2. ročník na Matematicko-Fyzikální fakultě Karlovy univerzity. Údajně měl zemřít 17. listopadu na následky zranění při brutálním policejním zásahu proti demonstrantům na Národní třídě. Zpráva o jeho smrti vyburcovala veřejnost a také díky tomu byla v následujících dnech vysoká účast na masových protestech.
Později se ale ukazuje, že Šmídovo úmrtí, i jeho samotná existence, je fáma, kterou vykonstruoval tehdejší agent StB Ludvík Zifčák a vrátná ze studentských kolejí v pražské Tróji Drahomíra Dražská. Jejich role, motivy ani to, jestli jednali společně, však nebylo do dnešního dne zcela objasněno.