Co se událo v pátek 17. listopadu 1989, většina lidí z továrny ČKD ještě v pondělí nevěděla a v hovorech převládal názor, že „studenti dělali bordel a dostali na zadek“, vzpomínal v pořadu Interview ČT24 Petr Miller, který se stal organizátorem stávkového hnutí mezi dělníky. Když se ale začaly objevovat záběry z Národní třídy, tak je podle Millera naštvala brutalita zákroku. A to, že se pak zvedl odpor z oblasti, na které režim stavěl svou ekonomickou moc, označil za rozhodující. Nedlouho poté se on sám stal ministrem práce ve federální vládě.
Petr Miller se s komunistickou mocí střetnul už v roce 1968, kdy v ČKD vystupoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. „Byl jsem zvolen do celozávodního výboru ROH. Kdekdo mně fandil, protože jsem říkal, co lidi chtěli slyšet. Jenomže přišla normalizace a výbory ROH, které se vzpouzely rozhodování komunistického vedení, byly zákonem rozpuštěny,“ nastínil.
Přeřazení do výroby se mu ještě vyhnulo, protože v té době stejně pracoval jako kovář, ale horší to bylo s jeho studiem na vysoké škole; kvůli jeho srpnovým postojům velice rychle skončilo.
Když přišel rok 1989, Miller nepatřil mezi ty, kteří by byli na Národní třídě. V továrně navíc podle něj nejprve převládal názor, že studenti dostali výprask za to, že dělali nepořádek. „To se začalo měnit až v okamžiku, kdy jsme se večer dívali na Televizní noviny, poslouchali komentáře a sem tam už probleskl nějaký záběr z toho, jak to tam vypadalo. Brutalita zákroku lidi ve fabrikách naštvala,“ přiblížil.
Vzápětí se tedy začal formovat odpor. „V ČKD jsem pracoval třicet let, už mě znali z roku 1968. Pro mě nebyl problém obvolat pár lidí, s kterými jsem si myslel, že by se dalo spolupracovat,“ dodal. ČKD navíc mělo závody i mimo Prahu, takže svedl snadno oslovit regiony.
Určitá vůdčí role mu připadla i proto, že (jak tvrdí) měl jednu výhodu oproti kolegům ve stávkovém výboru – byl bezdětný. „Neměl jsem pocit odpovědnosti, odpovídal jsem jenom sám za sebe. Proto jsem také byl všude vysílán. I v té době se lidé báli vzít petici do Rudého práva, báli se jít za Václavem Havlem. To jsem všechno bral na sebe,“ uvedl.
Rozhodující ekonomická složka
Nakonec se proslavil tím, že na demonstraci na Václavském náměstí dovedl dělníky z ČKD. Podle něj byla účast tohoto segmentu společnosti na procesu sametové revoluce zásadní. Dění nerozhodli ani studenti, ani umělci, ale ti, co měli v tu chvíli ekonomickou moc, tvrdí.
„Studenti jsou přechodná sociální skupina. Vystudují, vyjdou ze školy a život je rychle naučí, že je vše jinak. Umělci, i kdyby od rána do večera mluvili s lidmi na forbíně a vyprávěli nějaké svoje věci, jak si to představují, tak se režim nebude nikdy cítit ohrožen. Pokud se ale zvedne ekonomická síla, která drží režim, a spontánně, manifestačně někam jde, pak je to signál, že se nad tím režim musí zamyslet,“ míní.
Připouští, že umělci přinášejí punc intelektuální nadstavby a že studenti měli startovací úlohu jako rozbuška, ale továrny tomu dávají sílu a úder.
Dlouhé čekání na revoluci? Lidé se podle Millera neměli tak zle, a tak chyběl důvod k radikalizaci
Československo přitom bylo na chvostu totalitních zemí, kde se lidé začali vzpouzet. Z jeho osobní zkušenosti to bylo z toho důvodu, že se lidé neměli tak špatně.
„Už v letech 1987 a 1988 se občas začalo jezdit za hranice, nebylo to už tak utužené. A potom také výdělky nebyly tak nízké, jak se dnes prezentuje. Já jsem byl parťákem v kovárně a měl jsem dvě auta – jedno měla moje manželka, jedno já. Sice to byl mercedes z východu – žigulík, ale už to bylo nějaké auto. Už tam byla nějaká kvalita života,“ uvedl Miller. Původně tak podle něj chyběl důvod k radikalizaci či nějakému revolučnímu nadšení.
Pokud jde o současný vývoj v České republice, označuje se za napraveného pesimistu. „Svět je nějak uspořádaný a vím, že ho nemůžu ovlivnit. Jsem ve věku, kdy už věcí spíš jenom glosuju a říkám si, co bych udělal. Ale když to tak vezmu, jsem optimista, ve svých osmdesáti letech ještě udělám třicet čtyřicet kliků. Myslím, že to je dobrý postoj k životu,“ nastínil.
