„Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory,“ vysvětlil osmnáctiletý student Jan Zajíc svůj radikální čin. Přesně před padesáti lety, na výročí „Vítězného února“, se v jednom z domů na pražském Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil.
Když po Palachovi přišlo jen ticho, stal se další pochodní. Před 50 lety se upálil student Jan Zajíc
Janu Palachovi se v mnohém podobal, ale v jedné věci se lišil. Zatímco Palach svůj záměr do poslední chvíle utajil i před svými nejbližšími, Zajíc o svém plánu opakovaně mluvil. Podle svědectví věděla 24. února o tom, že se chce v Praze upálit, nejméně desítka studentů, a dokonce několik pedagogů. Několik hodin předem byla informována Veřejná bezpečnost, která ale jednala příliš pomalu. Zajícův otec si později dokonce stěžoval na její postup, protože činu jeho syna nedokázala zabránit.
„Přestože společnost má za sebou již zkušenost sebevraždy Jana Palacha, převažuje mezi lidmi v Zajícově okolí názor, že čin nespáchá, že k němu nebude mít dostatek odvahy, že mu v něm někdo zabrání,“ napsal ve sborníku Jan Palach 69 publicista Patrik Eichler.
„Aby se národ probudil“
„Mám ho před očima. Seděl ve druhé lavici před katedrou, a jen jsem vstoupil do třídy, začal diskutovat. Přede všemi kategoricky prohlásil, že po první živé pochodni Jana Palacha musí následovat druhá a další, aby se národ probudil k odvaze. Vůbec mě nenapadlo, že tím myslí sebe. I tak jsem mu ale oponoval, že takové sebeobětování nepovažuji za správný způsob protestu,“ vzpomínal jeho učitel na Střední průmyslové škole v Šumperku Ladislav Kulil na ráno 24. února, tedy den před osudným činem.
Již dříve se odhodlaný mladík vyptával známých na účinky kyseliny, kterou chtěl před svou akcí vypít, aby nezačal potupně křičet. Večer před upálením pak podle svědectví rozdával kamarádům své věci, takže bylo jasné, že se opravdu chystá svůj záměr dokonat. Přátelé se pokoušeli mu jeho extrémní gesto rozmluvit, ale bez úspěchu.
Ráno 25. února 1969 se vydal vlakem do Prahy. Datum si vybral záměrně. Zaprvé to bylo přesně měsíc od pohřbu Jana Palacha a za druhé právě v tento den si komunistický režim tradičně připomínal svůj „Vítězný únor“.
Na cestě Zajíce doprovázel spolužák Jan Nykl a další dvě spolužačky, se kterými se náhodně potkali ve vlaku. Mezitím třídní profesor zjistil, že Jan ve škole v Šumperku chybí, a společně s ředitelem informovali policii, která však reagovala jen váhavě.
Ani nestačil vypít kyselinu
Jan s sebou vezl dva kufry, do kterých rozdělil lahve s benzinovým ředidlem a pastu na parkety. První kufr byl určen pro něj, druhý nechal v úschovně na nádraží pro kamarádku Evu Vavrečkovou, která mu slíbila, že se sama upálí 8. března na Mezinárodní den žen, aby se tak stala třetí pochodní.
„Lístek z úschovny spolu s dopisem určeným pro Evu a dalšími dopisy na rozloučenou Jan předal spolužákovi Nyklovi. Na záchodě na nádraží se namazal po celém těle silně hořlavou pastou na parkety, rozloučil se s průvodci a pokračoval dál sám,“ vypráví portál Příběh Jana Zajíce.
Na Václavském náměstí pak vešel do průjezdu domu číslo 39. Z koudele a vařečky chtěl nejspíš vytvořit pochodeň, s tou vyběhnout na náměstí a až tam zapálit sám sebe. Jenže sám vzplanul už v průchodu, ani nestačil vypít připravenou kyselinu.
Už v plamenech se rozběhl, ale nesprávným směrem. Po několika krocích padl na zem a mrtvý zůstal ležet na schodech do zvýšeného přízemí. Bylo kolem půl druhé odpoledne a první svědci si myslili, že v domě vypukl požár. Vzápětí si ale všimli hořícího těla.
Před 50 lety se upálil student Jan Zajíc (zdroj: ČT24)
Básník z průmyslovky
Jan Zajíc se narodil 3. července 1950 nedaleko Opavy. Jeho rodiče přišli do Vítkova coby dosídlenci po druhé světové válce. Otec začal pracovat jako prodavač v drogerii, matka se stala učitelkou na základní škole. Vyrůstal s o tři roky starším bratrem a mladší sestrou.
Z rodinných dokumentů je známo, že „otec inklinoval spíše k liberalismu a zejména matka uplatňovala u svých dětí tradiční křesťanskou výchovu“. Jan byl i pokřtěn a křesťanské zázemí patří mezi charakteristiky, které ho spojují s Janem Palachem.
Podobná byla i jejich výjimečná citlivost pro spravedlnost a další morální hodnoty. „Často se stávalo, hlavně v 8. a 9. třídě, že to, co provedli druzí, vzal sám na sebe. (…) Měl-li něco vyzradit, nikdy neřekl ani půl slova. Zklamal-li ho někdo, již nevěřil a nemohl zapomenout,“ vzpomínala později jeho matka Marta Zajícová.
Ve Vítkově Jan Zajíc vychodil základní školu a od roku 1965 pak studoval na Střední průmyslové škole železniční v Šumperku. Volbu praktického oboru zřejmě výrazně ovlivnil otcův infarkt, po kterém měla rodina zájem, aby se mladík mohl co nejdříve začít sám živit. Ačkoliv byl studentem školy s technickým zaměřením, nadšeně se zajímal o literaturu. Choval také hluboký vztah k přírodě, od mládí si oblíbil kraj kolem řeky Moravice s romantickou zříceninou hradu Vikštejn.
„Přestože od počátku svého studia v Šumperku bydlel na internátu, zůstal s rodiči v neustálém těsném kontaktu a každý víkend domů do Vítkova jezdil. Ve třetím ročníku absolvoval taneční kurzy a snad při té příležitosti začal psát básně,“ píše Patrik Eichler.
Právě jeho básně jsou pozoruhodným pohledem do nitra mladého muže, který se rozhodl následovat Jana Palacha do plamenů. Tvořil především sám pro sebe, beze snahy o větší publicitu. Juvenilie živé pochodně vydalo před dvěma lety nakladatelství Olympia.
To ticho řve ze mě.Praha teď skutečně dotýká se hvězd.Svou bolestí, co zatíná ruku v pěst.Ticho rve uši.Všichni to vědí a mlčí!Ústa jim zacpal strach ze života i smrti.Je leden 69.I láska bolí.Proto pláču…
Stejně jako spolužáci se Jan Zajíc živě zajímal o politické dění a účastnil se veřejných debat. Podle vzpomínek pamětníků nad svými spolužáky v politickém přehledu vynikal. Během Pražského jara 1968 vehementně podporoval uvolnění ve společnosti a na mítincích v šumperské průmyslovce patřil k nejhlasitějším diskutérům.
Vloupání na internátu
Tím hůře nesl srpnový zlom. Po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy odmítl možnost emigrace, přestože ji jemu i jeho staršímu bratrovi otec výslovně nabízel. Sám se po 21. srpnu 1968 ve Vítkově zapojil do odporu proti okupačním vojskům.
„Podobně jako v dalších československých městech bylo centrum Vítkova pomalováno protisovětskými hesly, pro ztížení orientace vojska bylo sňato i označení ulic. Sovětská vojska však ve Vítkově nesídlila, takže Zajícova zkušenost s okupací zůstávala pouze nepřímá,“ upozorňuje Patrik Eichler.
Sovětská posádka ale sídlila ve větším Šumperku, kam se mladík v září vrátil na internát. A zde byly konflikty s vojáky na denním pořádku. „Jeden z nich měl Zajíc zažít 18. ledna 1969, tedy krátce před Palachovou smrti. Ten večer se měli na pokoj, ve kterém spal, vloupat sovětští vojáci a odcizit věci za zhruba devět set korun,“ píše Eichler.
„Do novin se nemůžu ani podívat“
Zajíc podle svědectví velmi těžce nesl ustrašenost a nakonec i letargii, do níž se společnost nedlouho po okupaci začala propadat. Tím více ho zasáhlo poselství Jana Palacha, který se upálil 16. ledna. Po jeho smrti, která nastala o tři dny později, odjel Jan Zajíc ze Šumperka do Prahy, aby se zúčastnil hladovky, kterou v té době pod rampou Národního muzea na pražském Václavském náměstí držela skupina studentů a mladých lidí.
Kvůli tomu byl spolu s dalšími studenty předveden na místní oddělení Veřejné bezpečnosti, odkud byl však ještě týž den propuštěn.
Manifestace odkazu Jana Palacha „Věrni zůstaneme“ na Václavském náměstí v Praze
V protestní hladovce Zajíc pokračoval až do 25. ledna, kdy společně se spolužáky ze Šumperka v Pařížské ulici přihlížel Palachovu pohřebnímu průvodu. Smutečního průvodu Starým Městem se tehdy zúčastnilo na 200 tisíc lidí.
Politické požadavky odhodlaného mladého muže přesto zůstaly nenaplněny. Lidé reagovali opačně, než si Palach přál. Podle některých názorů dokonce poslední rozloučení, které připomínalo velký archaický rituál, svým vyzněním paradoxně urychlilo nástup normalizace.
Mezi ty, kteří se po Palachově pohřbu smířili s realitou, však Zajíc rozhodně nepatřil. „Stávka skončila, slzy oschly a zůstala jen nepřekonatelná hořkost a obrovská, nesmiřitelná nenávist. Často navečer nemůžu ani usnout… Do novin se nemůžu ani podívat, chytne mě vždycky zlost. Lidé kolem mi připadají nevšímaví a zbabělí,“ psal v jednom z dopisů.
Filozofie, emigrace nebo smrt
Zjevně ale zvažoval různé možnosti, jak naložit se svým životem, aby zůstal věrný svým zásadám. „Nikdo nám v našem boji nepomůže. Musíme si pomoct sami. To je mně i tobě celkem jasné. Otázkou zůstává jak? Usoudil jsem, že čím vzdělanější člověk, tím užitečněji nám může pomoci. Chtěl jsem se přihlásit na filosofii, ale zjistil jsem, že bych potřeboval umět latinsky. Tak to padlo. Zůstávají dvě možnosti. Buď dokončím školu a půjdu pracovat a při práci mi zbude hodně času pro naši věc, nebo dokončím školu a pokusím se bojovat otevřeně v cizině,“ uvažoval v dopise.
Adresát Oldřich Vít, se kterým se seznámil během protestů po Palachově smrti, mu jako odpověď poslal učebnici latiny a Bibli, o kterou Zajíc žádal na jiném místě dopisu. Jenže balíček s knihami do Vítkova dorazil až po jeho smrti. Mezitím se totiž Jan ve svém těžkém vnitřním zápase přiklonil k jiné možnosti: následovat Palacha přímo. Několik dní před svou smrtí napsal dnes už slavné verše začínající větou „Slyším vaši zbabělost“.
PosledníSlyším vaši zbabělost!Křičí v polích!Řve ve městech,skuhrá na rozcestích,jektá strachem ze smrtia necítí, že smrt upozorňuje a vábí.Bije z věží kostelůumíráček národua zemi.Ve jménu životavašeho!- Hořím!
Odmítl námitky spolužáků, připravil hořlaviny a vyrazil vlakem do Prahy. Na místě svého činu nechal kromě jiného seznam fiktivní skupiny svých následovníků a prohlášení nadepsané oslovením „Občané Republiky československé!“, kterým chtěl Čechoslováky vyburcovat k politické aktivitě tak, aby Palachův odkaz nebyl zmařen.
- Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad že jsem se zbláznil.
- K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: „Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik.“ Nemáme se čeho bát – jedině smrti. Ale: „Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.“ A toto je pomalé umírání národní svobody.
- Nenech si, hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým na věky půjdeš. Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! Stávkujte, bojujte! „Kdo nebojuje, nevítězí!“ Nemám na mysli jen ozbrojený boj! Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnějšímu Československu! Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili! Vytvářím šanci třetí! Nezahazujte ji! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe!
- Jan Zajíc
Sám Jan Zajíc na sebe vzal úlohu „Pochodně číslo 2“. Není jasné, zda věděl o tom, že už v lednu – jen den po Palachově úmrtí – se v Plzni zapálil Josef Hlavatý. Ten měl ovšem i rodinné problémy, krátce předtím se rozvedl, navíc měl problémy s alkoholem. Proto byl jeho čin coby politické gesto zpochybněn.
Celkem se mezi lednem a dubnem 1969 pokusilo o upálení 26 lidí, z nichž sedm zemřelo. Politický motiv ale mělo jen několik z nich. Zřejmě poslední „živou pochodní“ byl v dubnu 1969 čtyřicetiletý úředník Evžen Plocek.
Ticho normalizace
Ohlas Zajícova činu byl výrazně nižší než v případě Jana Palacha. Přesto platí, že široká veřejnost věděla o Zajícově sebevraždě i o jejích politických motivech. Komunistická moc se však tentokrát snažila umlčet jeho poselství hned od začátku. Státní bezpečnost zabránila tomu, aby byl student pohřben v Praze, jak si sám přál, protože se obávala dalších masivních demonstrací podobně jako v případě Palacha.
Jeho tělo bylo převezeno do rodného Vítkova, kde se posledního rozloučení, které se konalo 2. března, přes policejní obstrukce zúčastnily tisíce lidí. Jeho hrob poté, stejně jako hrob Palachův, vždy ve výroční den smrti střežila tajná policie a účastníky pietních vzpomínek násilně vyvážela na hranice opavského okresu. I náhrobek, který tak jako pro Palacha vytvořil Olbram Zoubek, mohl být dokončen až po listopadu 1989.
Také rodina Jana Zajíce zažila po jeho smrti šikanu a zvůli normalizační moci. Matka přišla o místo učitelky, otec byl vyloučen z komunistické strany. Oběma jeho sourozencům Janova sebevražda způsobila politické problémy při přijetí na vysokou školu.
Teprve po sametové revoluci mohla být Janu Zajícovi oficiálně projevena úcta. První větší pieta proběhla ve Vítkově už 25. února 1990 z iniciativy Občanského fóra. V roce 1991 pak prezident Václav Havel udělil Zajícovi, stejně jako Palachovi, in memoriam nejvyšší státní vyznamenání, Řád T. G. Masaryka I. třídy „za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva“.