Šokující čin studenta Jana Palacha měl československou společnost vyburcovat z letargie, do které postupně upadala po srpnové okupaci v roce 1968. K zoufalému kroku se pak odhodlalo ještě několik dalších: Osmnáctiletý Jan Zajíc, který se upálil 25. února 1969, po sobě zanechal báseň o Palachovi a dopisy, v nichž se označil za pochodeň číslo dvě. Už v lednu – jen den po Palachově úmrtí – se v Plzni zapálil Josef Hlavatý. Celkem se mezi lednem a dubnem 1969 pokusilo o upálení 26 lidí, z nichž sedm zemřelo. Politický motiv ale mělo jen několik z nich. Zřejmě poslední „živou pochodní“ byl v dubnu 1969 čtyřicetiletý technický úředník Evžen Plocek.
Jan Palach se zapálil 16. ledna 1969 v blízkosti Národního muzea. Po třech dnech svým zraněním podlehl a jeho pohřeb 25. ledna byl výraznou manifestací proti měnícím se poměrům.
Právě v této zjitřené době si sáhl na život také Josef Hlavatý, o jeho činu se navíc národ dozvěděl ještě týž večer v přímém televizním přenosu z úst prezidenta republiky. Hlavatý měl ovšem i rodinné problémy, krátce předtím se rozvedl, a navíc měl problémy s alkoholem. Proto byl jeho čin zpochybněn.
- Vůbec první „živou pochodní“ ve východním bloku byl polský účetní a právník Ryszard Siwiec, který se na protest proti okupaci Československa upálil už 8. září 1968. S výkřikem „Protestuji!“ se zapálil na dožínkových slavnostech na varšavském Stadionu desetiletí před zraky tisíců lidí.
- Siwiec o čtyři dny později zemřel, tehdejší polské orgány se však postaraly o to, aby se o jeho činu téměř nikdo nedozvěděl. Divákům, kteří lidskou pochodeň viděli na vlastní oči, policie namluvila, že šlo o opilce, na němž se vzňala rozlitá vodka, když si chtěl zapálit cigaretu.
- Polský tisk o události vůbec neinformoval a ještě několik měsíců o něm nic nevěděla ani veřejnost v zahraničí. Zřejmě první zmínku o Siwiecovi přinesl jeden francouzský list až na konci ledna 1969, a to v souvislosti s upálením Jana Palacha.
- O tragickém konci Ryszarda Siwiece se začalo otevřeně hovořit až po pádu komunismu. V roce 2001 mu prezident Václav Havel posmrtně udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně.
Josef Hlavatý se zapálil 20. ledna na Dukelském náměstí v Plzni kolem osmé hodiny večer, a to na stejném místě, kde v minulosti stával pomník Národního osvobození, jehož dominantou byla socha prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Z místa činu byl s těžkými popáleninami odvezen do vojenské nemocnice v Plzni, kde 25. ledna zemřel ve věku 26 let.
„Zdravotní stav jest kritický. Při převozu do nemocnice řekl Hlavatý pouze své jméno, adresu a na dotaz lékaře, proč svůj čin spáchal, uvedl, že tak učinil na protest proti Rusům, že Rusy nemá rád,“ cituje zprávu o mimořádných událostech hlášených Veřejnou bezpečností web janpalach.cz.
Na místě činu se postupně shromáždil asi 150členný dav lidí, kdosi přinesl státní vlajku, na kterou položil trnovou korunu. Na místo také někdo přinesl z novin vystřižený portrét Jana Palacha, u kterého lidé zapalovali svíčky.
Prezident Ludvík Svoboda pak v televizním přenosu emotivně žádal mladé lidi, aby se po Palachově vzoru neupalovali. „Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk,“ prohlásil podle zmíněného webu viditelně šokovaný politik.
Jenže už druhý den státní rozhlas i televize hlásaly, že byl Hlavatý problematickým alkoholikem, který nezvládl osobní život a jehož sebeupálení není proto možné spojovat s činem Jana Palacha. Ve stejném duchu Hlavatého vykreslilo i Rudé právo.
Podle archivních dokumentů z vyšetřování měl Hlavatý skutečně problémy s alkoholem, kvůli kterým byl vyloučen z učení na slévače. V roce 1968 navíc od Hlavatého odešla manželka a požádala o rozvod, ke kterému došlo necelé dva týdny před tragickým činem. Hlavatý prý rozvod nesl velmi těžce a podle výpovědi několika přátel občas mluvil o sebevraždě. Vzhledem k tomu, že byl jeho čin zpochybněn, proběhl pohřeb Josefa Hlavatého v tichosti.
- S výslovným odkazem na Palachův čin se o sebeupálení pokusili také dělník Miroslav Malinka (22. ledna 1969 v Brně) a šestnáctiletý učeň Jan Bereš (26. ledna 1969 v Chebu). Také oni však měli značné osobní či rodinné problémy. Ve stejný den jako Malinka se otrávila svítiplynem 18letá studentka Blanka Nacházelová, která v dopise na rozloučenou napsala: „Neměla jsem tu šílenou odvahu jako J. Palach. Proto umírám tímto způsobem, je to o hodně lehčí.“
Jan Zajíc – pochodeň číslo 2
- Tragickému osudu Jana Zajíce se věnuje dokument Jan Zajíc – Pochodeň č. 2, který vznikl jako součást sedmidílného cyklu s názvem Sami proti zlu. Dokument režírovala Klára Řezníčková a podíleli se na něm vysokoškoláci z Opavy. Hranou podobu pak má televizní snímek Jan, který v roce 1991 natočil režisér Ivo Trajkov.
Měsíc po Palachově pohřbu se na Václavském náměstí v Praze zapálil 18letý student Jan Zajíc, který se k Palachovi vědomě odkazoval a sám sebe označoval za pochodeň číslo dvě. Před svou smrtí napsal dopis, ve kterém se obracel k lidem (národu):
„Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako pochodeň číslo dvě. Nedělám to proto, aby mě někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad, že jsem se zbláznil. Odhodlal jsem se proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory!“
Zajíc patřil na střední škole mezi nadané studenty a během období Pražského jara s nadšením podporoval uvolnění ve společnosti. Na mítincích v šumperské průmyslovce patřil k hlavním diskutérům. Po srpnové okupaci ovšem těžce nesl ustrašenost a letargii, do níž se začala společnost propadat.
Jan Zajíc byl mezi těmi, kteří v lednu 1969 drželi u sochy sv. Václava na Václavském náměstí hladovku na podporu Palachových požadavků, a sám se zúčastnil také Palachova pohřbu. Ten se pro něj stal nejsilnějším impulzem k sebeupálení. Když se vrátil do Šumperku, řekl kamarádům, že bude pokračovat v boji a stane se pochodní číslo dvě.
Jeho bratr Jaroslav ale po letech vzpomínal, že doma o tom nevěděli – jeho čin by se mu jinak snažili rozmluvit: „Mamince snad něco takového naznačil, ale to víte – byla to zjitřená doba, období všeobecné hrůzy po protestu Jana Palacha, a bratr byl mladý člověk – bylo mu 19 let, tak tomu rodina asi nevěnovala takovou pozornost, jakou by tomu věnovat mohla, a my jsme si to později vyčítali.“
Zpátky do Prahy odjel Jan Zajíc v doprovodu tří spolužáků přesně měsíc po Palachově pohřbu. V horní části Václavského náměstí – v průchodu domu č. 39 – se polil hořlavinou a zapálil. Předtím ještě vypil kyselinu, aby nemohl křičet bolestí. Z průjezdu se mu už nepodařilo vyběhnout – po několika krocích upadl a vzápětí zemřel. „Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím,“ vysvětloval v dopise určeném rodičům a sourozencům.
„Nebyl zaměřený jenom proti okupaci sovětskou armádou, ale také proti rezignaci tehdejší společnosti na začínajícím období strachu, ponížení a normalizace,“ vysvětloval v rozhovoru bratr Jaroslav.
Státní bezpečnost se po jeho smrti velmi obávala dalších demonstrací jako v případě Palacha, a proto zabránila tomu, aby byl Jan Zajíc pohřben v Praze, jak si osobně přál. Jeho ostatky byly převezeny do rodného Vítkova u Opavy, kde proběhlo začátkem března poslední rozloučení. Toho se i přes policejní obstrukce zúčastnily tisíce lidí.
Zajícův hrob se pak stal – stejně jak Palachův – pravidelným místem setkání. V den výročí jeho smrti ho ale střežila tajná policie a přespolní účastníky pietních vzpomínek násilně vyvážela na hranice opavského okresu.
Také náhrobek, který podobně jako pro hrob Palacha vytvořil sochař Olbram Zoubek, mohl být dokončen až po listopadu 1989. Od roku 2000 pak památku Jana Palacha i Jana Zajíce připomíná přímo na Václavském náměstí neokázalý pomník umístěný poblíž Národního muzea.
Statečný čin Jana Zajíce, stejně jako oběť Jana Palacha, ocenila po listopadu 1989 Česká republika udělením nejvyššího státního vyznamenání – Řádu Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam.
Evžen Plocek – pochodeň číslo 3
Jestliže byl Jan Zajíc pochodní č. 2 a ve srovnání s Palachem se o něm vědělo daleko méně, pak čin Evžena Plocka zůstal pro veřejnost po dlouhou dobu prakticky utajen. Do celostátního tisku o něm nepronikla ani řádka, přesněji řečeno malá zpráva v černé kronice Rudého práva neuváděla ani jeho iniciály. Na všechny informace bylo uvaleno přísné embargo.
Evžen Plocek si vzal život na protest proti nastupující normalizaci v Jihlavě na Velký pátek 1969 a bývá označován jako poslední „živá pochodeň“ v Československu.
Po druhé světové válce nastoupil Plocek do jihlavského Motorpalu, kde postupně vystoupal až na post náměstka ředitele. Na jaře roku 1968 zvolili Evžena Plocka místopředsedou celozávodního výboru KSČ a stal se i členem okresního výboru strany, kde patřil k zastáncům reformních myšlenek Pražského jara.
O to více ho zasáhla srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy. Po ní se Evžen Plocek zúčastnil vysočanského sjezdu strany, jehož delegáti žádali okamžité stažení cizích vojsk (sjezd byl později vedením KSČ prohlášen za nelegální). Podle pamětníků byl Plocek citlivým člověkem, kterého vpád okupačních armád uvrhl do zesilující se deprese.
Nakonec se na Velký pátek, když byla v Jihlavě pouť, odhodlal k zoufalému činu. V průjezdu jednoho z domů se polil ředidlem, pak přešel přes celé náměstí před tehdejší budovu Okresního výboru KSČ a tam se zapálil. Ředidlo okamžitě vybuchlo.
Podle lékařů jihlavské nemocnice utrpěl Evžen Plocek popáleniny druhého a třetího stupně na třech čtvrtinách těla. V nemocnici pak ještě pět dní trpěl v bolestech, zemřel 9. dubna.
„Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen“
- Krátce před upálením Evžena Plocka byl zakázán teoreticko-politický týdeník ÚV KSČ s názvem Politika, který začal vycházet v roce 1968. Ten ve svém záhlaví nesl citát meziválečného teoretika italských komunistů Antonia Gramsciho Pravda je revoluční.
Ani nejbližší Plockovi známí se s odstupem času neshodovali v názoru, zda měl jeho čin pouze politický motiv, nebo byl vyvrcholením celkových osobních problémů. Plocek po sobě nezanechal žádný dopis, těsně před činem ale odhodil na pult jedné ze střelnic papírek, na kterém stálo: „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen“ a „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci.“
Sám Plocek měl v nemocnici říci, že neviděl jinou formu protestu a chtěl vyvolat reakci ve společnosti. „Je u něj znát deprese z vývoje ve společnosti, on sám to bral jako projev zoufalství,“ vysvětloval historik Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Oproti Palachovi a Zajícovi byl Plocek člověk ve středním věku, byl ženatý, měl dítě a byl členem KSČ. „Pro režim to bylo komplikované, nešlo to svést na mladickou nerozvážnost,“ dodává Vilímek.
Široká veřejnost se však o jeho sebeupálení nedozvěděla. Ještě týž večer sice odvysílal krátkou zprávu rozhlas. Jenomže to upozornilo úřady, které vzápětí vyhlásily informační embargo. Do Jihlavy přijel i zvláštní sovětský zmocněnec, který příslušné orgány varoval, že jakékoli politické využití této oběti bude přísně sledováno a budou vyvozeny přísné důsledky.
Sovětský velvyslanec se stavěl i proti veřejnému pohřbu Evžena Plocka, ten si ale nakonec vynutili zaměstnanci Motorpalu. Smutečního průvodu a rozloučení na hřbitově se nakonec zúčastnilo asi 5 tisíc jihlavských občanů a u rakve stála čestnou stráž závodní jednotka Lidových milicí.
Mimo Jihlavu se však povědomí o jeho činu dostalo až koncem 80. let, když reportáž o něm v samizdatové revue Alternativa publikovala spisovatelka Eva Kantůrková.
„Na rozdíl od Zajíce a Palacha byl Evžen Plocek dlouholetým funkcionářem komunistické strany a členem odborové organizace, zemřel ve svých 39 letech,“ připomínal už dříve Patrik Eichler, který je spoluautorem sborníku Jan Palach ’69. Všichni tři ale pocházeli z prostředí, které bylo křesťansky založené.
- Ryszard Siwiec nebyl jediným občanem komunistického bloku, který na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa zvolil dobrovolnou smrt v plamenech. V listopadu 1968 se upálil ukrajinský politický vězeň Vasyl Makuch. V lednu 1969 se na schodech Maďarského národního muzea v Budapešti upálil sedmnáctiletý učeň Sándor Bauer. O tři měsíce později se v centru Rigy ke stejnému činu odhodlal Lotyš Ilja Rips, který ale pokus o sebevraždu přežil a skončil v psychiatrické léčebně.
